Předmluva.

Prohlížeje archiv Veverské Bytyšky, našel jsem toli a tak zajímavé látky v něm, že odhodlal jsem se sestaviti dějepis městečka. Postupem práce nabyl jsem přesvědčení, že by vyhlížel kusý bez dějin hradu Veveřího a ostatních osad k němu kdysi patřivších a tak povstaly „Dějiny panství Veverského“.

Vyčerpal jsem nejen archiv obecní a ostatní prameny Vev.-Bytyšské, nýbrž použil v hojné míře registratury Veverské a také spracoval tištěné spisy dosud o panství Veverském pojednavší, jak čtenář pozná z poznámek pod čarou. Aby kniha stala se zajímavější a názornější, vsadil jsem do ní četné obrázky z celého panství.

Objemnosť díla málem by byla zvrhla jeho vytištění pro veliký peněžní náklad. Chvála Bohu, našli se k prosbě mé mužové osvícení, kteří ocenivše důležitost podniku, mravní i hmotnou mi poskytli podporu, jako rodáci Vev.-Bytyští: Jan Kovář, majitel realit ve V. Byt.; Fr. Dundáček, děkan Ivančický; Pavel Perka, učitel ve Frenštátě;pak čestný občan V.-Byt. Al. šl. z Janečků, zemský nadúčetní v Brně. V první řadě však uvésti musím majitele Veveří, Mořice svob. pána z Hirsch-Gereuthu, jenž k návrhu centrálního ředitele Eduarda Svobody v Rosicích značný poskytl dar a slavný zemský výbor, jehož podporou i cena díla je uznána.

Obrázkovou čásť velmi obohatil ředitel mor. akc. knihtiskárny v Brně, Fr. E. Slovák, který s neobyčejnou ochotou a nezištností podnikl mnoho výletů na panství, aby různé předměty fotografoval; ani špatné cesty, ani nepříznivé počasí, ani churavosť nedovedly jej odstrašiti a s vytrvalostí nezlomnou tak dlouho obětoval podniku prázdné své neděle a svátky, až bylo vše k šťastnému přivedeno konci. Při tom bádaje po starožitnostech zjistil mimo předhistorické hradisko u Mor. Kynic, též bydliště předhistorického člověka u Chudčic.

Nevděkem by bylo, kdybych se nezmínil také o ochotě, s níž setkal jsem se všude, prose o zapůjčení pramenů, zejmena v Brně v zemském archivu, ve Františkově museu, v českém musejním spolku, ve Veverské registratuře, jakož i v archivech městečka a u okolního duchovenstva i učitelstva.

Ve Veverské Bytyšce v březnu 1891.

Karel Eichler,

farář.

Rozhled po dějišti.

1. Hrad Veveří.

Od Brna směrem severozápadním klikatě se vine silnice po boku temné řeky Svratky či Švarcavy přes dědiny Vinohrádky a Žabovřesky, přes Komín a Bystrc. U jedenáctého kilometru narazíme do stinných lesů. Za nedlouho jsme v oboře, kde myslivna a hostinec s tanečním salonem zbudovaným v lehkém švýcarském slohu. Lavice a stoly, rozestavené pod mohutnými lipami, kaštany a dorůstajícími buky, zvou k odpočinku. Jest to oblíbené Brňanům místo výletní. Než – tu není cíl pouti naší. Asi za čtvrt hodiny, jdouce dále po silnici, pojednou – nedaleko pily při rybníce – překvapením stane noha naše. Les se otevřel. Na temeni pahorku, v dálce co bys dostřelil, vypíná se – nevíme zda město, či pouhý zámek, rozsáhlá skupina budov s věžemi. Toť Veveří, staroslavný zeměpanský hrad. Čím blíže přicházíme, tím větším a vyšším je, jakoby rostl ze země. Hle, tu v levo rybník druhý, v pravo něco dále ve stromoví potůček „Veverka“ . U něho vyzděná studánka s výbornou vodou. Na lavičce při ní odpočiňme si. Jaký to divoce malebný obraz! Sedíme těsně pod hradem. Vysoko do oblaků strmí – jakoby chtěly spadati – starobylé tvrze, kol nich krouží kavky bezčetné a rychlí rorejsové. Srázná skalnatá stráň sotva nese tlusté zdivo jako Atlas zemi; křoví pokrývá její nahotu a v něm místy bělá se břízové zábradlí podél procházek směle založených. Dole u potoka rozvětvují se stoleté olše mezi trpaslíky lískovými a jiným bujným houštím. U našich nohou lavka, pod ní hříčka přírody, malý vodopád, za ní osamělá skála jako s hory spadlá, korunovaná křížem, v pravo těsný výhled na bystrou Švarcavu. Kolkolem les a v něm ticho a klidno, jako by tu nikdy nebylo válečného ryku bývalo nepřátel hrad stékajících, fičení šípů, lomozu klad a kamení s hradeb metaných, syčení vroucí smoly dolů lité, troubení signálů, nářku raněných, proklínání couvajících, výsměchu vítěze.

Na další pouti naší překvapení nové. Obešedše oklikem po silnici nejzažší cíp hradu, octneme se v krásném parku a vidíme hradební budovy z přední jižní strany. Na první pohled poznáme, že dělí se na dvě skupiny, oddělené hlubokým zářezem hřbetu skalnatého, a spojení smělým mostem přes zářez mohutný oblouk tvořícím. Ve skupině východní, kterou jsme právě obešli, leží vlastní zámek; most vede až do jeho vrat; budova ta tvoří téměř polokruh, má dvě patra se zasklenými chodbami do dvoru; v přízemí bydlí strážce pokojů a jsou kuchyně, skladiště; v prvním patře místnosti nádherně upravené pro vrchnost; v druhém bývají hosté a ve vikýřích pod střechou komonstvo; uprostřed vypíná se věž mohutná, nepravidelně okrouhlá a jednohranná, s níž hodiny stříbrným zvukem přerušují klid okolní; v zadní části zámku je kaple – pustá – sahající od přízemí až k druhému patru a nad ní štíhlá zvonice; příkré gotické střechy zámku i věže prozrazují původ svůj středověký; za zámkem je nádvoří s verandou a besídkou, se které je unášející vyhlídka na místečko u studánky, kde jsme si byli odpočali, a na údolí Švarcavy; dále stojí sýpka s místnostmi pro kočáry, pak konírny a byty pro nižší služebnictvo ve dvou věžích, jichž asi užíváno bylo za vězení. Spojení mezi zámkem a parkem prostředkují dvě bránky po jednom boku, a tmavá chodba delší ze starých dob po druhém. Tato bývala kdysi tajným ze hradu východem. V druhé skupině, západní, kterou můžeme nazvati předhradím, sou bývalé byty úřednické, myslivecké, stáje, ovčírna, a vše uzavřeno vysokými baštami a pěti věžemi, z nichž jedna nedávno se sesula, roztrhána byvši vodou a mrazy. Brány chrání dva vjezdy do této skupiny, jedna z dola z údolí, druhý s vrchu s planiny nad hradem se prostírající. U dolní brány, vně hradu, vystaveny sklenníky, teplý a chladný, aby dodávaly kvítí a keře pro okrasu velikého nádvoří v předhradí v park proměněného, jež znenáhla stoupající lze s bytu vrchnosti dobře přehlédnouti, jakož i pro park dole v údolí.

Básnický půvab hradu a jeho okolí nesetře žádná doba roční, žádné počasí. Stejně okouzluje, ať na jaře, kdy probouzí se příroda, stromoví mladým listím odívá se jako v hebké závoje zeleně rozdivné, slavíci v houští klokotají a drozd i kos s družinou pěveckou do lesů se nastěhují; ať na podzim, kdy po stráních všechny odstíny barev tu žlutých, tam červených, tam ještě svěže zelených v rozmanitosti a zároveň v souladu podivuhodném k sobě se řadí; ať za letní bouřlivé noci, kdy blesk stíhá blesk, hromu rachot v horách duní, mrak za mrakem přes věže příšerně se žene v reji divokém a déšť se mění na střechách příkrých v potoky a dusí opozděný rudého světla svit; anebo za jasného večera zimního, kdy měsíc plyna klidně, tu vrhá tmavé stíny, tam polévá stříbrem zdi i posněžené střechy, tam se odráží mnohonásobně v kolmých tabulích sklenníku jakoby ho bengálským osvětloval ohněm, a mlha v úzkých pruzích se táhne mezi holými stromy od stráně ku stráni.

Hrad je velmi dobře zachován a úplně k obývání zařízen. Avšak jen na podzim požívá vrchnosť krás jeho a oživuje ho svou přítomností a té doby za tmavých večerů hluboko do noci osvětleny jsou dlouhé řady oken. Z rána zahoukne občas rána na čekané a později rozléhají se veselé signaly rohu loveckého a zajíci i koroptve bezčetné lovcům kratochvíli strojí – svou smrtí. Jinak je hrad až na čtyry rodiny jej střežící liduprázdný po celý rok.

Byty pro úřednictvo přeloženy byly z předhradí do bývalého cukrovaru kilometr vzdáleného, při němž je panský dvůr, hostinec či kantina, a níže v údolí prádelna s bytem pro zahradníka.1)

Ač hrad strmí na skále, přece vyhlídku do dálky skýtá jenom údolím Švarcavy, neboť okolní kopce jsou vyšší.

2. Kaple „Matky Boží“.

Nade hradem, vedle stoletého stromořadí lípového, které spojuje zámek se dvorem u bývalého cukrovaru, stojí starožitný kostelíček nebo kaple, zasvěcená Nanebevzetí P. Marie, na hřbitově zdí obehnaném, jenž stromovím ovocným proměněn jest v zahradu. U cesty od stromořadí ku hřbitovu vedoucí stojí jako na stráži kamenné sochy pěkně pracované, avšak již se drolící, sv. Jana Nep., sv. Floriana a sv. Ignáce z Lojoly.

Kaple pochází nejpozději z 13. století, jak tomu nasvědčují zbytky románského slohu. Románské jsou totiž jižní dvéře, nad nimiž v polokruhu je hrubě vyveden v kameni kříž stejněramenný, kterému klání se dva lvové. Na apsidě k severu zazděn je kámen a na něm vytesána jest postava medvědu podobná, přední pracky opírající o kolena. V monogram jmeno Maria obsahující, kterým ozdoben jest vně štít strany východní, vsazen jest tesaný obličej lidský. Na východ i sever jsou okna gotická, podobně hlavní vchod na straně západní je gotickým.

Uvnitř kaple jsou klenutá sakristie a přesbytář jakož i kazatelna slohu románského. Loď hlavní i postranní mají strop plochý. Hlavní loď ozdobena je 35 obrazy s vývoje ze života bl. P. Marie; postranní měla na stropě ornamenty na deskách malované, jež znalci prohlásili za velmi cenné. anyť prý jsou patrně zbytky slohu románského; nyní však malované desky ty uloženu jsou v bývalém cukrovaru a čekají na obnovu.

Věžka se 2 zvonky, jen o půl tonu od sebe zladěnými. korunuje střechu goticky do výše vyhnanou.

3. Panství Veversko-Řičanské.

Hrad Veveří je středem panství Veversko-Řičanského, k němuž roku 1888 patřilo asi 551 hektarů polí, 9 hektarů zahrad, 32 h. luk, 264 h. pastvisk, které však po zrušení chovu ovcí se zalesňují, 4643 h. les, 2 h. rybníků a 3 h. pustin, úhrnem 5486 h. čili 10.553 jiter 920[]° panských pozemků. Pozemkové daně odvedlo 9.415 zl. 38 kr., přirážek 5.649 zl. 28 kr., úhrnem 15.064 zl. 66 kr.

Panství zasahuje do tří soudních okresů: Tišnovského, Brněnského a Ivančického. Svazkem poddanským s ním spojeny bývaly: městečko Veverská Bytyška, dědiny Bosonohy, Bystrc, Chudčice, Hvozdec, Javůrek, Jinačovice, Kyničky, Moravské Kynice, Německé Kynice, Komín, Řičany, Rozdrojovice, Sentice a čásť Žebětína.

Pozemky panské i poddanské dohromady zaujímaly plochu 31/4 čtverečních míl. Kostelní patronát měla vrchnosť a podnes má na farách a kostelích ve V. Bytyšce, Něm. Kynicích, Komíně a na filialce Kuřímské v Moravských Kynicích, kdežto fara v Bystrci podléhá náb. matici v Žebětíně majiteli panství StaroBrněnského a kostel v Řičanech je spojen s Ostrovačicemi.

Počet obyvatelů jednotlivých obcí (dle farností):

Obyvatelé jsou dle národnosti až na nepatrné výminky Čechoslované.

4. Veverská Bytyška.

Její znak a pečetě

Tři kilometry ode hradu vzdálena leží Veverská Bytyška v kotlině na břehu prudké Švarcavy právě v tom místě, kde vlévá se do ní potok zvaný Bytyška nebo Bílý potok. Bílým sluje proto, že rozvodněný zbarven je hlínou bledožlutou, kdežto Švarcava zůstává temnou, nebo nese hlínu červenou, železitou.

Vedle města Velké Byteše jsou dvě malé Byteše, původně Bytešky, nyní Bytyšky zvané, Osová u Osové ležící, a Veverská pod Veveřím se prostírající. Původ jména je neznámý; někteří je libovolně odvozují od „bytů“. Všechna ta tři místa jsou při potoce Bytyšce.

Náměstí čili rynk je prostranné a mezi budovami, které je vroubí, vyniká radnice, dům kupce Kováře, souseda Svobody, jednopatrové to domy, pak bývalý panský hostinec. Uprostřed náměstí hrdě vystupuje kostel sv. Jakuba Většího s věží nedokončenou. Z náměstí rozvětvují se ulice jako ramena velikého hvězdýše. Jedna vede kolem školy „na kopeček“ po silnici k ámku, majíc odbočku „Benítky“ s farou, druhá „dlouhá“ samými sousedy obývaná směřuje k dvoupatrovému dolnímu mlýnu, vzdálenému od humen asi kilometr, a s ní pojí se na příč „nová ulice“ zakončená na jedné straně bývalým mlýnem „u Bubíků“ a na druhé straně hřbitovem a špitálkemů třetí ulice, silnice k Tišnovu, je obklopená po levé straně směsicí chalup, po pravé vybíhá podle Švarcavy v „Slepičí řádek“; za potokem „Bytyškou“ je „Zábytyští“, jež na jedné straně uzavřeno jest Horním mlýnem dvoupatrovým, na druhé končí Mlýnkem, nyní nejrozsáhlejší to budovou v městečku a prostředkem otevírá se silnicí k Lažánkám. Řekneme-li, že podle potoka proti „Zábytyští“ stojí řada chalup zvaná „na potocích“, máme městečko celé prohlédnuto.

V 17. století a později až do r. 1850 užívala obec trojí, kruhovité pečetě, velké, prostřední a malé. Velká měla průměr 4·1, prostřední 2·8 a malá 1·8 centimetru. Nápis všech tří zněl: S. Oppidanorum in Wewerziensi Biteska; uprostřed byl znak městečka.

Obecní razítko z r. 1850 má nápis kolem kraje: „Obec Městečko Veverská Bitýška“, uprostřed znak obecní a pod ním letopočet 1850.

Znakem je štít dvoudílný; na levé polovici je půl orlice moravské, na pravém dva kolmé štráfy (bílé?) v modrém (?) poli. Barvy nelze nám s určitostí udati, protože znak, chovaný kdysi na staré radnici, v radním pokoji, už se ztratil, a znak na nynější nové radnici vně v průčelí umístěný barev pozbyl.

Bytyška v posledních letech počíná býti oblíbeným letním pobytem Brňanů. Majíť tu koupačky v mlýnských struhách nad Horním a Dolním mlýnem, a v řece Švarcavě pod stavem Dolního mlýna vábné procházky údolími podle řeky i potoka, po lesích v horách Bytyšských. Delší výlety mohou podnikati na hrad a do obory směrem k Brnu, anebo do bývalých hutí pod Javůrkem – krajinami to přerozkošnými.

Stopy člověka předvěkého pod hradem.

Dějepisci nespokojují se s prameny písemnými. Bádání jejich jde do věků, kdy písma nebylo. Rozeznávají člověka třetihorního, pravěkého, předvěkého.

„Člověk třetihorní“, dí dr. Martin Kříž v díle svém Kůlna a Kostelík, „tu u nás žíti nemohl a také nežil.“

Člověk pravěký, jehož zbytkem pravděpodobně jsou Baskové, nyní do nepřístupných hor na nejzažším cípu Evropy ve Žpanělsku zatlačení, přišel do krajin našich, opatřen jsa jakousi zásobou vědomostí a zručností, neznal však domácích zvířat, kamenných nástrojů hlazených, kovů, hliněných nádob, obilí, lnu, konopí. Z jeho dob zachovaly se na Moravě nepatrné stopy, ponejvíce nástroje kamenné nehlazené a koštěné z parohů sobích a slonoviny zhotovené, kterých k lovu užíval. K. J. Maška, professor na realce v Novém Jičíně, našel dle všeho kus dolní čelisti lidské z člověka pravěkého.1)

Člověk předvěký, jenž žil u nás po dlouhé věky před Narozením Krista Pána, již znal domácí zvířata, užíval kamenných nástrojů hlazených, nádob hliněných, které v pozdější době na kruhu jsou točeny a velmi pěkně zdobeny, přeslenů a závaží tkalcovských buď z hlíny nebo z kamene, žernovů a drtidel na rozdrobování zrn obilních a později kovů – totiž bronzu a pak i železa, a pochovával i spaloval mrtvoly.

Člověk předvěký zanechal po sobě pod hradem Veveřím stopy delšího pobytu a sice na dvou místech.

1. Jedno to místo už zmizelo s povrchu zemského. Roku 1872 a 18732) nad Veveřím protrhla se mračna, následkem čehož Veverka, potok jindy nepatrný, pod hradem ve hlubokém úvalu se vinoucí, tak se rozvodnil, že nejen v zahradě a parku mnoho škod nadělal, nýbrž i kommercialní silnici místy zničil. Při opravách tehdejších rozšířen byl park tím, že přeložena silnice

2. Druhé naleziště leží pod hradem směrem k Brnu. Je to homole skalnatá mezi Švarcavou s jedné a dvěma rybníky Veverkou napájenými s druhé strany. Pod druhým rybníkem je panská pila. Týmě té homole má planinu znenáhla stoupající, přes niž vede silnice okresní. Na vyšší straně planiny dala kněžna Helena Ypsilanti asi r. 1875–1877 založiti park s procházkami, kteroužto práci kníže Řehoř sám s velkou pozorností stopoval a téměř řídil, naléhaje na to, aby cesty i trávníky znenáhla a zvolna jen stoupaly na skálu, s níž bylo lze přehlédnouti velebné okolí, rybníky, planinu, Švarcavu a dále zámek i okolní lesnaté příkré stráně. Bylo třeba místy rozebrati skály, jinde klásti kamenné základy k cestám, navážeti pod trávníky a k umělým skupinám stromoví a křovin prsť, prokopati dlouhou rýhu na živý plot, zkrátka povrch země tu téměř úplně přeházen byl na 2–3 stopy hluboko, to jest až do skalnatého základu. Při čemž nalezeny různé předměty z doby předvěké.

Do Františkova musea v Brně byly odvedeny tyto věci: čyři kamenné nástroje totiž: kamenné kladivo nebo sekera, jehož ostří jest však uraženo, s dírou pro toporo, 10 cm. dlouhé z pevného zelenavého kamene: úzké kamenné kladivo. 10 cm. dlouhé, jehož spodní čásť schází; žulové dláto bez díry, 16 cm. dlouhé; kámen do praku z křemene, 4 cm. dlouhý. – Jiné tam nalezené nástroje kamenné, zejména pazourkové, dělníci prý rozebrali. Také prý se tam vykopalo mnoho střepů z hliněných nádob různé barvy a tloušťky, avšak žádné větší kusy. Střepy ležely ve hlíně bíložluté, dílem i písčité.

Tolik vypravuje kustos Františkova musea M. Trapp

Pátrajíce dále po těch věceh, nalezli jsme dva kusy (celý mlat a kus kladiva) u nadučitele Antonína Dvořáka a pěknou sbírku u zahradníka Adolfa Riesemanna, nyní ve výslužbě žijícího ve Veverské Bytyšce. Oba je ochotně odstoupili k rukoum našim pro vlastenecké museum Brněnské.

Předmětů hliněných je v té sbírce třináct a sice 2 ucha a 5 jiných zlomků nádob nevelkých bez kruhu hrnčířského rukou velmi hrubě pracovaných, jedna perla, pět kalamářů na barvu, z nichž jeden má i pokličku a stopy červené barvy (jsou to vlastně ulámané úzké spodky nádob) a kousek sošky. Soška ta je trup od břicha do půl stehen, sedící prdylka, pěkně do červena vypálená a snad i červeně natřená. Hlína, z níž bylo pracováno, je silno pískem promíchána. Sošku považujeme za nejcennější předmět sbírky.

Pazourku je: čtyři hrudy, z nichž jsou větší menší kusy oštípány, jeden kamínek roztržený, jehož bylo používáno snad za brousek, pěkná, velmi vzácná, štípaná a broušená sekerka, 51/2 cm. dlouhá, pilka, nožík, 3 šípové špice a 5 jiných odpadků.

Dále z různého tvrdého kamene: dobře zachovaný mlat, 12 cm. dlouhý; pět úlomků těžkých kladiv; jedno celé kladívko silno opotřebované, 6 cm. dlouhé, 3 cm. široké, asi 2 tlusté; dolní čásť jemného zahnutého kladívka až po dírku, 5 cm. dlouhá, 11/2 široká, 1 tlustá – vesměs k nastrčení na topůrka; pak 3 celé sekyrky, 4–6 cm. dlouhé a kousek ostří sekyrky, vesměs k nasazení do rozštěpeného dřeva; a konečně 5 drtidel obilí a 11 čípků 2–51/2 cm. dlouhých, vylámaných z mlatů a kladiv, když do nich byly díry vrtány.

Adolf Riesemann vypravoval nad to, že bylo nalezeno ješě jiných předmětů hliněných, které vypadaly jako hračky pro děti a že na některém místě byly stopy ohnisk se silnými vrstvami uhlí. Což nasvědčuje tomu, že tu člověk předvěký vyráběl nádoby z písečnaté hlíny, které je u píly dosud hojnosť; z četných pak čípků pohozených jde na jevo, že tu pracoval i o kamenných nástrojích hlazených, z materialu odjinud dovezeného. Veliká síla střepů prý je na jednom místě zakopána od Riesemanna pohromadě.

Pozemek, na němž věci byly vykopány, zůstal od r. 1877 nedotknut; druhá polovice jeho, pastvisko, byla roku 1889 ponejprv rozorána a oseta.

Zjištěna byla předvěká hradiska v údolí Švarcavy také nad Bystrcem a u Komína.

Veveří majetkem zeměpanským.

O původu a jméně hradu Veveří. Proč byl založen?1)

Hrad založen byl od zeměpánů, kteří v blízkém Brně od jedenáctého až konce dvanáctého století jako údělní knížata Brněnská, později pak jako markrabí Moravští své sídlo měli. Ačkoliv stáří svým a zachovalým stavením náleží k nejpamátnějším hradům naší vlasti, přece o něm zbylo jen málo starších spolehlivých zpráv, čemuž tím více jest se diviti, čím více bychom očekávati mohli, že hrad ten, jsa říkaje v sousedství hlavního města vystavěn, často v dějinách našich a pramenech historických připomínán byl. Toho však bohužel není. Ale čím mlčenlivější jsou přesné prameny historické, tím hovornější byli historičtí mastičkáři, kteří nemajíce pramenů před rukama, všelijaké z nahodilých okolností celé povídky vymýšleli.

Jako Paprockému hřeben ve znaku Boskovském dal příčinu k vynalezení pověsti o uhlíři Velenovi, jenž moravskému králi vlasy česal a zubří hlava ve znaku Pernštýnském ho ponoukla bájiti o Věnavovi, který zubra chytil, prut mu pyskem protáhl a na dvůr královský přivedl; tak svádělo jméno hradu Veveří k podobným výkladům ex nomine ze jmena vzatým, které obsahuje tak zaný „Veverský rukopis“ německy psaný2) [Eichhorner Handschrift] r. 1739 věrojatně od tamějšího úředníka vrchnostenského, jenž v sepsání svém na starší spisy jako Archivum Pernsteinicum, na Komenského, Hossmanna, na Ctibora Drnovského Morabilia Moraviae se odvolává, ale soudě podle zavření jeho práce jiného úmyslu neměl, než tehdejšímu majiteli statku Veverského, Prosperovi

Co se týče jména hradu, jehož v listinách formy Weweriu, Veveri, Wewery, Wewerii, Vevere a německy Aychorns, Eychorns, Eikorns se nalézají, jest na bíle dni, že ho odvozovati sluší jména zvířete veverky, kteréžto jméno také potok na úpatí hradského vrchu má. Jméno hradu Veveří zachovalo nám původní nezdrobnělou formu jména zvířecího: vevera. Vevera může ovšem také znamenati hnízdo veverčí, avšak ježto zní německý překlad jména hradského již r. 1236 Aychorns, veveri či veveří, míní se zde jméno zvířete, nikoli hnízda jeho.

Slovanské jméno hradu jest také proto zajímavo a důležito, ano z něho jde, že hrad ten zbudován byl dříve, než v Čechách a na Moravě nastala moda, novo založené hrady německy pojmenovati anebo starší česká jména hradská německými nahrazovati. I kdyby nebylo jistých zpráv, že hrad Veveří již na začátku 13. století stál, jméno české samo by ručilo za to, že pochází z dřívější doby, než z konce 12. stoeltí.

Příčina, za kterou hrad založen jest, nebyla jiná, než za kterou jiné hrady zeměpanské byly zakládány: rozmnožení míst pevných v zemi a pak – a to hlavně – potřeby správy veřejné

Majiteli hradu údělná knížata Brněnská z rodu Přemyslovců do 1197.

Tehdejší poměr Veveří k Domašovu.

Kunrat zakládaje hrad, veliký díl lesů od sousedního Domašova, který od r. 1048 patřil klášteru Rajhradskému, sobě prý přivlastnil a ku hradu přivtělil.1)

Snad v náhradu za to dal klášteru r. 1078 Miřeta, voják Kunratův „pro blaho duše své“ dědictví své v Domašově: 2 pole, každé na jednodenní obdělání a 3 osadníky u Domašova, Siffrida se synem, Hněvoně syna Juraty a Lub. se Znojem; roku pak 1086 Euphemia, vdova po knížeti Olomouckém Otovi Slíčném, právě pochovaném, „za pokoj duše jeho“ dvůr s polmi, které by za 51/6 dní obdělal, s čeládkou a pastýřem krav v dědině Vojkovicích; a konečně sám Kunrat dvůr v Rajhradě s lesy a loukami podle Švarcavy. Když pak ve válce mezi Kunratem Brněnským a Vratislavem, králem českým vedené klášter Rajhradský

Statek Domašovský ještě rozmnožen byl r. 1146 darem knížete Brněnského Vratislava – lesem a dvorem v Domašově. Snad ty majetky zeměpanské v Domašově patřívaly ku opravě Veverské.

Pány Veveří: markrabata z rodu Přemyslovců.

Markrabí Jindřich Vladislav 1197–1222.

Z doby jeho znám jest nám první:

Purkrabí Veverský Štěpán (1213–1214).

Úřad purkrabský na Veveří nebyl pouze výnosný nýbrž také důležitý. Soudíme tak nejen z rozsáhlosti statku, jenž k hradu náležel, nýbrž také z toho, že členové vznešených, panských rodů úřad ten zastávali. První, kterého známe, jmenoval se Štěpán z Veveří. Podepsán jest jako svědek na listině, dne 31. prosince 1213 vyhotovené v Prostějově od markraběte Jindřicha, v níž potvrzuje řádu Johanitů statky jeho na Moravě, a uděluje mu svobody, jakých užíval klášter Velehradský a na jiné listině téhož data, kterou schvaluje Přemysl Otakar I., král Český, ony svobody od bratra Johanitům udělené.2) Pak také na listině dané v Brně v lednu r. 1214, v níž markrabě potvrzuje témuž řádu držení dědin Tišnova a Březiny.3) Na první listině píše se Stephanus de Weveriu, na druhé Stephanus de Veueri, na třetí Stephanus castellanus (purkrabí) de Veueri.4)

Markrabě Jindřich Vladislav r. 1220 dlí na Veveří.

Vznešení hosté zavítali na hrad r. 1220. V čele jich byl sám markrabě, v komonstvu pak jeho nalezali se Robert, biskup Olomoucký, Berther (purkrabí) z Vranova nad Znojmem, Svojše, nejvyšší špižírník markraběcí, Vojtěch z Kúnic (Dolních), Štěpán z Medlova, purkrabí hradu Děvice na Polavských kopcích (předek pánů z Pernštejna), Leva z Brna, Přibislav, Vojtěch syn Štěpánův, Ondřej maršálek, Vítek, Doben a jiní přemnozí. Zajisté, že vyjeli sem z Brna, aby se pobavili hony v lesích okolních.

Víme, že tu byli, z listiny r. 1220 na hradě od nich podepsané, v níž Jindřich Vladislav Doubravnickému klášteru uděluje kostel v Bystřici s patronatním právem a nadáním.1) V listině se ku konci výslovně praví: „stalo se na hradě Veveří r. 1220 za přítomnosti těch, jichž jména následují.“2)

Purkrabí Vok 1222.

Druhý nám známý purkrabí Veverský jmenoval se Vok. Nalezal se u Opavy v komonstvu markraběte Jindřicha Vladislava r. 1222 a uveden je jako svědek na listině, v níž tam markrabě daroval Wernhardovi, komořímu manželky své, za jeho věrné služby dědinu Wernhartice v Polsku. Podpis jeho je: Vocho burgrauius de Weweri.3)

Páni hradu: Král Otakar I. 1222–26 a r. 1227–28. – Markrabě Jindřich Vladislav II. 1226–7. Přemysl 1228–39.

Purkrabí Stibor 1234.

On a jeho nástupci v úřadě obdrží užitky dědiny Lažánek 1236.

Jest nejprv jako svědek podepsán 13. července 1234 na listině ve Znojmě vydané, kterou Přemysl, markrabě moravský, uděluje klášteru v Louce patronatní právo kostela v Tasovicích. Jméno jeho tam zní Stiborius Burgrauius de Weuere.1) – Dále je znám jako svědek listiny v měsíci září 1234 dané v Jihlavě, v níž markrabě Přemysl, vyhráv proces o tři štoly stříbrných dolů v Deblíně proti Ratiboru z Deblína, tomuto Ratiboru je zase odstoupil za věrné služby, který byl prokázal jemu, markraběti, a jeho matce Konstancii. Podpis zní: Stiborius burgrauius de Weueri.2) – Dne 4. října uveden jest týž Stiborius prefectus de Weueri jako svědek na listině u Prahy dané, v níž markrabě Přemysl k žádosti sestry své Anežky uděluje špitálu sv. Františka v Praze dědinu Rakšice na Moravě a různé svobody.3) – R. 1236 podepsal se Stiborius burgrauius de Aychorns jako svědek na listinu, jíž markrabě Přemysl potvrdil klášteru Oslavanskému majitelství jakési dědiny od Heřmana z Rudíkova klášteru prodané.4)

Purkrabí Stibor a jeho nástupcové v úřadě na hradě Veveří byli od markraběte Přemysla obmyšleni stálými důchody z dědiny Lažánek k Veveří příslušící. Stalo se tak, když markrabě dlel návštěvou se svou matkou Konstancií, vdovou po Přemyslu Otakarovi I., v klášteře Tišnovském Porta coeli, Brána nebes zvaném, jejž ona byla r. 1233 založila pro řeholnice cisterciácké. Přemysl v listině darovací dí: „Přesvědšivše se o neunavných a věrných službách milovaného našeho šlechtice Stibora, purkraběte našeho z Veveří (de Aychorns), jimiž se nám nepřetržitě oddaným a vděčným býti prokazoval a pobádáni jsouce vrozenou nám dobrotivostí a blahovůlí, jemu a jeho nástupcům, totiž purkrabím našim tamějším (Veverským), všechny důchody a užitky dědiny Lažánek, která k našemu hradu Veveřímu patří, nezkráceným a plným užíváním i s těžením z železných bání tamějších jsme darovali na vždy, aby jich k své ruce a podle své vůle a možnosti obraceli... Stalo se r. 1236 v Tišnově za přítomnosti a souhlasu naší matky nejmilostivější, paní Konstancie, jasné druhdy královny české.“ Mezi svědky uveden také Ratibor z Deblína a jeho syn Janec.5)

Markrabě Přemysl na hradě Veveří 1237.

Jako předchůdce jeho prodlel i Přemysl na hradě a sice r. 1237. Vydal odtud provolání k měšťanům Olomouckým, aby k nastávající válce nevyhnutelné schystali se opevněním města a hradu Olomouckého.6)

První zmínka o Chudčicích

Purkrabí Přibislav 1238.

Když král český Václav klášteru Oslavanskému veliké svobody a výhody r. 1238 uštědřoval, podepsal se jako svědek mezi jinými: Pribizlaus castellanus in Wewery.2) Přibislavovi patřily mimo Maloměřice a jiné menší statky i Křížanov. Zanášel se úmyslem založiti klášter Žďárský, kterýžto plán po smrti jeho ve skutek uvedl zeť jeho pan Boček, manžel dcery jeho Eufemie, který za Otakara II. zastával důležitý úřad kastellana Znojemského.3) Přibislav zemřel 16. února 1251 a byl u ct. OO. Minoritů v Brně pochován.

Pánem Veveří: Václav, král český a markrabě moravský. (1239–1245).

Jakub z Veveří, farář? 1240.

Mezi svědky na listině ze dne 7. prosince 1240, v níž král český Václav na památku Konstancie, matky své, v klášteře Tišnovském pochované, potvrzuje statky téhož kláštera a jej pod ochranu svou béře, uveden je jistý Jacobus de Eychorn.4) Čím byl, není udáno. Wolný5) domnívá se, že byl jako Předvoj na téže listině před ním mezi svědky uvedený s titulem „plebanus“, i Jakub plebanem, to jest farářem Veverským, a sice buď u kaple Matky Boží nedaleko hradu stojící, nebo ve Veverské Bytyšce.

Domněnka, že byl plebanem u kaple Matky Boží je pravděpodobnější. Zdá se, že byla kaple původně farním kostelem, an u ní byl hřbitov pro farnosť až do r. 1830, kdežto ve V. Bytyšce do té doby hřbitova nebylo. Kaple (jak jsme už řekli) pochází, soudě dle zbytků románského slohu na ní podnes zachovaných, nejpozději z 13. století. O farním však obročí ve Vev. Bytyšce první zpráva pochází teprve z r. 1481.

Vpád Tatarů na Moravu r. 1241, Kumánů 1252.

Nedobytnosť hradu. Středověké věci pod hradem nalezené. Stráž.

Obléhali-li Tataři a r. 1252 uherští Kumáni Veveří, není známo. Poblízký Tišnov i Předklášteří byly vypáleny a vydrancovány; je tedy pravděpodobno, že táhnouce tam nebo zpět pokusili se snad aspoň zkouškou o stečení Veveří. – Hrad byl v středověku nedobytným, dokud válečné umění nemělo po ruce hrubých střel. Brány do předhradí vedoucí se uzavíraly padacími mosty a mřížemi. S planiny, nad předhradím se prostírající, odkud je k němu přístup po rovině, chráněno bylo hlubokým příkopem, vysokými věžemi a baštami, na nichž uvnitř od věže k věži vedly pavlače, se kterých se dírami na nepřítele střílelo; druhé strany předhradí jakož i vlastního zámku, který tvoří pevnosť pro sebe, spadají příkře do hlubokých údolí, v nichž teče řeka Švarcava v jednom, v druhém potok Veverka. Ve hradním nádvoří byla hluboká studně ve skále vytesaná1) a chodba z téhož nádvoří směrem k studánce vedoucí umožňovala za příhodných okolností zásobiti obležené špíží a válečným náčiním, anebo vyraziti nepozorovaně na nepřítele.

Dle stop nalezených v úzkém údolí Veverky byly prý tu kdysi na příč hráze pod nepřístupnými skalami, jichž pomocí několik rybníků údolí zatopilo a nepříteli činilo hrad nepřístupnějším; také prý byl hrad na straně k Veverce několika zděmi stupňovitě obehnán, tak že na tom místě, přírodou méně chráněném, umění zvyšovalo bezpečnosť jeho.

Když byl tam park urovnáván (za knížete Ypsilantiho), vybráno prý bylo něco těch zdí až do základů. I nalezeno při tom množství rumu, uhlí a korýtkové křidlice, z čehož je patrno, že hrad kdysi byl kryt a chráněn takovou křidlicí proti metanému nepřítelem ohni, že však přece vyhořel, o čemž se zpráv nedochovalo.2) Tamže nalezeny železné špice šípů dvojího tvaru, jedny pleskaté podoby vrbového listu, jiné massivně čtverhranné a pod hrotem vypouklé, pak ostruhy, třmeny, kusy železných zbraní a brnění, kusy koulí dutých, zlámaný klíč a konečně bronzové pletivo. Pletivo to drátěné – bývalý snad řetízek na krk nebo ozdůbka jiného účele – pozůstává ze šesti článků délky 4 centimetrů, závitkovitě drátem ovinutých; kde články se spojují, visí střídavě jeden nebo dva menší články asi 3 cm. dlouhé, podobně drátem ovinuté, které v ouškách osmičce podobných (S) nesly přívěsky, z nichž zachovaly se pouze dva úlomky a jeden malinký klíčiček. Zvláštností při tom je, že přívěsky jsou železné, kdežto drát ostatní je spěžový. Jako sponka na jednom konci kouse železa

Řetízek, 11 špic šípů, 4 třmeny, 1 celá a 4 kusy ostruh, zlámaný klíč a kus duté koule byly (od zahradníka Adolfa Riesemanna) schovány a pak Františkovu museu v Brně darovány. Jiné ěpice šípů rozebrané při kopání od dělníků a jedna nalezená ve Veverské Bytyšce ve farní zahradě (čtyrhranná) odevzdány musejnímu spolku v Brně. Nedaleko od hradu, na planině u rybníka velkého, ležel také kousek koule kamenné.

Nálezy ty, dle dobrozdání kustoda Františkova musea M. Trappa, pocházejí z počátku 15. nebo z konce 14. století, dutá koule však z doby pozdější.1)

Z toho všeho je na jisto postaveno, že hradu bylo dobýváno, ne-li právě od Tatarů, tedy později, ve 14., 15. století od nepřátel jiných, o čemž ostatně ještě bude nám vypravovati. Dále je jisto z čtyrhranného hrotu šípu ve farní zahradě v Bytyšce nalezeného, že týž nepřítel, který podobných šípů zanechal pod hradem, pustošil také Vev. Bytyšku, což asi stávalo se pokaždé, když hrad byl obléhán; neboť obléhající vojsko, potřebujíc špíže, hledalo jí jistě v okolních místech, především v nejbližší Vev. Bytyšce.

Se strany od V. Bytyšky, která je 3 kilometry vzdálena, býval asi hrad střežen. U stezky (vozní cesty), která vedla od hradu přes kopeček dolů do městečka, podnes nazývá se jedna trať polní „na stráži“.2)Odtud lze přehlédnouti okolí k Čebínu a Ostrovačicím, tedy k severu a k jihu, kdežto západ uzavřen jest horami a lesy V.-Bytyšskými.

Purkrabí Ratibor 1243.

Jemu uložena ochrana kláštera Doubravnického.

Král český Václav uložil r. 1243 Ratiborovi, kastellanu z Veveří (de ueueri), aby klášter Doubravnický bránil proti útokům Emmerama, bratra Doubravnického probošta Alberta,3) jižto oba náležely panskému rodu, který na sklonku 13. století počal se jmenovati z Pernštejna. Ratibor jest věrojatně tožný s tím Ratiborem, který od r. 1235 v listinách se přivádí s přívlastkem z Deblína a o němž jsme se již vícekráte zmínili. Ratibor z Deblína byl příbuzen panskému rodu Lomnickému.

Klášter Doubravnický byl r. 1423 od českých Husitů proti Kroměříži táhnoucích vypálen. Od té doby se nevzmohl a r. 1436 činí se poslední o něm zmínka v listinách. Statky jeho si většinou přivlastnili páni z Pernštejna.

Pány hradu: markrabě Vladislav III. 1246–47, Přemysl Otakar II. (1247–1278).

Patřilo Veveří r. 1252–1311 Templářům?

Purkrabí Kuna 1253–1266.

Kuna jako purkrabí Veverský (de Weuerij) ponejprv je uveden mezi svědky na listině z r. 1253, v níž Přemysl, markrabě moravský, dává komořímu Olomouckému Pardusovi za jeho věrné služby dědinu Vsisko; podruhé (de Eychorns) r. 1259.

Téhož roku daroval Kuna klášteru Oslavanskému dědinu Kukvice, v níž se obdělávalo 22 lánů, „na odpuštění hříchů svých i předků“; pak dědinu Strupochovice.

Roku 1261 dne 23. května (–a později) jmenuje se maršálkem Moravy: Chuno marscalcus Morauie; později r. 1261 Chuno de Eychorns marschalcus Moraiue, Cuna de Weuerie; r. 1268 Cuno quondam (bývalý) burgravius in Eychorns.1)

An se Kuna jmenuje bratrem Smilovým, podobá se, že jest to onen Kuna, který zároveň se Smilem, Mikulášem a Bočkem (zetěm purkrabího Veverského Přibislava a zakladatelem kláštera Žďárského) pocházeli od jakéhosi Gerharta, takže by tento purkrabí Kuna byl totžný s praotcem panského rodu Kunštátského.

Veveří vězením a hrobem Oty z Maisavy a Beneše z Falkenštejna r. 1265.

Hrad Veveří r. 1265 byl vyhlédnut za vězení a popraviště vzácných šlechticů. Té doby Přemysl Otakar II., když po přemožení Uhrů česká říše stala se velmocí první třídy, cítil se dosti silným, aby zjednal moci zeměpanské proti odbojné šlechtě všestrannou platnosť. Jeho hněv obrátil se r. 1265 proti rakouskému někdejšímu zemskému sudímu Otovi z Maisavy a proti českým velmožům Benešovi z Benešova, sídlem na Falkenštejně a Milotovi z Dědic, jeho bratru. Všichni tři obviněni byvše z velezrády, zatčeni jsou ve Vídni a před soud hrdelní postaveni. Ota i Beneš jsou odsouzeni k smrti, Milota z Dědic uznán za nevinného a propuštěn na svobodu a brzy na to i v důstojenství povýšen.

Ota a Beneš byli po rozsudku posláni na královský hrad Veveří, kde zahynuli. Tehdy byl prý purkrabím ještě Kuna a tudíž i vykonavatelem rozsudku králova. Někteří píší, že Ota i Beneš byli na nádvoří hradském upáleni, čemuž však těžko věřiti2) – už proto, že hranice snadno by byla zapálila hrad.

O Otovi se ví, že se dal zakoupiti od krále Bely IV. uherského proti králi svému Přemyslu Otakarovi.

O příčině, proč Beneš byl odsouzen k smrti, vypravují tuto bajku: Přemysl Otakar zahořel hříšnou láskou ku vnadné manželce Benešově; jelikož Beneš byl nepřemožitelnou překážkou ukojení sžírající vášně, dal jej král, podobně jako učinil kdysi David s Uriášem, potají násilně dopraviti na hrad Veveří a tam v žaláři

Purkrabí Hartlib 1268–1270.

Dne 10. února 1268 Hartlib, komoří cúdy Moravy a purkrabí na Veveří (de eichorns) listem potvrdil, že jistý vojín Alexius koupil dědinu Martinice od Kláštera Oslavanského.

Hartlib byl bratrem Černína z Popovic a Bolibora. Když Černín z Popovic prodal klášteru Oslavanskému statek v Studyni, schválil Hartlib ten prodej zvláštním listem v Brně daným r. 1269. Roku 1270 dne 13. prosince listem osvědčil, že Ditho, muž šlechtický, věnoval své zboží v Čermákovicích klášteru Oslavanskému.1)

Hartlib byl také z pánů, jimž král Otakar II. r. 1271 plnou moc dal, aby mezi ním a uherským králem Štěpánem mír zjednali.2)

Bedřich ze Ptuje r. 1268 uvězněn na Veveří.

Jako r. 1265 proti šlechticům rakouským a českým, zakročil Přemysl r. 1268 proti zpupným velmožům štýrským. Vrátiv se z výpravy pruské povolal ke dvoru svému členy nejvznešenějších rodů štýrských, oba hrabata z Pfannberku, Bernarda a Jindřicha, Hartneida z Wildonu, Volfinga ze Štubenberku, Oldřicha z Liechtenštejna a Bedřicha z Ptuje. Bedřich z Ptuje obvinil totiž ostatní ze zjevné zrády. Král mu poručil, aby opakoval u jich a jeho přítomnosti žalobu, a obžalovaní ať se ospravedlní; po výslechu byli zatčeni všichni i s udavačem a uvězněni na hradech moravských a českých. Na Veveří posazen Bedřich z Ptuje, na Křivoklát Bernard z Pfannberku, na tvrz Vranov při hranicích rakouských Liechtenštejn a Štubenberk, na Zvíkov v Čechách Hartneid z Wildonu, jen Jindřich z Pfannberku zůstal při králi. Zráda jim asi nebyla dokázána, neboť nebyli ani popraveni ani vypovězeni, jako zrádcům se tehdy dělo, nýbrž přestalo se na poboření jejich hradů a o velikonocích 1268 byli propuštěni v milosti po zajetí 26 nedělním, zavázavše se, že na protivníku svém (Bedřichu ze Ptuje) nebudou se mstíti. Někteří z nich, jako Oldřich z Liechtenštejna, objevují se později při osobě králově s vysokými hodnostmi.3)

Mezivládí na Moravě 1278–1283. Pány Veveří Václav II. a III. do r. 1306.

Ctibor de Grunenberch (ze Stražiska),

jenž potvrdil 21. května 1288, že Hartmann z Holenštejna daroval mniškám v Oslavanech své zboží v Studyni2); a

Matouš z Černé hory

de Nigromonte, de Schernehor, komoří moravský, který potvrdil listem ze dne 23. října 1289, že Arnošt z Rudikova vrátil mniškám Oslovanským patronát kostela Rudikovského.3)

Matouš byl členem rodu Boskovského.

Pány Veveří: Rudolf, syn císaře Albrechta a Jindřich Korutanský 1306–1309.

Veveří zastaveno.

Proti vůli císaře Albrechta, jenž Čech dobyti chtěl druhému synu svému Bedřichu, povýšen na českého krále Jindřich Korutanský, který se zavázal listem 14. srpna 1308 ve Znojmě daným vyplatiti 45.000 hřiven, hřivna po 56 velkých pražských groších, Bedřichu Rakouskému za vzdání se práv na Čechy a Moravu atd., a do vyplacení té sumy zastavil mu Jihlavu s doly stříbrnými, hrad Veveří s komorním lesem, Ivančice, Znojmo, Pohořelice, Podivín a jiné. Místo v listině týkající se Veveří zní: Di Purch ze dem Aychorns mit dem Chamerwalde, vnd swaz dar

Jan Lucemburský (1309—1333) propůjčuje Veveří a jiné hrady Ješkovi z Vartemberka v léno.

Hrad v držení šlechty.

Karel, otec vlasti, markrabě mor. (1333—1349) získá hrad r. 1334 opět zemi.

Jan Lucemburský r. 1333 ustanovil Karla, syna svého, markrabětem moravským. Karel jsa mužem řádným v každém ohledu, vynasnažil se také, aby zeměpanské statky, které za otce jeho i dříve do rukou soukromých se byly dostaly, zase zemi získal. Mezi těmi statky byl i hrad Veveří. Úmysl provedl se zdarem. Vypravujeť o tom sám: V těch však dobách dal nám otec náš (Jan) markrabství Moravské a toho titulu jsme užívali. Vidouce však Čechové, že pocházíme ze starého kořene králů Českých, a zamilovavše si nás, poskytli nám pomoci, abychom znovunabyli hradů a statků královských. Tehdy s velkými výlohami a obtížemi získali jsme znovu na Moravě Lukov, Telč, Veveří, hrad Olomoucký, Brněnský a Znojemský a přemnohé jiné zemské statky zavazené a prodané.4)

Od toho času (to jest od roku 1334) zůstal hrad Veveří zase v držení zeměpánů.

Karel odstoupil Moravu r. 1349 bratru Janu Jindřichovi.

Purkrabí Veverský Frenczlinus ustanoven od markraběte Karla 19. listopadu 1337 ochrancem (advokatem) kláštera Oslavanského.

Ženský klášter cisterciácký v Oslavanech stěžoval si u markraběte Karla, že jistí šlechticové a také jiných stavů osoby pod různými a také pod tou záminkou, že mají právo ochrany nad klášterem, ukládají lidem a statkům kláštera nedovolená, nesnesitelná břemena peněžitá a i jiná a mnohonásobně jej utiskují, tak že by jimi klášter mohl býti zničen. Markrabě, aby ho zbavil těch obtíží, vzal ho se vším jeho lidem i statky pod svou zvláštní ochranu a ustanovil mu za advokáta Frenczlina (Fraňka), purkrabího a vladaře Veverského (Aychhorns).1) Markrabě Karel dal r. 1338 témuž klášteru také hrdelní právo nad poddanými všech jeho statků.2)

Markrabě Karel dává dvůr v Habří a lán v Žebětíně, oboje patřivší ku hradu Veveří, Branislavu Žilovi 14. srpna 1342.

Dvůr Charanicův v Žebětíně.

Branislav Žila nabyl značných zásluh u markraběte Karla a jmenovitě o jeho hrad Veveří službami vykonanými, namnoze i nákladnými. Začež jemu a jeho potomkům v léno dal dvůr v Habří a lán v Žebětíně, kteréž obojí patří ku hradu, s tím podotknutím, že mají on i dědicové jeho býti ku přiměřeným službám zavázáni jemu i ku hradu (Weuerzi).3)

Jiný dvůr v Žebětíně jako léno té doby, anebo o něco později podobným spůsobem patřil jistému Charanicovi, jenž doživotně držel i to, čím Ostrovačičtí ku Veveří byli povinni, totiž že mu platili ročně hřivnu a orali 15 pluhy třikráte do roka. Charanica dožil se vlády markraběte Jošta. Takových dvorů v léno propůjčovaných bylo však v Žebětíně více. O čemž viz níže k r. 1436—7.

Markrabě Jan Jindřich (1350—1375).

Častý jeho pobyt na Veveří. Změny zboží Veverského. Nadán kaple sv. Prokopa. Purkrabí Jakub, Jan.

Markrabě Jan, za něhož Morava dožila se zlatého věku, věnoval Veveří zvláštní pozornosť a péči. Častěji na hradě sídlil. Tak r. 1354 o Vánocích poslali mu tam Brňané XX kop groší

Roku 1358 po 20. lednu vyměnil dědinu Lažánky za Jinačovice (Nynaczowicze) od Herše z Lelekovic.4) Zdá se, že purkrabí Veverští už nebrali oněch užitků z Lažánek, které jim byl markrabě Přemysl 1236 propůjčil.

Dne 25. října 1358 Jan opět dlel na hradě a podepsal tam listinu.5)

K roku 1360 známe purkrabího Ješka čili Jana. Zastupovalť při zemském soudě notáře zemských desk a je podepsán Dominus Johannes Burggrauius in Eychhorn.6) Jeho manželka slula Anka.7)

Také 27. července 1366 a 18. září 1371 markrabě Jan na Veveří se zdržoval.8)

Klášteru sv. Tomáše u Brna, který byl roku 1353 založil, daroval dle fundační listiny z r. 1370 už před tím rokem v dědině Žebětíně dva poplatné obyvatele9) a přidal 29. prosince 1373 horu (les) Hlubocec u Bystrce k Veveří patřící.10)

Nadal také hradskou kapli sv. Prokopa úročními lidmi z Moravských Kynic, nad nimiž panství sobě i svým potomkům pozůstavil, a ustanovil při ní zvláštního kaplana.11)

O právomoci purkrabích a o soudnictví tehdejším.

Pánem hradu markrabě Jošt 1375—1411.

Dvůr Charanicův v Žebětíně propůjčen v léno Blažkovi. Les »Krajný« u Žebětína dán Dominikánům v Brně, jiný kus lesa Augustinianům. Hrad v rukou loupeživých rytířů; Purkrabí Bohunek z Přestavlk. Změna majetku v Jinačovicích, Rozdrojovicích a Kyničkách. Násilnictví spáchaná v Žebětíně, Čebíně a Jinačovicích. Purkrabí Valentin z Majetína.

Co do zboží Veverského: Markrabě Jošt propůjčil po smrti Charanicově dvůr v Žebětíně v léno jistému Blažkovi (o čemž níže k r. 1436—7). Roku 1380 daroval klášteru Dominikánů v Brně les „Krajný” u Žebětína na 80 jiter šířky, aby byla v klášterním chrámě každodenně sloužena mše sv. (dto. Olom. fer. 5 prox. post Domin. Jubil.)

Listinou danou v Brně dne 15. dubna r. 1381 klášteru augustinskému u sv. Tomáše v Brně na místě 200 ročních fur dříví, které dostával ze zeměpanských lesů „pod novými hrady” ležících, daroval kus lesa, který po jedné straně slul „Pekárna”, po druhé „Durvovec” mezi polmi Žebětinskými a Bystrckými.1)

Koncem století XIV. dostal prý se hrad do rukou loupeživých rytířů, od r. 1401 v moc Přibíka Batelovského, soudruha Jana Kunštátského z Jevišovic, příjmím Sucho Čerta, který odtud se svými kamarády až po samé Brno cesty nejistými činil, pocestné, kupce olupoval, dědiny plenil, zkrátka loupeží se živil, obzvláště od r. 1404, po smrti Prokopa, za jehož mstitele na Joštovi se vydával. Markrabě Jošt však prý r. 1405 pomocí Brněnských měšťanů hradu Veveří po tuhém odporu dobyl a oběsil na dubech kolem něho nejen vůdce Přibíka, nýbrž i okolo 40 jeho spoluvinníků, z nichž mnozí pocházeli ze šlechtických rodů moravských. Zpráva ta, ač není pravdě nepodobna, není zaručena.2)

Roku 1406 hrad v držení zeměpanském byl. Jest nám znám z té doby už Veverský purkrabí Bohunek z Přestavlk. Dle zemských desk3) prodal totiž Jošt r. 1406 Bohunkovi z Přestavlk, purkrabímu na Veveří (in Wewerzie) a jeho dědicům všechny statky, které v dědině Říčkách úmrtím Buska jemu jako markrabímu byly připadly; načež Bohunek4) ty statky prodal Janu z Říček, který na celém svém tamějším majetku zapsal manželce Kunce 50 kop groší věna.

Purkrabím Veverským asi r. 1410 byl věrojatně Valentin z Majetína. Lze tak souditi ze slov Půh. III. 138: „Vojna z Litavy vyznal, že ‚za Valentina z Majetína‘, když on tu s otcem Vojnú na Veveří bydlel.4)

Král Václav IV. 1411—1419; Zikmund 1419—1423.

Viktorin z Žebětína poháněn před soud. Zpráva o Jinačovicích a Rozdrojovicích.

Pánem hradu Albrecht Rakouský markrabě 1423—1439.

Sirotci a Táboři s Prokopem Holým pod Veveřím?

Za Albrechta byl prý hrad Veveří dvakráte od Husitů obléhán, ponejprv r. 1428 a po druhé r. 1432.

O prvním případě se vypravuje: Když byli Sirotci, obléhajíce v květnu r. 1428 Brno, s měšťany na ně vypadšími svedli krvavou šarvátku a 17. května sesíleni jsouce Tábory pod Prokopem Velkým, větší bitvu4), kterou však prohráli, odtáhl Prokop s Tábory da Rakous, Sirotci do Čech. Tito, jak vypravuje Veverský Rukopis, na cestě dozvěděli se, že na hradě Veveří ukryty jsou bohaté poklady (!) a mnoho zbraní a náčiní válečného; i obléhali ho tři neděle a mnoho hořících šípů a žhavých koulí do něho nametali. Hrad však byl obsazen mužstvem dosti četným, v jehož čele stál sám markrabě Albrecht a tak obhájen byl proti ohromné přesile. — Zpráva ta o ztékání hradu je holý výmysl Veverského Rukopisu. Odvolává se chybnými citaty na Pešinu z Čechorodu a na Crugera. Ti ovšem vykládají o obléhání Brna a o půtkách u něho svedených (Pešina, Mars Mor. lib. 2. cap. 5., Crugerii Sacri pulveres k 17. květnu), i o odchodu Táborů a Sirotků, těchto k Čechám — avšak o obléhání Veveří se nezmiňují ani slovem. Ostatně i to nemůže obstáti, že by hrad byl hájen Albrechtem, neboť tehdy nebyl ani na Moravě.

O druhém případě čteme v Pešinovi asi toto: V červnu 1432 Táboři a Sirotci zanechavše obléhání Potnštejna, válku na Moravu

Purkrabí Veverský Jošt Hecht z Rosic 1436—37.

Rozepře s Petříkem z Žebětína. Proček z Žebětína. Soud Joštův o Rozdrojovice, Jinačovice a Kyničky.

Členové rodiny Hechtovy od první polovice století čtrnáctého často jsou jmenováni. Hecht z Rosic podepsán jest jako svědek na několika listinách, týkajících se kláštera sv. Anny na St. Brně z r. 1336, 1339 a 1341. Rodina se rozvětvila a mnohých nabyla statků. Rosice jí zůstaly do polovice století patnáctého.

Jošt a bratři jeho Vznata a Hynek r. 1398 porovnali se navzájem co do majetku svého.

V knihách půhonných a nálezových o Joštu velmi zhusta je řeč v různých rozepřích jako o poručníku či zástupci, jako o žalobníku nebo žalovaném, jako o rozsudím voleným. Ponejprv roku 1405 uveden jest jako poručník či komisař v jedné rozepři.4) Roku 1406 v sobotu po Třech Králích súčastnil se soudu zemského.5) Roku 1407 poslal jej markrabí Jošt po svém poselství ku králi uherskému; z čehož patrno, že už tehdy požíval velké vážnosti a důvěry jeho. R. 1415 uveden jest jako nejvyšší sudí Brněnský.6)

Že by byl také purkrabím Veverským, není sice výslovně nikde řečeno, lze to však souditi z toho, an strany Veveří úřední práce konal, které konati jen purkrabí právo měl. Vysvítá to z rozepře, kterou jako purkrabí vedl s Petříkem z Žebětína. Zeměpáni ze zboží, které slušelo ku hradu Veveřímu, dávalí (jak jsme už seznali) panoším a jiným svobodným, poddanstvím nezavázaným osobám jisté výsluhy, buď popluží anebo platy z lidí poddaných; takoví výslužníci čili nápravníci (manové) byli pak

Podobně zakročil Jošt z Rosic jako purkrabí Veverský v následující současné rozepři: Petřík ze Žebětína (odvolávaje se na markraběte Jošta) činil nároky také na tři dvory a podsedek a na farářovy lidi v Žebětíně a žaloval u zemského soudu na Voršilu z Žebětína, že ty tři dvory s podsedkem odkoupila namajíc k tomu práva. Svědci však předvedení od Voršile a Pročka ze Žebětína a od Jošta z Rosic pod přísahou dosvědčili, že "toho dvoru někdy Luskavova z Žebětína a jednoho jeho podsedku a Oldřichova sedění v Žebětíně za jich paměti nikdy Charanica nedržel, ani toho dvoru Katnova (Kotenova?) v Žebětíně, aniž také z nich bral kterých poplatků, než ti dvorové vždy službou slušely ku hradu Veveří do té chvíle; a o farářových lidech v Žebětíně také vyznali, že oprava sluší také k Veveří1) a úroci na faráře v Žebětíně”.

Obě rozepře odehrály se r. 1436—1437.2)

Ladislav Pohrobek 1439—1457.

Václav Hecht z Rosic a na Veveří. Snad purkrabí, snad zástavník Veveří 1446—1448.

Spor Václavův s Hanušem z Vlasatic o dvůr Kotenův v Žebětíně, s Janem z Lomnice o lesy u Čebína, s Kunigfelderem ze Žabovřesk o mýtné lidí Bytyšských, s klášterem Tišnovským o zvýšený poplatek a pobraný dobytek.

Václav byl synem Jošta Hechta z Rosic a jeho manželky Markéty z Lichtenburku a Bítova.3) Jako při otci tak i při něm soudíme, že byl purkrabím z jeho činnosti; bděltě nad tím, aby majetek ku hradu náležitý nebyl zkracován, od něho odcizován, a právní jeho poměry aby nebyly měněny, rovněž chránil lidi hradu poddané od bezpráví.

Možno, že ještě bližších práv na Veveří měl — snad mu byl dán v zástavu? Nehledě k tomu, že v půhoně jednom (III. 214) má titul Václava „z Rosic a Veveří”, on jinde (III. 225) mluví o svých lesích, Čebínce a mezi Mor. Kynicemi a Čebínem, a o svých lidech z Bytešky, ač patřily ku Veveří.

Činnosť jeho co do Veveří v půhonech jeví se následovně:

1. V pátek před sv. Ondřejem r. 1446 (III. 214) pohnal Hanuš z Vašatic (Vlasatic) Václava z Rosic a z Veveří ze 100 hřiven groší dobrých, že jemu a jeho lidem nocí nátisky činí na jeho zboží v Žebětíně, nemaje k tomu nižádného práva.

Naproti tomu pohnal Václav z Rosic týden později Hanuše z Žebětína, seděním v Komíně, z 50 hřiven gr. stříbrných, že drží, nemaje k tomu práva, dvůr Kotnovský v Žebětíně, jenž ku hradu Veveří sluší.1) Soud o ten dvůr lze v půhonech stopovati do r. 1447 (III. 226, 265, 274). Páni napřed rozkázali, aby Václav Hecht provedl, která by služba z toho dvoru ku hradu měla se činiti a než se to stane, že nahlédnou do výpisů Olomouckých. Prohlédnuvše desky, nalezli, že „poněvadž markrabě tu v Žebětíně jediný dvůr zapsal a více tu dvorů jest v Žebětíně, které k opravě hradu Veveří sluší, má Hanúšek na posudku provésti, že ne ten dvůr, který drží, sluší k opravě hradské; pak-li neprovede, aby sloužil.” Na posudku roku 1447, v pátek po Velikonoci svědek Hanúškův, Jan Lomnický, vypověděl, že starý Koten sloužil na Špilberce a Hanúšek ukázal svědectví písemné.2) — Služba Kotenova na Špilberce znamená, že dvůr jeho patřil ku opravě hradské; on drže ho, za to sloužil zeměpánu.

2. Roku 1446 v pátek po sv. Ondřeji pohnal Václav z Rosic před zemský soud Jana z Lomnice a z Meziříče ze dvou set hřiven groší stříbrných, že drží jeho lesy Čebínku a lesy, které leží mezi Mor. Knihnicemi a Čebínem, nemaje k tomu práva, ježto ti lesové ku hradu Veveří sluší a od stara dávna k tomu hradu jsou držáni a pan otec Jeho Jošt dobré paměti jej z nich často upomínal. (Půh III. 225.)

3. A týž den r. 1446 pohnal Michala Kunigfeldera ze Žabovřesk a Manic ze 30 hřiven groší stř., že v té chvíli jsa v úřadu konšelském v Brně, dopustil a svolil mýtnému městskému s jeho lidí z Bytešky základy pro mýto bráti, kteréhož mýta prvé nikdy jsou nedávali. (Půh. III. 225.) — Tato jest první zmínka o Veverské „Bytešce”!

4. Na Václava Hechta z Rosic však stěžovala si r. 1447 v pátek po sv. Lukáši u zemského soudu abatyše Elška a veškeren konvent kláštera Tišnovského, který snad náležel k opravě hradu Veveří, že vymáhá na nich poplatek ku hradu od jeho otce

2. Kněz Mikuláš, kaplan při kapli sv. Prokopa na hradě. 1446—1447.

Již řekli jsme, že markrabě Jan (1350—1375) kapli sv. Prokopa na hradě Veveří ne-li ze základů vystavěl, tedy aspoň hojně nadal poddanými v dědině Moravských Kynicích, z jichž poplatků zvláštní kaplan při ní žil. Roku 1446 byl kaplanem Veverským kněz Mikuláš. Musil se o své příjmy souditi s Janem z Lomnice a z Meziříče. Pohnal jej u zemského soudu ze sta hřiven groší stříbrných, že lidem jeho v Mor. Knihnicích roli jich odjal i berni (poplatky) sobě dáti jim kázal, nemaje k tomu práva. — Páni r. 1447 při zemském soudě kázali, aby Jan z Lomnice vzal výpis z desk zemských, že pak prohlídnou jej i ostatní listy (důkazy) obou stran a vynesou na jich základě rozsudek. V pátek po neděli Invocavit čili první postní nalezli, aby Jan z Lomnice „ty purkrechty, jenž je odjal a zatopil, ježto sluší ke kapitole (kapli) na Veveří, aby je zase osadil” a jen toho se držel, k čemu právo má. Dle žaloby a nálezu zdá se, že snad založením rybníka zatopil Jan z Lomnice purkrechtní, to jest dědičnému poplatku ku kapli Veverské podléhající pozemky a jich držitele dílem zahnal, dílem jim zbraňoval, aby činži kaplanu odváděli, bera ji sám.

Ač soud Janovi z Lomnice nařídil, aby purkrechty, které byl odjal a zatopil, zase osadil držiteli, kteří by platy ku kapli vybývali, přece zůstalo při starém, tak že kaplan Mikuláš ještě téhož roku 1447 v pátek po Božím Vstoupení půhon ze 100 hřiven groší dobrých stříbrných opakoval udávaje, že mu Jan z Lomnice neučinil, což mu učiniti měl podle nálezu panského a k tomu lidem jeho zapověděl, aby s úrokem k němu nechodili, než rychtáři svému kázal od nich úrok jeho (kaplanův) vzíti a že mu několika člověkův odhad odtiskl (to jest zamezil odhad majetku, jímž si chtěl kaplan náhradu zjednati na svých poplatnících za neobdržené činže).3)

3. Hanúšek z Vašatic (Vlasatic) rozmnožuje své statky v Žebětíně. 1447.

Jiří Poděbradský 1458—1471.

1. Jiří zastavil hned na počátku své vlády hrad Veveří Těšínskému knížeti Přemkovi.

Klášteru Zábrdovickému uložil, aby platil ku hradu 10 kop roční činže3); naproti tomu však odpustil roku 1462 klášteru Žďárskému 30 kop ročních ku hradu od starodávna povinných.4) Proč Žďárský klášter plat ten dával, nevíme; Jiří Poděbrad byl jeho ochrancem, velmi mu přál a proto ho činže té sprostil.

Právo ochranné nad klášterem Tišnovským, které snad ku hradu patřívalo, propůjčil roku 1463 Janovi z Pernštejna a synům jeho.

(Změny ve příjmech hradu mohl Jiří učiniti jen za souhlasu zástavníka hradu.)

2. Těšínské kníže Přemek z Veveří a Rosic 1459

(zástavník Veveří) soudí se s Hanušem z Vlasatic o zboží a práva v Žebětíně. — Kateřina z Žabovřesk, manželka Hanušova.

3. Kněz Jiří, kaplan u kaple sv. Prokopa na Veveří. 1459—1464.

Purkrabí Veverský Petřík z Bystřice 1459—1466.

Soudy, které vedl kaplan Veverský Mikuláš s Janem z Lomnice r. 1446—7, obnoveny r. 1459 od kaplana Jiřího proti Jaroslavu z Lomnice. V pátek po sv. Alžbětě 1459 Jiřík, kaplan kaple sv. Prokopa na Veveří, pohnal p. Jaroslava z Lomnice a z Moravských Knihnic před zemský soud ze sta hřiven groší dobrých stříbrných, žaluje, že mocí pobral (co?) jeho lidem, kteří k jeho kapli na Veveří příslušejí, některé sjímal a sšacoval (to jest ve vězení výkupné na nich vynutil), druhé rozehnal a k tomu k robotám nespravedlivým svévolně připravoval, nemaje k nim žádného práva, tak že lidé pro ty nátisky nevydávali kaplanu v čas vedle zápisu úroků spravedlivých.

Při obou rozepřích jmenován jest poručníkem čili zástupcem žalobníka — Petřík z Bystřice, purkrabí Veverský.

K půhonům zachovaly se tyto nálezy ze čtvrtku před sv. Matějem r. 1464:

Mezi knězem Jiříkem, kaplanem Veverským a p. Jaroslavem z Lomnice páni nalezli: poněvadž kněz Jiřík list okázal od markrabí Jana, v kterémžto listu nadal kaplu na Veveří k věčnosti a v tom listu i lidé se jmenují a panství sobě i svým potomkům markrabí pozůstavil, a p. Jaroslav ukazuje listy, které toho nadání nedotýčí ani těch lidí jmenují, že p. Jaroslav k tomu práva nemá a což jest knězi úroků sešlo a těm lidem škody učinil, aby to tomu knězi a těm lidem navrátil aneb podle půhonu zpravil.

V sobotu před sv. Jiřím při posudku čili dodatečném soudu opět bylo jednáno o žalobě Jiříka kaplana na Jaroslava z Lomnice; jelikož se tento nedostavil k soudu, byl odsouzen pro nestání [in contumaciam.]3) Purkrabí Petr uveden jest ještě r. 1466.4)

Co se potom s kaplany a kaplí stalo, není známo. O kaplanech už není řeči; o kapli teprv r. 1710, kdy pro ni — avšak zasvěcenou sv. Václavu a nikoli sv. Prokopu, vymohl hrabě Václav Weikart ze Sinzendorfu odpustky.

4. Přemek Těšínský a z Veveří r. 1464 pohnán od Jaroslava z Lomnice.

Proti dvěma žalobám bylo se brániti knížeti Přemkovi z Veveří r. 1464. Žalobcem v pátek před sv. Jiřím byl Jaroslav z Lomnice jako pán Semtic a části Moravských Kynic. Pohnal Přemka

1. ze sta hřiven groší dobrých stř. — Jaroslavovi totiž lidé z M. Knihnic a ze Semtic koupili v Přemkových horách lesy k stavení a k prodeji; úředníci prý peníze od nich vzali a lesu jim vyvézti nedali a skrze to Jaroslav i jeho lidé škody vzali, že jsou lidé jemu pústek odešli (z pustých, snad vyhořelých gruntů odešli);

2. ze 60 hř. gr. stř., že Přemek béře desátek z Kocenova1), jenžto slušel prý faráři Jaroslavovu do Mor. Knihnic.2)

Přemek v těch půhonech má titul „kníže Těšínské a z Veveří.” Rosice už byl nedlouho před tím, r. 1464, prodal Hinči z Kukvic.3)

5. Spory Kateřiny, vdovy po Hanušovi z Vašatic o zboží Žebětínské. 1464—1466. Farář Žebětínský Urban 1466.

6. Hrad Veveří ve válkách Jiřího Poděbradského. 1467—1470.

V Pešinovi dočetli jsme se následujících událostí z těch pohnutých dob, jež Veveří se týkají:

V dalším postupu války r. 1470 král Jiří přitáhnuv k Brnu, obsadil Králové klášter, jenž se mu vzdal; a odtud na Veveří, které maličko před tím Brňané lstí byli vzali, táhl s nadějí nepochybnou, že ho zase dobude. Velitelem na hradě byl Mikuláš z Lilče, k obraně maje 50 Moravanů a 34 Uhrů. Když Češi nástroje metací (střelné) postavili a do zdí bušiti počali, dbaje více života než cti, k vyzvání Čechů, aby se vzdal a sebe i spolubojovníky zachránil, snadno souhlasil a smlouvu uzavřel, dle níž bylo dovoleno jemu i soudruhům se

Pánem hradu: Matyáš I. Uherský, jako markrabě od roku 1471—1490.

Komorní plat kláštera Třebíčského k Veveří. — Ostrovačice a Domašov králem zastaveny Brnu.

1. Plat kláštera Třebíčského ku hradu.

Kníže Přemek Těšínský hrad Veveří držel v zástavě jistě ještě roku 1475. Čteme totiž roku toho na neděli po sv. Alžbětě následující nález: Což se dotýče platu komorního od kláštera Třebického knězi Přemkovi Těšínskému k Veveří vydávání, na to jest pány pověděno: Když králem J. M. rozkázáno bude, kterak ti platové dáváni mají býti, na groše-li, čili na peníze, že tak učiněno býti má podle J. Mti rozkázání.2) Onen komorní plat k Veveří byl asi splátkou knížeti na dluhy a zástavy klášteru uložený od Matyáše, který, jak jsme řekli, se statky kláštera Třebíčského z trestu za věrnosť Jiřímu zachovanou libovolně naložil.

2. Kazimír kníže Těšínský a na Veveří r. 1481.

Kdo co ku hradu tehdy platil?

Půhony Olomoucké i Brněnské uvádějí r. 1481 o sv. Žofii, to jest 15. května knížete Kazimíra čili Kazku z Těšína a z Veveří.

Při přenesení nápadu po † Přemkovi na Kazimíra sdělán a do Olomouckých (?) půhonů přijat byl velmi důležitý pro nás seznam poplatků ku hradu Veveřímu tehdy odváděných. Uvedeme ho tu doslovně a pak k němu přičiníme poznámky.

Byteška městečko.

Bystřec.

Rozdrojovice.

Jinačovice.

Knihničky malé.

Žebětín.

Klášter Zábrdovský.

Klášter Rajhradský.

Klášter Tišnovský.

Klášter Oslavanský.

Evančice město.

Dvůr u Knihniček malých.

Knihnice německé.

Ostrovačice.

Březina.

Svatoslav.

Domašov.

Hluboké.

Přibislavice.

Drásov.

Zde máme příležitosť promluviti o místech, která ku hradu r. 1481 patřívala nebo platila.

1. „Byteška” městečko patřilo povždy ku Veveří. Ponejprv, jak jsme shledali, zmínka listinná se činí o Bytyšce r. 1446 v půhonech, kdy Václav Hecht z Rosic své lidi z „Bytešky” hájil, aby nemusili platiti mýtného k Brnu. Kdy byla založena, nelze zjistiti. Obyvateli jejími předními byli snad horníci. Soudíme to z té okolnosti, že chrám Bytyšský zasvěcen byl a jest sv. Jakubu Většímu. „Blíže k nám (než ze století IX.) jsou podle času”, tak píše Hermenegild Jireček, „kostely zakládané ... ke cti sv. Jakuba Většího, patrona horníků; kdežkoliv se usadili, kostely takové zakládali, tak že se nyní s úplnou skoro jistotou může tvrditi, že kde kostel toho založení, tam jistě byli horníci, třeba by po hornictví žádné již paměti tam nestávalo”.1) V XV. století ovšem už Bytyška obydlena byla rolníky, jak patrno z břemen na nich spočívajících. — Nápadno je, že seznam povinností ku hradu Veveřímu Bytyšskými konaných rozeznává závazky, které Bytyští plní a plniti mají. Zdá se, že osadníci se bránili proti „nespravedlivým” robotám a proti odvádění chmele, kdežto kury a 16 kop platu bez reptání skládali. Z pěstování chmele jde na jevo, že byl bezpochyby v městečku samém panský pivovar. —

Bylo-li kdy městečko opevněno, nelze zjistiti. Po hradbách památky není. Snad pozůstávala Bytyška kdysi jen z domů na náměstí či rynku a z dlouhé ulice, do níž rynk vybíhá. Dlouhou ulici uzavírala snad brána, neboť trať polí hned za tou ulicí jmenuje se „za bránou”, a rynk (z opačné ku bráně strany) chráněn byl poněkud bílým potokem a nějakými ohradami; slujíť tratě polí v té straně „Velké tejny” a „Malé tejny”. — Roku 1481 a sice v den, kdy seznam byl sepsán (15./5.) činí se v půhonech první zmínka o faře Vev. Bytyšské. Tehdy byla i s bohatým nadáním svým kanovnickou prebendou svato-Peterského kolegiatního kostela v Brně. Kdy a jak ten kostel k faře V.-Bytyšské přišel, nelze udati. O sv. Žofii 1481 pohnal totiž Martin z Falkenštejna, kanovník Brněnský, knížete Kazimíra (čili Kazku) Těšínského a z Veveří ze 40 hřiven gr., že nevydává už od 5 let desátku jeho faráři podacímu v Bytešce se svých domů (čili dvorů?) a polí, kteréž k zámku Veveří sluší, ježto farář a on kanovník

2. Bystrc čili Bystrc, jenž od prvopočátku patřil ku hradu, už jsme uvedli r. 1373 a 1381, kdy markrabě Jan a pak Jošt darovali klášteru Augustinianskému u sv. Tomáše při Brně lesy u Bystrce ležící.

3. Osady Jinačovice, Rozdrojovice, Kyničky a Žebětín známe. Dodáváme pouze, že roku 1481 Jeronym z Brna pohnal Kazimíra Těšínského a z Veveří ze 100 kop groší, že mu drží dvůr v Knihničkách, k němuž lepší prý právo má a že asi roku 1481 Prokop z Vašatic prodal Žebětín s jedním dvorem Urbanu ze Starosedla a jeho manželce Dorotě z Červené Vody2); a když mu Urban řádně nezaplatil, pohnal ho ze 105 zl., že mu nedbá doplatiti, než drží zboží i peníze.1)

4. Nápadno je, že v seznamu nejsou uvedeny Chudčice, které jsme už r. 1238 poznali. Vysvětluje to však půhon podaný 1481 v pátek před novým rokem na Kazimíra Těšínského a z Veveří. Václav z Pivína měl list na Chudčice od † Přemka Těšínského; toho častokráte upomínal, aby mu ho obnovil, což se však nestalo; po smrti Přemkově žádal obnovení listu na Kazimírovi, jenž držel nápad Přemkův a jelikož Kazimír nedbal, pohnal jej.1)

Další místa v seznamu uvedená patřila nebo patřívala ku hradské opravě a sice:

5. Premonstrátský klášter Zábrdovický (založený asi r. 1200, zrušený 1784) platil ku hradu ročně 10 kop. Závazek ten povstal za krále Jiřího, neboť on vystavil na klášter dlužní úpis, dle něhož měl odváděti ku hradu 10 zl. roční činže.3)

6. Benediktinský klášter Rajhradský platil ročně 4 hřivny soukenných peněz (to jest peněz na místo soukna, které měl ku hradu odváděti) a nad to jeho dědiny Domašov, Ostrovačice, Hluboký a Přibislavice odváděly „peníze zemné” (z pozemků) a jiné dávky.

Domašov patřil ku klášteru od prvopočátku (1048), Ostrovačice uvedeny jsou ponejprv 1255, Hluboký a Přibislavice r. 1405. Poplatek Přibislavic později zanikl, snad proto, že dědina ta (jakož i Radoškov) okolo r. 1557 na čas spustla.4)

jak závazky ty povstaly, nelze určiti. Snad z práva ochranného; r. 1449 však měli je Pertuolt z Lipé, český zemský maršálek a město Brno, okolo r. 1517 Jindřich z Lomnice a Meziříčí.

7. Podobně jako Rajhrad i klášter Tišnovský a jeho dědiny Komín, Knihnice Německé, Březina, Svatoslava, Přibislavice a Drásov povinnosti ku hradu odbývaly. V pozdějších rejstříkách nalézáme ještě Hradčany. Závazek mohl povstati právem ochranným,

8. Nad klášterem Oslavanským právo ochranné svěřeno bylo markrabětem Karlem r. 1337 výhradně purkrabím Veverským. Odtud snad jeho poplatek. Roku 1471 přeneseno na Pernštejny, r. 1525 králem Ludvíkem na město Brno. Brzy na to klášter zanikl a statky přidadly zeměpánu.

Nota: Také dědina Hvozdec patřivší klášteru sv. Anny na St. Brně, náležela tehdy ku hradské opravě; je však v seznamu vynechána. — Plat komorní kláštera Třebíčského, jenž ještě r. 1475 byl odváděn, je také v seznamu pominut.

9. Kterak na město Ivančice uvalen poplatek 20 kop komorního platu k Veveří, není nám povědomo.

3. Václav z Ludanic a na Veveří 1483—1519 (?).

Po Kazimíru Těšínském převzal Veveří v zástavu Václav z Ludanic, jenž byl od r. 1480 sudím Brněnským.1) Veveří držel už r. 1483.

4. Spory Václava z Ludanic a z Veveří s klášterem Tišnovským a Zábrdovickým. 1483.

R. 1483 vynesen byl zemským soudem tento nález (ve středu po sv. Vítě v Prostějově): Mezi pannou Johankou, abatyší kláštera

Týž rok o sv. Havlu dále soud rozhodl: „Což se panny Tišnovské dotýče, poněvadž se kněz probošt (jako zástupce kláštera proti Václavu z Ludanic) na nějaký list táhne, ten aby přede pány na prvním sněmu panském ukázal a p. Václav nyní aby plat vzal od ní na vídeňské peníze a bude-li potom p. Václav k více spravedlnosť míti, to páni naučení dají”.

Na témže sněmě svatohavelském mezi Václavem z Ludanic na Veveří a kněžími ze Zábrdovic páni nalezli: „což list ukazuje a jmenuje, aby plat tak vydáván byl”.1)

Jednalo se tu o poplatku kláštera Tišnovského i Zábrdovického ku hradu, v jaké měně čili výši by měl býti odváděn; a o robotách lidí z Komína ku hradu, mají-li je lidé vybývati anebo za ně platiti dle úmluvy mezi úředníky obou stran učiněné.

5. Poměr Václava z Ludanic k faře Vev.-Bytyšské

nebyl nejlepší. Jako kdysi pohnán byl před zemský soud Kazimír kníže Těšínský a z Veveří, že faře Vev.-Bytyšské a kanovnické prebendě v Brně, jež měla podací čili patronat fary, neodvádí desátků z domů a polí, ktré ku hradu slušely, tak i Václav z Ludanic r. 1490, a opět r. 1498, 1499 a 1500 žalován byl, s dodatkem, že ode 2 let zadržuje 6 kop vídeňských peněz, které farář ročně odváděti má kanovníku té prebendy.2)

Král Vladislav 1490—1516.

Plat kláštera Zábrdovického a Ivančic ku hradu. Zpráva o Žebětíně, Ostrovačicích a Mor. Kynicích.

Vladislav král r. 1493 daroval Václavu z Ludanic a na Veveří, mor. podkomořímu, dlužní úpis, vystavený od krále Jiřího na klášter Zábrdovický, dle něhož klášter povinen byl k Veveří platiti ročně 10 kop groší.3) Bude to oněch 10 kop, které klášter už dle seznamu z r. 1481 ku hradu odváděl. Roku pak 1515 týž král Václavu daroval 20 kop z rychty a mýta v Ivančicích.3) Snad i těch 20 kop jsou ty, o nichž seznam z r. 1481 mluví.

Okolo r. 1500 Dorota pohnala probošta Rajhradského z 200 kop, protože Ostrovačickým bránil, aby jí neodváděli ročně 1 hřivnu činže a neorali 15 pluhy třikráte do roku. Starý to spor! — A r. 1501 pohnal farář Žebětínský Veit Jana Kolence z Gogolina z 15 hř. gr., že mu zadržuje desátek, byl však pro převýšení požadavku od zemského práva odmrštěn.1)

Roku 1506 probošt Rajhradský Jakub pohnal Václava z Ludanic z 1000 kop groší, že si osoboval soudnictví nad klášterskými poddanými v Ostrovačicích a z 200 kop groší, protože bránil klášteru vybírati tam desátek.2) Spor ten rozhodnut byl ve prospěch kláštera.3) A r. 1515 farář Moravsko-Kněhnický pohnal jej z 10 kop, že jeho poddaní nechtěli mu desátku odváděti.4)

Král Ludvík 1516—1526.

1. Změna majetku v Žebětíně.

2. Zikmund z Ludanic a na Veveří asi r. 1519—1531

snad zástavník, snad majitel hradu. Jeho spor s farářem Čebínským o desátek z Chudčic. Koupě Sentic a 1/2 Mor. Kynic a jejich dějiny.

Ač r. 1511 král Vladislav hrad Veveří po vyplacení zástavného listu dědičně přenechal zemskému hejtmanu Janu z Lomnice a Meziříče,6) přece zůstal hrad v držení Ludaniců, od roku asi 1519 v rukou Zikmunda z Ludanic. Tím rokem počínají se naskytovati o Zikmundovi některé zprávy, hradu spolu se týkající.

Tak vedl r. 1519 farář Čebínský Pavel s ním jako pánem Veverským proces o 11 kop roční činže z dědiny Chudčic, která faráři patřila a již Zikmund zadržoval. Zemský soud ho ku placení opět a opět odsoudil.7)

Téhož roku koupil půl Moravských Kynic i s patronátem a dědinu Sentice s tvrzí od Jana z Lomnice a Brumova.

3. Úzký styk Zikmunda z Ludanic s králem Ludvíkem pomůže Vev. Bytyšce k jarmarkům a jiným právům a jeví se i z jiných různých okolností.

1. Zikmund z Ludanic králi Ludvíku „nákladně a dostatečně ve mnohých případech a zvláště proti Turkům služby činil” i povolil Ludvík k jeho žádosti listem daným v Budíně ten pondělí po sv. Ondřeji r. 1521, městečku jeho Vev. Bytešce právo odbývati dva jarmarky, jeden na sv. Filipa a Jakuba a druhý na sv. Jakuba, a také trh každý týden ve středu a na těch jarmarcích a trzích aby bylo prodáváno a kupováno všecko a všeliké věci, jakož se jmeny jmenují, neb jmenovány býti mohou, i svobody a frejunky aby při těch jarmarcích a trzích zachovávány a držány byly, tak jakž v jiných městečkách markrabství moravského se zachovávají, bez umenšení.

Tímže listem král Ludvík nadal a obdaroval obyvatele městečka i příslušné k němu mlynáře tehdejší i budoucí, aby ani berní královských ani dávek zemských nedávali ani jemu ani jeho potomkům králům a markrabím moravským ani žádnému jinému.1)

2. Když král Ludvík r. 1522 jel se svou manželkou do Prahy, aby se dali korunovati, nalezal se v jeho skvělém průvodu z moravských pánů také Zikmund z Ludanic a na Veveří.2)

4. Zikmund z Ludanic dobrodincem Vev. Bytyšky.

Zikmund urovnal r. 1524 poměry v městečku Vev. Bytyšce zprávním listem, v němž praví, že dal Bytyšským k jich gruntům panské pole a louky pod plat, že mají odúmrt4) vykoupenou,

5. Zikmund z Ludanic uzavírá smlouvu s Mor.-Kynickými o pasení v panských lesích. 28./IX. 1524.

Nejen k Bytyšským — i k Moravsko-Kynickým prokázal se býti Zikmund milostivým, uzavřev s nimi na sv. Václava 1524 smlouvu o pasení ve Veverských horách, to jest lesích. Smlouva zní:

Veveří dědičným majetkem různých panských rodů.

Jan Rokytský z Ludanic 1531–1537

dědičný pán na Veveří

Zikmund z Ludanic držel hrad do r. 1531. Tehdy totiž synové Jana z Lomnice a Meziříče – Jindřich, Václav a Vladislav zástavní právo na hrad odstoupili Janu Kunovi z Kunštátu a Lukova. Kuna hrad ihned Zikmundovi vyplatil a pak prodal Janu mladšímu Rokytskému z Ludanic.

K panství patřil hrad Veveří, městečko Veverská Byteška, dědiny Semtice s pustým tvrziskem, Chudčice, Jinačovice, Rozdrojovice, Knihničky, Bystřec s kostelním podacím, v Žebětíně 7 člověků čili poplatných lidí a kostelní podací, Moravské Knihnice s kostelním podacím, pustá dědina Hlinka a pustý Kocanov (2 hajní v Tečicích b yli Kunou odprodáni Tobiáši z Boskovic); dále roční poplatky, desátky a roboty v dědinách náležejících klášteru Oslavanskému, Rajhradskému a Tišnovskému, totiž v Něm. Kněhnicích, Ostrovačicích, Domašovu, Hlubokém, Hvozdci, Ivančicích (?), Komíně, Drásově, Březině, Svatoslavě, Hradčanech i s poplatky poddaných Žebětínských, pokud patřili ku králové klášteru na St. Brně.1) [Tak udává Wolny].

K tomu sluší poznamenati: V Semticích tvrz spustla, protože v ní nebydlel majitel. Chudčice tu ponejprv jsou jmenovány jako majetek hradu, ač už dříve k němu slušely. S dědinami Čebínem, Senticemi a Chudčicemi r. 1531 farář Čebínský Samson Kovalec 25. července uzavřel smlouvu, dle níž se zavázaly odváděti jemu i jeho nástupcům z jistých polí desátý snop všech plodin. Mor. Knihnice s patronátem uvedeny jsou celé; druhou polovici totiž přikoupil Václav z Lomnice (syn Jana z Lomnice a na Meziříčí) od Jana z Lomnice a z Broumova a připojil je k Veveří, když Kunovi odstupoval zástavní právo na hrad. K dějům Mor. Knihnic pouze dodati sluší, že r. 1527 Jiří z Lomnice Čebínského faráře Jana žádal, aby duchovní správu od sv. Markéty do sv. Jiřího

Jan Rokytský z Ludanic zapsal zástavou na hradě Veveřím v zemských deskách ihned, když je byl koupil, 2000 kop groší Krištofovi z Boskovic a Třebové; a věnem na Semticích, Knihnicích (Mor.) a Chudčicích 1250 kop své manželce.4)

Jan z Pernštejna, Jan z Lipé. 1537–1541.

Jan Rokytský z Ludanic5) prodal Veveří roku 1537 Janu z Pernštejna, jenž kupní list po roce odstoupil svému ujci Janu z Lipé. Zdá se však, že se trh rozešel, neboť týž Jan z Pernštejna Veveří teprv r. 1541 v zemských deskách pojistil Pertuoltovi z Lipé a jeho bratřím Vilému a Čeňkovi.6)

V té době [1537–1541] zdá se, že víra katolická ve farnosti Vev. Bytyšské už měla mnoho nepřátel, a že se tu zahnízdilo pikharství. V letech 1537 až 1538 totiž farář Jan Malwasy majitele hradu jana z Lipé pohnal ze 60 kop groší, že jeho Bytyští poddaní neodvádějí desátků a nechtějí faráře s kaplanem, proti vůli patrona, přijati. Učiněny tehdy pokusy vyrovnávací.2)

Pertuolt z Lipé a jeho bratří Vilém a Čeněk 1541–1559.

převzavše hrad od Jana z Pernštejna, drželi ho až do r. 1559, kdy prodali ho Albrechtu a Janu Šemberovi z Boskovic.3)

Z doby Pertuolta z Lipého panování uvádíme, že r. 1554 byl ještě ve V. Bytyšce katolický farář Jan a toho roku zemřel a že byli od Pertuolta probošti Rajhradští pohnáni r. 1557 a 1559 proto, že neplatí 7 kop hřiven ročních ku hradu a neořou 14 pluhy

Od časů Pertuolta zdá se, že ve V. Bytyšce zavládlo úplně pikharství. Že tu byli bratří moravští, toho důkazem jest název jednoho pole „bratrská zahrada”, který podnes se zachoval, a řada jmen bratrských pastorů, jež počínaje rokem 1608 uvedeme.

Albrecht Černohorský a Jan Šembera z Boskovic 1559–1572.

Zprávy o některých farách na panství.

Bratří Albrecht a jan z Boskovic koupili hrad od bratří z Lipého r. 1559. Tak praví Wolny1), kdežto Šembera2) uvádí kupcem panství Albrechta samotného.

Albrecht, prvorozený syn Václava z Boskovic z manželky Anny z Ojnic, byl muž velmi ctihodný, přítel umění a písemnictví, znalec práv zemských a vůbec podporovatel obecného dobrého. R. 1558 zastával úřad místohejtmana zemského, r. 1562 stal se podkomořím zemským, 1563–1567 byl nejvyšším sudím zemským, 1567–1572 nejvyšším zemským komorníkem.

Za manželku měl Božini z Lipého, skrze niž vešel ve svazek příbuzenství s Pertuoltem z Lipého, nejvyšším maršálkem českým a s janem z Lipého a na Krumlově.

Náboženství byl katolického; jelikož se však zdržoval nejvíce na Černé Hoře, mohlo pikhartství na panství Veverském dále obstáti.–

Albrecht nemaje žádných potomků a chatrněje na zdraví, poručenstvím, „psaným vlastní rukou” na Černé Hoře, oblíbeném jeho svém sídle, v úterý před druhou nedělí postní r. 1571, a kodicilem přičiněným ku kšaftu v úterý před Proměněním krista Pána to jest před 2. nedělí postní r. 1572, učinil opatření o svých statcích po své smrti. Plnomocným dědicem svých panství všech jmenoval bratra Jana Šemberu v ten spůsob, aby Černá Hora, Nové Hrady, a pozořice vždy při rodu Boskovickém mužského pohlaví zůstaly, Úsov obdržel Jan pod jistými výminkami, kdežto s Pršticemi, Vlasaticemi, Veveřím a Němčičkami mohl dle vůle své naložiti.

Co do Veveří máme však po ruce opis listiny, dle níž Albrecht v úterý po neděli květné 1572 prodal Veveří Znatovi z Lomnice a na Říčanech, nejvyššímu sudímu zemskému a Magdaleně z Mírova, jeho manželce; dle té smlouvy měl býti hrad Znatovi odevzdán 14 dní po sv. Jiřím 1573.

Albrecht pak dne 7. srpna 1572 zemřel na Úsově a ku předkům svým v kostele minoritském v Brně položen jest, kdež mu bratr Jan Šembera pěkný pomník postavil.

Jan Šembera hrad Veveří držel do jeho odevzdání r. 1573.

Znata z Lomnice a na Řičanech a jeho manželka Magdalena z Mírova. Tas z Lomnice a jeho dcera Kateřina, 1572–1609.

1. Prodej a kup Veveří.

R. 1572, v úterý po neděli květné, na hradě Krumlově prodal panství Veverské Albrecht Černohorský z Boskovic (jak jsme už řekli) Znatovi z Lomnice a na Řičanech, nejvyššímu zemskému sudímu markr. moravského, a Magdaleně z Mírova, jeho manželce.

K Veveří patřilo: hrad Veveří se dvorem u hradu, městys Vev. Bytyška s kolaturou, s panským pivovarem, s mlýnem, s chmelnicí i se zahradou u mlýna ležící, pustá dědina Hlinka, dědiny Chudčice, Sentice s pustým sídlem rytířským, Mor. Kynice, Jinačovice, Rozdrojovice, Kyničky, Bystrc, s usedlými poddanými, usedlostmi, běžnými činžemi, a robotami, s rybníky, řekami, s lesy, křovinami, s horami, s mlýny, s loukami a kopaninami; pak od klášterů v Oslavanech, Rajhradě, Tišnově, a na dědinách Něm. Kynicích, Ostrovačicích, Domášově, Hlubokém, Hvozdci, Eivanovicích, Komíně, Drásově, Březiné, Svatoslavě a Hradčanech podíly peněžných činží a majetků, podíly robot a vše co od těch klášterů a dědin k Veveří placeno a pracováno bývalo.

Albrecht vymínil si však: roční činže z pastvisk v horách a lesích k Žebětínu patřících, z Ostrovačic 7 kop vajec, z Něm. Kynic 4, ze Hvozdce 2; kus lesa od Bystrckého hájemství a 1 kopaninu.

Kupní cena byla 32500 zlatých v tolarech a českých groších, na jeden zlatý 30 grošů a na 1 groš 7 bílých feniků. – Albrecht byl Znatovi dlužen 12000 (8000 za bratra Jana, 4000 za sebe). – Hrad odevzdán 14 dní po sv. Jiří 1573, když byla celá kupní summa, oněch 12000 přesahující zaplacena.

Znata byl dále zavázán: dávati dříví na Špilberk dle starého zvyku; pánům Krokvicům a jiným dědicům po panu Janu z Neudorfu, co měli pojištěno v zemských deskách, ročních důchodů; a mimo to, co vykoupil r. 1570 Albrecht od p. Václava Jindřicha Krajiře z Krajek, ještě 1121/2 zl.; jakož převorce a konventu kláštera Matky Boží v Brně (od roku 1581 Jezuitům) činže z rybníka Bystrckého 1 zl. ročně.

Lesy, hory a křoviny i jiné pozemky, které si vyhradil Albrecht, měly býti vymezeny; kdyby je prodati mínil, měl přednost kupu Znata s Magdalenou.

2. Dějiny Řičan i pánů z Řičan a – Javůrku.

Znata z Lomnice a na Řičanech spojil 1573 s Veveřím Řičany a Javůrek, a jest nám tudíž zde podati starší dějiny obou statků. Učiníme tak, přihlížejíce vůbec k osudům rodu Řičanského.

I. Řičany byly majetek rodu zámožného a velice rozvětveného, který dle nich se ještě tehdy Řičanským nazýval, kdy jich už dávno nedržel.

II. O Javůrku zachovaly se tyto zprávy:4)

3. Potvrzení a obnovení některých svobod Veverské Bytyšky 1585

Ku prosbám obecních představených obnovil Znata z Lomnice některé svobody V. Bytyšky, již zmrtvělé to jest promlčené, avšak jen takové, které mu byly málo škodné a závadné, to jest vinný šenk krčmářský (pivní nikoliv), odúmrt, a užívání polí jak obecních tak gruntovních a k nim přidaných od Zikmunda z Ludanic panských polí a luk; nepotvrdil však výsadu, že Bytyští nemusí vyjma pouze při honech, žádných robot konati.

Zprávní list o tom daný na Řičanech r. 1585 zní:

4. O Potvrzení a obnovení některých svobod Veverské Bytyšky 1585

Pro lepší srozumění dosahu a obsahu toho práva pojednáme o něm tuto obšírněji.

Ve Vev. Bytyšce bylo s některými grunty dědičně spojeno právo, že jejich majitelé směli nalévati víno jeden po druhém čili pořádkou; právo takové nazývalo se krčmou a jeho majitel krčmařem. Jiného šenku vinného v městečku nebylo.

Vařiti pivo, páliti kořalku a nalévati pivo, víno i kořalku na panstvích, vyhraženo bylo jich vrchnostem. Poddaným dovoleno bylo jen své víno ve vlastním vinohradě vypěstované prodávati a nalévati.

Vrchnost však směla práva svá přenésti na jiné osoby smlouvou nebo výsadou a při nálevech buď si vyhradila, aby hostinský odbíral nápoje od ní, nebo ne. V druhém případě směl odebírati nápoje i z cizího panství.

V Bytyšce réva nerostla, ač za starodávna snad učiněn byl pokus pěstovat ji; proto nesměli sousedé nalévati vína, leč dostalo-li se jim takového práva od vrchnosti.

Předeslavše všeobecné ty zásady, nahlédněme do privilejí Bytyšských. Zikmund z Ludanic, pán hradu Veveří, ku poddaným městyse svého ve mnohém ohledu milostivý, i tímto směrem byl štědrým. Ve správním listě svém z r. 1524 praví: „A též v tom městečku Veverské Bytyšce pán nynější i budoucí vína svého žádného ani piva dáti šenkovati nemá pod žádným způsobem, než oni krčmaři šenky své svobodné bez všelijaké překážky mají”. Šenkovali tehdy krčmaři víno i pivo. Privilej potvrdil doslovně Pertuolt z Lipého a na Krumlově r. 1557. Laskavosť těchto pánů je dvojnásobná, anať dává svobodu nálevu netoliko vína nýbrž i piva a ukáže se nám býti tím cennější, uvážíme-li, že tenkrát v Bytyšce byl panský pivovar. Roku 1572 aspoň, když Znata z Lomnice a jeho manželka Magdalena z Mírova Veverské panství koupili, patřil k němu: hrad Veveří se dvorem u hradu, městys Vev. Bytyška s koaturou, s panským pivovarem, s mlýnem atd. atd.1)

Znata z Lomnice, potvrzuje r. 1585 privileje městyse, byl dbalejší užitku vlastního než dřívější vrchnosti a obmezil svobodu nálevu krčmařského na víno.

Privilej ta byla ještě doslovně potvrzena od Tyffenpachů r. 1615 a 1651.

Abychom právo to náležitě vyložili, použijeme slov Znatových za základ svého vypravování.

1. Krčmy byly ke gruntům dědičně zapsány. To předpokládá pozemkovou knihu. Bytyští sami si ji vedli. Ztratila se. V knihách památních právních, které byvše od obce r. 1634 založeny, také už nejsou úplny, zapsáno je dvanáct změn a kupů vinného nálevu od r. 1737 do r. 1763, z nichž jde na jevo, že některé domy měly jen poloviční právo šenkovní. Když počátkem 19tého století (r. 1806) sousedé byli od vrchnosti donuceni, aby si pořídili novou řádnou knihu pozemkovou, zapsal listovní a rektor Bytyšský, Ondřej Dundáček, každému domu jeho právo v čele listu slovy „ganz- nebo halbweinschanksberechtigt”, těm pak, kteří práva neměli, poznamenal „ohne Weinschank”. V nejnovější pozemkové knize, založené r. 1887 vynechána je ta poznámka a neděje se vůbec žádná zmínka o právu nálevu. Zkrátka řečeno, pořádka od úřadů není uznána za živnost vsazenou (s grunty spojenou, radikovanou).2)

Kdo měl právo nálevu pořádkou, směl šenkovati také týden před a týden po každém velkém výročním trhu (o čemž pojednáváme zvláště pod názvem freyunku při jarmarcích).

Kolik domů bylo oprávněných a které? V pozemkové knize r. 1806 založené poznamenáno je 32 domů3), k tomu pak ještě

Že by měla radnice právo pořádky, o tom vyslovil pochybnosť hospodářský ředitel Veverský Frant. Pramper v poznámkách, které ku privilejím Bytyšským sepsal 4. ledna 1762 jako návod pro advokáta v procesu o extraroboty.3) Praví: „Poddaní sle správního listu Znaty z Lomnice nalévají pořádkou víno a platí za to vrchnosti činži, opovažují se však i na radnici nalévati, což se nesmí trpěti.” Ředitel se patrně opozdil se svým zamýšleným zákazem, neboť ještě dnes jsou v obecním archivě doklady, že pořádkou i o freyunku na radnici se nalévalo víno již roku 1671,4) tedy 90 let dříve, než Pramper to chtěl zamezovat.

2. Slova privileje, aby Bytyští nalévali „víno jakékolivěk, všakž toliko jedno“, vztahují si na jednotlivce, že totiž nesměl šenkující více druhů vína míti na čepě zároveň. Což snad čelilo proti přepychu. Obyčejně pili mladé víno. Pro pány officíry hospodářské z Veveří, když je obec častovala, kupovala lepší vína ze zámku.

Určoval-li úřad cenu vína, za kterou by smělo býti naléváno při pořádce, či směl-li krčmař cenu si určiti sám, nelze zjistiti. Při freyunku (o jarmarcích), kdy mohli nalévati všickni krčmaři, musili vína za včas, to jest před početím freyunku, doveženého, poslati něco na radnici na košt a úřad jeho nálevní cenu určil, aby tak zamezena byla konkurence.5) Cena vína na radnici prodávaného vždy byla od úřadu ustanovována.6)

3. Koupiti si směli krčmaři víno ne šenk kdekoliv. I v tom ohledu můžeme ukojiti zvědavost čtenářovu, odkud víno bylo vloženo. Obecní účty na mnohých místech se o tom zmiňují. Od r. 1671 do 1754 uvedena jsou tato místa: Střelice, Žebětín, Bystrc, Kyničky, Bosonohy, Brno, Branice, Jundrov, Pardorf. Neslejovice (Neslovice), Židlochovice, Syrovice, Bedrojovice (?), Skřipice (Křepice?). Čímž není vyloučena možnosť, že i jiná místa oblibě Bytyšských se těšila – arci ne pro jakosť, nýbrž pro láci vína a blízkosť dovozu.

4. Šenk byl provozován po pořádku tak, aby jeden na druhého nenačínal a jeden druhému v tom nepřekážel. Kdo se proti tomu pořádku provinil, býval trestán. Tak

Hájil-li právo své krčmař proti krčmaři, střežili je všichni tím bedlivěji proti neoprávněným vetřelcům. I faráře Wolfa, s kterým vedli různé spory, zažalovali pro porušování živností svých. Když totiž dne 2. dubna r. 1761 odbývána byla v Bytyšce kommisse ohledně kostelních pozemků, stěžovali si občané na faráře Wolfa, že prodává víno dle míry (maasweise) a tak poškozuje jejich právo nálevní, které mají správním listem zaručené, nehledě ani k tomu, že farář neplatí kontribuce a potravní daně jako oni, a že se nalévání nesrovnává s důstojností stavu kněžského. – Po našem soudě jednalo se tu o nahodilé přenechání dobrého starého vína pro nemocné; neboť jak jsme již podotkli, krčmaři mívali na čepě víno mladé i ledabylé.

5. Zákaz, aby jeden na druhého nenačínal předpokládá, že každý krčmař při pořádce směl vynalévati jisté množství vína. To bylo určeno na jednu bečku desítivěderku. Kdo měl jen půl šenku, obmezen byl na pět věder. Při freyunkách vyšenkoval, kdo co mohl.

6. Mnoho-li asi vína vynalévala pořádka za jeden rok, čili kolikrát obešla okruh domů oprávněných či „výsadních”, jak jim také někdy říkávali? Extractus z ob. účtů za dobu od 1. července 1765 do 1. července 1766 vypočítává 12 beček, tedy 120 věder za jeden rok. Výtah z denníku potravní daně za

7. S množstvím vína jak o pořádce tak o freyunkách nalévaného souvisí cena krčmy. R. 1727 dne 2. února byla jedna prodána a přenesena z gruntu na grunt za hotových 14 zlatých rýnských.2) Cenu tehdejších peněz přibližně poznáme dle kupní ceny přírodnin: bečka vína mladého stála 30 zl., míra ovsa 30 kr. čili půl zlatého, cent sena 30 kr., máz piva 11/2 kr., vína 3 kr., kachna 9 kr., pár kuřat 7 kr., sele 18 kr., libra škopkového nebo hovězího masa 3 kr., libra čerstvého másla 12 kr.3) Můžeme tedy tehdejších 14 zl. přirovnati asi 50 zl. rak. č. nynější doby. – R. 1737 prodána byla krčma za dva kousky polí, na Bytyškách pod půl míry a na Nivách, ktréž kousky dnes mají cenu 350 zl.! (tehdy arci ne) byla však po 12 letech za ty kousky zase vrácena.4) – Radnice mívala z krčmy ročního užitku průměrně asi 30 zl., – r. 1727 dokonce 64 zl. 2 kr., soukromník však nikdy tolik nevynaléval o freyunkách, jako radnický hostinský. – Jiných pomůcek k určení ceny krčmy ze starších dob nemáme.

5. Jak se majitelé Veveří vystřídali?

Magdalena z Mírova, manželka Znaty z Lomnice a na Řičanech, zemřela r. 1583 a pochována jest v Řičanech, jak zvěstoval její náhrobní kámen, jenž dle kostelního inventáře Řičanského z r. 1804 měl následující nápis: Leta Páně 1583 v sobotu před nedělí provodní (1. po velikonoci čili bílou) umřela jest urozená paní paní Magdalena Walecká z Mírova a na Řičanech a pochována jest na tomto místě: jejížto duši Pán Bůh rač milostiv býti.

Dle smlouvy uzavřené roku 1585 mezi Znatou a Tasem z Lomnice měl Tas, kdyby Znata zemřel bez potomků, děditi po Znatovi hrad Veveří, tvrz Řičany a dědinu Javůrek i s příslušenstvím; naproti tomu však Znata po Tasovi děditi hrad Jemnický.

Znata bezdětek zemřel a tak byl Tas z Lomnice pánem na Jemnici, hradě Veveří s Řičanami atd., nad to také na Velkých Němčicích a Jaroměřicích. S manželkou Alžbětou z Lipého měl dceru Kateřinu, kterou pojal za manželku Zikmund svobodný pán z Tyffenpachu. Tyffenpach od manželky Kateřiny, která byla po rodičích všechen svrchu vyjmenovaný majetek zdědila, koupil za 220.000 zl. mor. všechno a tudíž i hrad Veveří s Řičanami a příslušenství.1) Veveří s Řičanami si podržel, ostatní od ní převzatá panství do roku 1617 zase prodal.2)

Zikmund z Teufenbachu a na Mayerhofě, 1609–1637 pán na Veveří.

Kolébka bohaté rodiny svobodných pánů z Teufenbachu stála ve Štýrsku, kde lze ji stopovati už od 11. století; Moravě náležela pouze 70 let, avšak zaujala v ní významné postavení a zachovala trvalou čestnou památku.1)

Roku 1583 c. k. válečný rada, vrchní zbrojmistr, Krištof svobodný pán z Teufenbachu, general chorvatsko-slavonské Hranice, koupil od Jiřího Hartmanna z Liechtenštejnu na Moravě zámek a městečko Drnoholec s vesnicemi Neusiedlem, Gutenfeldem, Přerovem, Fröllersdorfem a s jinými šesti vesnicemi, tehdy již pustými. Krištof už r. 1577 obdržel moravské krajanství a 1582 byl přijat na Moravě do stavu panského. Koupiv Drnoholec, ihned znovu vystavěl sešlý a zapdalý zámek tamější a to tak pevně, že r. 1619 císařským a r. 1645 švédským vojákům odolal; také opravil celé městečko. Rok na to, 1584, přivedl do jmenovaných vesnic Gutenfeldu, Přerova a Fröllersdorfu osadníky z chorvatsko-slavonského Pomezí, kteří stále ohrožováni byli nebezpečím Turků. Podnět stal se k tomu morem, jímž panství Drnoholecké nemálo bylo spustlo: vesnice ztratili své obyvatele a v okolí domácího lidu byl nedostatek. Chorváti tvoříce ostrov mezi Němci okolními, zachovali podnes svůj kroj, řeč i mravy, ač německy umí skoro všichni, zejména muži.2)

Krištof zemřel v Praze r. 1598 zanechav tři syny: Rudolfa, Zikmunda a Bedřicha a tři dcery, z nichž nejmladší Zuzana provdána byla za Víta Jindřicha hraběte z Thurnu na Vlasaticích (Wostiz),3) Barbora za Hanuše Bernarda z Fünfkirchenů a Marie za pána z Prösnigu.4) Jak Krištof, byly i jeho dítky protestanty.

Nejstarší syn Rudolf, jenž dosáhl nejvyšších vojenských hodností a nejvyššího řádu zlatého rouna, stoupl v šlépěje svého otce, jehož byl hoden v každém ohledu. O něm bude nám obšírněji mluviti níže (při r. 1637 a násl.)

Druhý syn Zikmund převzal po otci Drnoholec. Byl bohatý a půjčoval i císaři Rudolfovi buď sám, buď se svými bratry veliké summy peněz. První jeho manželkou, jak jsme již řekli

Druhou manželkou Zikmundovou stala se asi roku 1617 Bohunka [Božena, Beatrix], starší dcera výtečného hejtmana moravského Krala ze Žerotína, vdova po Hynku z Vrbna, který byl 10. února 1614 zemřel. Bohunka s Hynkem měla dítky, se Zikmundem nikoliv.1)

Povstání nekatolických stavů českých a moravských proti Ferdinandu II. r. 1619 rozštěpilo rodinu Teufenbachů. Kdežto Rudolf zůstal císaři věren, přidali se Zikmund a Bedřich ku povstalcům. Zikmund tou měrou protestantskému vyznání byl oddán, že r. 1613 je zavedl v Jaroměřicích, a r. 1616 se vyjádřil, že na svých statcích katolického faráře nestrpí, a také ve svém domě v Olomouci „pravé slovo Boží dal hlásiti evangelickým kazatelem”, začež mu městská rada dům zabavila. R. 1619 zvolen byl s jinými na zemském sněmu za defensora čili obhájce země proti ferdinandu, ručil za stavovské půjčky na vedení odboje, a r. 1620 byl jedním ze stavovských vyslanců, kteří uzavřeli spolek zemí koruny české proti Ferdinandovi. Také koupil za 20.000 zl. od moravských stavů statek Domašov s Ostrovačicemi a dědinami k němu příslušnými; stavové totiž Rajhradský klášter – jako i jiné – zrušili a majetek jeho zabavili a rozprodali.

Když bylo povstání bitvou na Bílé Hoře 8. listopadu 1620, při níž se Rudolf na straně císařských vyznamenal, utlačeno a Morava podrobena, Zikmund sice byl odsouzen k smrti a ku ztrátě svých statků – tedy i Veveří a Řičan – obdržel však na přímluvu Karla z Žerotína, jenž byl Ferdinandu zůstal věren, milost i se svým švakrem Vítem Jindřichem a jeho bratrem Jakubem hrabaty z Thurnu, ač tvrdil, že milosti nepotřebuje, jelikož prý se ničím proti císaři neprovinil. Od té doby veřejných záležitostí se stranil, přes to však s velikým účastenstvím stopoval události své doby, jak to dosvědčuje pozůstalá po něm sbírka mnohých pojednání a novin, které toho času byly vyšly. Nejvíce se zdržoval na Drnoholci, kde jeho manželka Bohunka vzácný kruh šlechtických paní kolem sebe shromažďovala. Do Řičan a na Veveří občas také dojížděli. Roku 1627 bezpochyby stal se katolíkem, aby nemusil svých statků na Moravě prodati a do ciziny se stěhovati, jak bylo všem nekatolíkům od Ferdinanda II. tehdy nařízeno.

Zikmund bezdětek zemřel r. 1637 a poručil své statky Drnoholec, Veveří a Řičany bratru Rudolfovi. Statek Domašovský

1. Duchovní správa ve Vev. Bytyšce 1609–1637

za Zikmunda z Teufenbachu zůstala nekatolickou. Zikmund, jak jsme už řekli, byl rozhodným odpůrcem katolické víry. A i když se později (asi 1627) k víře otců svých, k víře katolické navrátil, zdá se, že co do poddaných zůstal netečným, nedbaje toho, aby i je od bludů odvrátil.

O pikhartských duchovních můžeme toto uvésti.1) R. 1608 působil ve Vev. Bytyšce kněz Ahrahamius R. 1619 Gabriel {jiní píší Michael). Za něho farní budovu počali stavěti na místě, na němž nyní stojí, sbořivše dva domky. Směrem k městečku stála chalupa kovářova. Následoval r. 1620 kněz Daniel.

Za něho dostavěna byla farní budova, jak lze souditi z následující listiny:

Pak z této potvrzenky:

Nepatrné ty listiny jsou i tím zajímavy, že zachovaly jméno úředníka Jak. Fetrle.

Dále je kněz Jan uveden v knize farního kostela k r. 1622. Stopy jeho nalézáme i jinde: Soused Albrecht Jan v testamentě z r. 1623 nařizuje, aby knězi Janovi dány byly za 2 míry ovsa 2 míry žita, pak mu poroučí knihy své, které tam u něho má. Soused Kříž roku 1624 poručil knězi Janovi jedny dobré včely z té příčiny, aby ho vyprovodil, kdyby ho Pán Bůh povolati ráčil.

Oba ti sousedé pamatovali také na záduši sv. Jakuba. Albrecht poručil k záduší 10 zl., Kříž na chrám Páně 5 kop (a tyto byly r. 1629 splaceny).

Kříž, jenž měl dvě truhle u matky Boží v kostele blíž Veveří (snad byl hrobařem) s všelijakými šaty, poručil „druhou motyku k záduší Matky Boží” (na kopání hrobů); a k záduší Lažanskému 1000 šindelů, které u Matěje Sovy v Lažánkách uloženy byly.1)

Po něm znám je k roku 1628 kněz Jiřík.

Teprv 1. června 1633 investován byl katolický farář Rosický, Jan Sadlický zároveň i na Veverskou Bytyšku a Řičany. Ustanovení to však nemělo na pokatoličení V. Bytyšky a Řičan, od Rosic vzdálených, žádoucího výsledku, protože nebyl farář žádnou missií v působení svém podporován. I udrželi se pastoři ve V. Bytyšce ještě několik let. Roku 1636 aspoň ještě tam byl kněz Petr.

2. Duchovní správa v Žebětíně od 1606 do 1633.

3. Znovuurčení svobod a břemen občanů Vev.-Bytyšských r. 1615.

Jako dřívější pány Veveří, prosili sousedé Vev.-Bytyští Zikmunda z Teufenbachu, aby jim svobody jejich potvrdil, po případě rozmnožil. Vyjednávali zajisté delší dobu písemně i ústně se Zikmundem hlavně o zmírnění robot je tížících. Za Zikmunda z Ludanic a Pertuolta z Lipého robot žádných nekonali, leč při honech; Znata z Lomnice ve správním listě o robotách ničeho neustanovil – musili je tudíž sousedé dle libovůle panských úředníků u značné míře vybývati.

Zikmund z Teufenbachu potvrdil právo krčmařské bez umenšení; při odúmrti vyhradil si nápad na statky po sběhlých a nedobře zachovalých sirotcích; ponechal sousedům svobodné užívání pozemků gruntovních i jiných od Zikmunda z Ludanic k nim přidaných panských, jakož i pozemků obecních, jen určil pro obecní les zachovávání jistého pořádku pod trestem 10 zl. mor.; co do robot vypočetl v osmi odstavcích dopodrobna, k čemu sousedé v budoucnosti budou zavázáni. – Správní ten list co do robot velmi jest důležitý, neboť se jím sousedé později přesčasto a to vítězně bránili proti zvyšování robotních povinností. Zní následovně:

4. Některé zprávy o úřadu, obyvatelích a polnostech Vev.-Bytyšských 1616–1625.

Z dob těch lze nám udati: Dle poslední vůle souseda Marka1) z roku asi 1616 byl primatorem Matěj Těšík (?), purkmistrem a staršími: Jiří Valentin, Mikuláš Cihela, Tobiáš Špuch, Havel Broukal, Tobiáš Roukal. Marek měl dceru Dorotu, strýce Víta a Jíru, švakra Marka Myslivce; peníze půjčené měl u Turka mlynáře, a u Jana Halamy.

Dle jiné listiny dva lehkomyslní lidé, Krištof Šob a Jiřík Rozkošný, byli r. 1622 pro své zlé a nešlechetné skutky z gruntů vypovězeni2), nepodrobili se však rozsudku a nejen že na gruntech seděti zůstali, oni jak prve tak i nadále ještě mnohem více takových skutků páchati nepřestávali. Bytyšským, co by v té věci činiti měli, se otázavším, odpověděl Zikmund z Teufenbachu listem daným na Dyrnholci 12. září 1622, aby je obeslali a jim předložili, že mají do tří dnů pod ztrátou hrdel gruntů prázdni býti a městečko opustiti. O čemž, stalo-li se, že přesvědčí se Zikmund, až za několik dní přijede do Řičan.

Poslední vůle souseda Albrechta Jana z r. 1623 uvádí purkmistra a konšele tyto: Jiříka Noskova, Havla Hubinku, Václava Dundáčka, Havla Roukala, Jiříka Koláře, Václava Bažanta. Dále jsou v ní jmenováni: Jiří Zdražil, Kříž (švakr Albrechtův), Pavel Kožišník, Nechota, Anna Rozkošná, Martínek, Martin Anderle a Jíra; a zmínka učiněna o lesu zvaném „Zábrodí” a o poli „v Krnovcích”.

Po roce, dle poslední vůle souseda Kříže, jenž měl syna Jiřího, úřadovali r. 1624 tito purkmistři a starší: Petr Smejkal, Ondřej Smrčka, Vondra Kovář, Kašpar Červenka, Matěj Kubův, Jan Kotek; dále vyznačen je soused Vohrabal a Strachoň, panský mlynář.

Roku 1625 přišel do Velkého Ořechového Vev.-Bytyšský soused Ondřej Tkadlec, a nadal tam při truňku Jiřímu Šplíchalovi viselců (oběšenců); začež byl zavřen do rána a když před úřadem odprosil, zase propuštěn.1)

5. Trestní soudnictví na panství Řičansko-Veverském a hrdelní právo ve Vev. Bytyšce v XVII. a na počátku XVIII. století.

Soudní moc trestní nad poddanými vykonával panský úředník, hejtman, nad celým panstvím, k němuž patřilo městečko Vev. Bytyška a dědiny Chudčice, Sentice, Moravské Kynice, Jinačovice, Rozdrojovice, Kyničky, Bystrc, Žebětín, Řičany a Javůrek. Dále ji konal, ač ne v té míře, jako kdysi Veverští královští purkrabí, nad poddanými některých klášterů, jejichž „oprava” čili ochrana ku hradu Veveřímu kdysi příslušela.

Účty panství z r. 17522) uvádějí, že Drásov a Březina, dědiny kláštera Tišnovského, povinny jsou polapené zločince dodávati Veverské právomoci a platiti při tom pokaždé 11 kr. 2 den.; pak Domašov, Hluboký a Ostovačice. dědiny kláštera Rajhradského, jmenovaný už Drásov a Březina a neméně i městys Oslavany z každé krvavé rvačky, která se tam strhla, odvésti na Veveří 11 kr. 2 den krevného čili krvavného, a kdyby opomenuly do 3 dnů o rvačce podati zprávu, propadaly pokutě 37 zl. 20 kr. Nelze nám však udati, bylo-li v XVIII. věku krevné placeno jako pouhá pokuta, či za souzení a na uznání právomoci soudní.

Kterak vykonávali hejtmané – v XVII. a do polovice XVIII. století – soudnictví nad poddanými? V každé dědině a také v městysi V. Bytyšce měl hejtman rychtáře, kterého ustanovovala vrchnosť. Rychtář 1. prohledával a trestal menší policejní přestupky, smiřoval strany se svářící, vyrovnával urážky na cti, hádky a menší pračky; 2. hrubé policejní přestupky oznamoval hejtmanu, pak také spory, které nepodařilo se mu po dobrém urovnati a konečně všechny různice a pře, do nichž zapleteny byly buď poddanské osoby úřední – na př. primator, purkmistr – nebo panští služebníci, řemeslníci, nájemci a podobní lidé, kteří měli nároky na zvláštní ochranu vrchnosti. Hejtman pak buď nařídil rychtáři, kterak by měl o smíření znovu se pokusiti, anebo předvolal strany se soudící před sebe a pronesl rozsudek.

Rychtář měl k ruce ouřad místní.

Na kriminalní soudy mělo panství hrdelní právo ve Vev. Bytyšce. Právo to nebylo naprosto neodvislé; hejtman i tu (aspoň po formální stránce) zasahoval buď sám nebo svým zástupcem (purkrabím) do výslechů a kontroloval i řídil celé jednání, jež mívalo asi ten průběh: Byl-li zočinec, který patřil k právomoci Veversko-Řičanské, polapen, nebo dodán z Březiny nebo Drásova, převzalo jej hrdelní právo V.-Bytyšské, to jest ouřad s rychtářem v čele, a dalo do šatlavy zavříti. Výslechy provedeny aspoň dva nebo tři, aby se zločinec ve výpověděch spletl. Shledán-li zločin smrtí trestatelný, nevynášelo právo pravidlem samo ortele, nýbrž zaslalo akta k vyššímu hrdelnímu právu města Brna, daleko široko věhlasnému1) a když došel jeho rozsudek, vykonalo jej, ač nedostal-li zločinec milosť.2)

Obec Bytyšská musila míti všechno příslušenství kriminálním soudům potřebné: věznici, (káznici, šatlavu) s mučírnou, (aby mučením na př. bitím donucen byl zločinec k vyznání, nebo potrestán za zločin), pouta, klady, pranýř, popraviště, popravního mistra anebo aspoň právního posla.3)

V obecním archivě zachovaly se zprávy o celé řadě trestních jednání. Uvedeme je během vypravování dalšího. Čtenář pozná sám, patřilo-li to či ono před právo hrdelní, nebo vrchnostenské, nebo rychtářské.

Po těch všeobecných poznámkách lze nám vypravovati o nejstarším kriminálním jednání u práva V.-Bytyšského, jehož se nám paměť dochovala, z r. 1632, a to

O zavraždění Kašpara Kozelkova z Drásova.

Neznáme celého procesu, nýbrž jen jednu jeho čásť: Adam Duchkův z Drásova zabil Kašpara Kozelkova též z Drásova. Vdova (či matka) pozůstalá po Kozelkovi a přátelé jeho podali žalobu ku právu Bytyšskému, v níž tvrdili, že Adam Duchkův se sám dobrovolně před poctivými lidmi hned po spáchaném skutku přiznal, kterak Kozelkovi beze vší příčiny, s ním nic nemluvě, to učinil a že jest jej zlý na to navedl. Právo Bytyšské 3. listopadu 1632 oznámilo oběma stranám, aby se příští čtvrtek dostavily a žalující aby dokázali pravdivosť svého udání. Kteréhož roku (lhůty) pro krátkosť času dodržeti nemohouce, žádali žalobníci prostřednictvím úředníka kláštera Tišnovského, Václava Žateckého, aby stání do dvou neděl bylo poodloženo, tak aby svou věc náležitě provésti a poctivé lidi, kterých jim v tak rozdílných místech a u mnohých vrchností k svědomí (svědectví) zavedení potřeba bude, uvědomiti mohli.4)

6. Svatební smluvy se svědky vznešenými v Řičanech uzavřené 1633.

7. Sloučení farnosti Komínské, Bystrcké a Žebětínské 1633–1786.

8. Knihy památní právní ve Vev. Bytyšce založeny r. 1634.

Ač nelze pochybovati, že městečko mělo za stara svá registra, do nichž rozmanité úřední výkony byly zapisovány, přece se nám starší nezachovaly než knihy památní právní roku 1634 založené. Titulní list, jímž počíná obsah knih, má datum 4. listopadu 1634. Stránky nebyly z počátku označovány ciframi, nýbrž listy rozvrženy byly na částky po desíti; každé pak desatero mělo svou písmenu abecední po pořádku, na příklad list první dostal označení AI., list pátý AV., list desátý AX., jedenáctý BI., pětadvacátý CV. atd. – Časem mnohé listy byly vytrhány; když se stal obecním písařem na počátku našeho století učitel Ondřej Dundáček, vyhledal, co bylo zůstalo, a označil stránky ciframi; napočítal 530 stran (čili 265 listů), z těch však už se zase něco ztratilo.

Nejstarší zápis pochází z r. 1633, nejposlednější z r. 1774, úhrnem jest jich 283 a jsou: prodeje pozemků 4, dary pozemků 3, převzetí či odstoupení živností 57, výměny gruntů nebo pozemků 13, prodeje gruntů 31, prodeje náčiní kovářského 2, změny a opatření krčem se týkající 10, svatební smluvy 97, poslední vůle 7, přijetí cizích dítek za vlastní 4, různé smlouvy, vyjádření 16, přijetí osob na milosť, které byly pro nepořádný život ze svazku obecního vyloučeny 2, zápisy o porovnání sporů a vůbec trestní záležitosti 34, vysvědčení nevinnosti 2, paměť o jarmarkův obnovení 1.

Kdo byl prvním písařem knih památních právních (1634–1637), nemůžeme udati. Johanes Cuttnohorský jinak Bořický, jenž r. 1637 uveden jest jako písař a spolu radní, zdá se, že nebyl usazen ve Vev. Bytyšce, kde o radních se nemluví, nýbrž jen o konsortech (soudruzích v úřadě).

Častěji nám bude odvolávati se na ty knihy; i budeme je citovati písmeny Kpp.

9. Hejtman Řičansko-Veverský Jan Komínek z Engelhauzů.

Císař a král Ferdinand II. změnil ústavu zemskou. I na panstvích jednotlivých přešla moc politická i soudní z dřívějších kastelanů či purkrabích na hejtmany, kteří byli spolu vrchními úředníky hospodářskými majitelů panství.

Komínek jako hejtman Řičansko-Veverský je podepsán na listině ze dne 9. dubna 1635. Německy vlastnoručně se psal Johan Khominek von Engelhausen. Úřadoval do r. 1645, a možno že až do r. 1647, kdy stal se král. zemským místopísařem, kteréž místo držel do r. 1649.1) Setkáme se s ním několikráte během dalšího vypravování.

10. Obecní úřad Vev.-Bytyšský 1635 37. Primator Pavel Kožušník a Mikuláš Mlynář.

11. Obnovení jarmarků ve Vev. Bytyšce 1637.

Toho roku obnoveni jsou jarmarkové ve městečku Bytyšce Veveří7), jak zapsáno v knihách pam. právních, „kteříž ode sta let jako i trhové nebyli, jednáním a dobrou pomocí uroz.

Rudolf z Teufenbachu 1637–1653.2)

Rudolf, starší bratr Zikmundův, narodil se r. 1583, studoval v Tubinkách, r. 1603 půjčil císaři Rudolfovi 40,000 tolarů, súčastnil se i jiné pozdější půjčky, záhy vstoupil do vojska, v němž vydobyl si časem postavení velmi čestného. Ve sporu císaře Rudolfa s bratrem Matyášem přidal se k tomuto a na jeho počest r. 1811 po korunovaci jeho za krále českého uspořádal v Praze prstenní kolbu s ohňostrojem. Několik let byl komandujícím uherské pevnosti Neuhäuslu. R. 1619 založil pěší pluk, nejstarší to armády rakouské. Když se protestanští stavové vzbouřili proti Ferdinandovi II., on ač byl též protestantem, zůstal mu věren a v bitvě na Bílé Hoře 8. listopadu 1820 vyznamenal se jako vůdce pravého křídla, utvořeného z Rakušanů a pomáhal pak podrobovati Moravu.

R. 1622 koupil Landavské statky v Dolních Rakousích: Zistresdorf, Dürnkrut, Ebenthal a Höflein i s dědinou Glinzendorfem a desátkem tamějším za 220.000 zl., později dědinu Neubau za 6000 zl., a panství Angern za 45.000 zl. Také půjčoval císaři Ferdinandovi II. na vyplácení vojska tak veliké summy, že pak nemohl závazkům vlastním dostáti a císař se za něho musil u stavů dolno-rakouských přimlouvati, aby naň nevedli exekuce. Na splacení půjčených peněz musel leta čekati.

Velikou radost způsobil císaři, když se vrátil k víře otců svých, to jest k víře katolické; císař mu vlastnoručně r. 1623 ku kroku tomu blahopřál, řka: „políbil bych týmě hlavy tvé, kdybys byl přítomen”. Stavové uherští brzy na to obdařili ho, aniž by byli za to požádáni, právem zemským (indigenatem). Když se syn císařův (Ferdinand III.) 8. března 1631 ženil, dal Rudolf nákladem 16.000 zl. vypáliti před hradní bránou ve Vídni velikolepý ohňostroj. R. 1631–32 byl jako polní maršálek vojevůdcem ve Slezsku a jednalo se o to, že bude povýšen na vrchního velitele celé císařské armády; byl však k opětné své žádosti

R. 1635 koupil od císaře Ferdinanda II. panství Kumburk a Oulovice (Jičín) v Bydžovském okresu v Čechách za 200.000 zl. a zavázal se nad to vydržovati svůj regiment ze svých peněz po celý měsíc. Ona dvě panství bývala majetkem zavražděného pro zrádu Waldštýna. K nim později přikoupil v témže kraji statek Choteč od Servitů Vídeňských.

Když bratr jeho Zikmund zemřel, zdědil i jeho jmění a tak byl od r. 1639–1650 Rudolf svobodný pán z Teufenbachu a na Mayerhofě pánem na Drnoholci, Zistersdorfě, Dürnkrutu, Ebenthalu, Angernu, Kumburku, Oulovicích, Řičanech a na hradě Veveří, co do důstojenství: rytířem zlatého rouna, císařským skutečným tajným radou a komorníkem, polním maršalkem, nejvyšším polním a dvorním zbrojmistrem a majitelem jednoho pěšího pluku. Také býval jedním ze čtyř dvorních válečných radů a ještě koncem r. 1652 ředitelem rakouské střelby.

Rudolf dne 24. července 1650 podepsal svou poslední vůli.1) Dle ní dědila po něm vdova Maria Eva Alžběta, rozená paní ze Šternberka, panství Řičany a hrad Veveří a užívala až do smrti Drnoholce, Kumburku a Oulovic s domem v Praze, začež však byla povinna vystavěti kapucínský klášter v Jičíně a paulánský v Nové Pace, kterémuž Rudolf odkázal statek Choteč.

1. Salva quardia udělená od císaře Ferdinanda III. dne 28. května 1638 Veverské Bytyšce.

Vznešené vojenské postavení a zásluhy Rudolfa, svob. p. z Tyffenpachů umožnily, že císař Ferdinand III. jeho městečko Vev. Bytyšku se všemi k ní patřícími mlýny, dvory, ovčírnami, jakož i všechny jeho tamější poddané a příslušnosti vzal pod císařský svůj glejt čili ochranu a osvobodil je od přijímání vojska do příbytků, od poplatků peněžitých a jiných válečných břemen.

Ochrana taková obsahovala, že beze zvláštního císařského rozkazu, pod nejvyšším trestem, Bytyští nejen prázdni zůstati měli ubytováni vojska, libovolného ukládání poplatků, a jiných nesnází, nýbrž i prosti násilného odnímání dobytka velkého i drobného, koní, vozů, obilí, potravin a veškerého svého statku.1)

2. Katolická víra ve Vev. Bytyšce znovu zavedena. Farář Jiří Havranský r. 1638; Petr Božský 1642–48.

Rok 1638 je pro duchovní správu ve Vev. Bytyšce veledůležitý. Vypuzeni totiž jsou kněží pikharští zajisté přičiněním Rudolfa z Teufenbachu (neboť katolíkem byl velmi rozhodným) a fara svěřena zase duchovenstvu katolickému. Missionáři, kteří to provedli, byli Strachonius a Rochus tovaryšstva Ježíšova z Brněnské koleje.2) Té asi doby spravoval (jmenem faráře Rosického?) faru Vev.-Bytyšskou (i s filialkou Řičanskou) Mikuláš Pisalovský,3)

Prvním farářem katolickým ve Vev. Bytyšce však byl Jiří Havranský, jak sám napsal do starého missalu u Matky Boží: „Po vypuzení kacířů já první tuto faru Bytyšskou jsem obdržel výnosem ct. kapitoly Olomoucké. Jmenuji se Jiří Havranský, jsem rodák slezský, řádný farář městyse svrchu jmenovaného, dne 16. prosince r. 1638. Modletež se za něho”.2)

Od r. 1642 byl farářem kněz Petr Božský, jenž zemřel r. 1648.3)

3. Oprava kaple „Matky Boží” 1638.

S uvedením katolické víry do farnosti zajisté souvisí oprava kaple „Matky Boží” u hradu Veveří. Při ní bezpochyby velká čásť původní její starožitnosti byla zmařena. Z doby té (1638)

Tento oltář dali na památku obnoviti urozený a statečný rytíř pan Joachim Hroch z Mezilessicz a pan Jan Komínek z Engelhausu 15. máje 1638.

Co bylo obnoveno, musilo už dříve státi. Je však patrno, že boční vchod, totiž veřeje a oblouk nad nimi se 2 lvy, kříži stejnoramennému se klánějící, památka to z doby slohu romanského, byl při vylamování kostelní zdi (nyní vnitřní), když se kostel o boční loď rozšiřoval, vyloupnut a zasazen do nově přistavěné vnější zdi boční lodě. (Viz obrázek na str. 21.)

V kapli „Matky Boží” byly znešenější osoby ob čas pochovávány. Ostatní farníci V.-Bytyští na hřbitově kolem něho. Z náhrobních kamenů zachovaly se uvnitř kostela tři staré. Na jednom lze rozeznati pouze číslici 1600, na druhém je nápis setřen, na třetím však dobře čitelný a zní: Hier ruhet in Gott der wohlgeborene Herr. H. Hanns Carl Fünfkirchen, Freiherr, der röm. kais. Mayestät gewester Obristwachtmeister über das Teuffenbach'sche Regiment, so den 20. September, und seine Gemahlin Frau Helene Gräfin zu Hohenzolern 29. August zuvor anno 1635 gestorben seines Alters im 22 Jahr.1)

4. Duchovní správa v Něm. Kynicích.

5. Abbatyše kláštera Tišnovského odpouští 6 měšťanům Brněnským desátek z vinohradů Bosonožských za ročních 50 gr. bílých z každé čtvrti vinohradů těch.

Listina o tom jednající zní:

6. Veverský hejtman Komínek dosahuje snížení gildtpfertů panství Veverského, Řičanského a Drnoholeckého a spravedlivějšího jich rozvržení na jiná panství r. 1640.

Původně nebylo kontribuce (to jest daně pozemkové a urbářní na vydržování vojska), nýbrž vydržovali vojsko stavové. Každý člen stavův zemských dodal a vším opatřoval jednoho vystrojeného či ozbrojeného jezdce; menší dominie čili panství přispívala k tomu jen částí.

Později převzal vyzbrojení a zásobování vojska zeměpán. Náklad však nahrazovali stavové a sice dle úročních koní (Gültpferde) to jest dle obnosu, jaký vyžadovalo vyzbrojení a vydržování jednoho jezdce. Každé panství platilo buď celý nebo čásť obnosu toho. Ta byla kontribuce podle úročních koní.

Rozumí se, že vrchnosti daň tu mohly žádati a také žádaly na svých poddaných.

O gildtpfertech panství Řičanského a Veverského zachoval se v obecním archivě opis listiny z r. 1640, která zní:

7. Primatoři Vev.-Bytyšští: Mikuláš Mlynář, Pavel Kožušník 1641, 1643.

Roku 1641, za primatora Mikuláše Mlynáře, jenž také r. 1636–37 hodnosť tu nejvyšší byl zastával, učinil soused Václav Dundáček odkaz k „Matce Boží” těmito slovy: „K Matičce Boží,

Při změně úřadu zvolen týž rok 1641 a primatora Pavel Kožušník, který jím též už býval (r. 1637). Za jeho úřadování vyřízen byl následující spor: Ondřej Zandálek, maje snad nějakou zášť k Mikuláši Mlynáři, všeobecně váženému, zhaněl, ač bez příčiny, častěji a urazil nemálo, než velice manželku i dceru jeho na jejich poctivostech i jeho samého. Mikuláš nemoha toho déle snášeti, zastal se manželky a dcery, „čímž jest každý manžel povinnen”, a pohnal Zandálka před právo. Zandálek vyznal, že mluvil nepravdu a všechno v své hrdlo lhal: pak je všechny tři náležitě odprosil. Kdyby se ještě toho nejmenšího dopustil proti nim, měl za trest složiti dle práva městysského 10 kop grošů do panských důchodů J. M. pána.2)

Mikuláši Mlynáři dostalo se pak i toho zadostiučinění, že r. 1643 důvěra spolusousedů znovu jej primatorem ustanovila.

8. Vyjednávání Vev.-Bytyšských o zmírnění robot a potvrzení svobod.

R. 1641 ucházeli se Bytyští u Rudolfa sv. p. z Tyffenpachu o znovupotvrzení svých privilejí, zejmena o nějakých robot osvobození, což jest patrno z listu, od hejtmana Veverského poddaným Bytyšským zaslaného. Vyjímáme z něho:

Na listě vydaném z Veveří 22. července 1641 podepsán jest: Jan Komínek z Engelhauzu, hejtman.3)

Odpověď Bytyšských se nezachovala; vyjednávání se rozbilo asi na tom, že nemohli sousedé poskytnouti náhrady za zmenšené roboty.

9. Octavio Piccolomini nařizuje svému vojsku, aby dle císařského glejtu šetřilo pnaství Řičansko-Veverského.

Následkem glejtu císaře Ferdinanda III. z r. 1638 vydal Octavio Piccolomini, vojvoda z Amalfi, vojevůdce císařský dne 24. června 1642 v Brně vojsku jemu podřízenému rozkaz, aby glejt bedlivě zachovávali a (nejen V. Bytyšky nýbrž) celého panství Řičansko-Veverského s příslušnými dědinami, mlýny i pivovarem (Řičanským) ušetřili ve válečných nesnázích.1)

10. Bytyští musí vydržovati mušketýra na Veveří.

Vev.-Bytyští dle urbářních rejstříků platívali na stráže hradní do důchodů panských ročně 6. zl. Hejtman Komínek jim však nařídil, aby místo dávky té vydržovali na Veveří mušketýra (vojáka). Činili tak, ale vydání s tím spojené bylo nepoměrně větší; dávaliť mu měsíčně 3 zl. a týdně na chléb čtvrt mouky. Po třech letech, roku 1643, prosili jeho Excellenci, Rudolfa z Tyffenpachu, aby s nich sňal břímě tak obtížné a spokojil se s dřívějším poplatkem 6 zl. ročních. On však odmítl žádosť jejich (ve Vídni 5./XII. 1643) řka, že když se jim líbí ochrana mušketýrova, nesmí jim býti protivna jeho výživa.2)

Později (ještě ve století 17.) to však přestalo a platili jen na hlásku (ponůcku či bdění) 7 zl. ročně.3)

11. Úřad Vev.-Bytyšský 1645–46.

Primatoři Tomáš Horáček 1645–46; Mikuláš Mlynář 1646.

12. Švédi před hradem, ve Veverské Bytyšce a Něm. Kynicích 1645.1)

Roku 1645 obléhali Švédi hrad, ovšem marně. Byl dobře vyzbrojen a hájen. Bližších zpráv se o tom nedochovalo.

Za to víme, že zle bylo Vev. Bytyšce. Různé listiny v ob. archivě zvěstují, že Švédi r. 1645, když obléhali město Brno, (při marném stékání Veveří) přepadli Vev. Bytyšku. Městečko vypáleno, při čemž popelem lehl i kostel sv. Jakuba a rozlily se jeho zvony. Kostel farní i kaple „Matky Boží“ u hradu oloupeny a nemálo spustošeny. Městečko bylo vojskem švédským tak vydrancováno a zničeno, že větším dílem grunty pusté zůstaly. Veverský hejtman Komínek, aby obec zase zalidnil, prohlásiti dal, že kdo vystaví takový grunt pohořelý, tomu za dědičný bude připsán. Jeden grunt, po majiteli zvaný Bažantovským, směla obec převzíti, aby z jeho užitku pomoc činila na vystavění chrámu Páně a na jiné obecní potřeby.2) Na opravu kostela a kaple zařízeny později sbírky, o čemž níže promluvíme.

I v Něm. Kynicích Švédi řádili a kostel vydrancovali.3)

13. Peníze a poklady nalezené na Veveří a u V. Bytyšky.

Skrýš před nepřítelem „na Babkách“?

Lesy v okolí hradu Veveří a městyse Vev. Bytyšky, které bývaly ještě rozsáhlejší než nyní, v nepokojných a válečných časích bez odporu byly vítaným a hledaným útulkem obyvatelů ustrašených. Není tedy vzácností, když v polích a lesích okolo hradu a městečka vykopnou se ob čas peníze roztroušené. Do Františkova musea a musejního spolku v Brně odvedeny byly četné takové nálezy. Do musea zejména zaslány stříbrný peníz (Pfennig) s jednohlavým orlem z r. 1600, Ferdinanda II. z r. 1620, 1628, 1629 a 1632; pak také z r. 1670; trojpenízky z r. 1695 a 1697, stříbrné groše z Tyrolska z r. 1630, Ferdinanda III. z r. 1640, Leopolda I. z r. 1678, pak stříbrné krejcary Leopolda I. z r. 1670, 1700, Josefa I. 1709 a český stříbrný peníz Ladislava.

Celé poklady nalezeny byly dva. Jeden byl vyškrábnut při shrabování stlaní r. 1876 u Veveří v lese „Mezka“ zvaném, nad panskou prádelnou, kde několik set kusů větších i menších stříbrných mincí bylo pohromadě.4) Druhý asi téže doby v lese „na Babkách“ nad mlýnkem u Vev. Bytyšky, kde se nalezaly nejen

Na Babkách právě jmenovaných jest rozsáhlá prohlubeň za hrází naváženou nebo naházenou. Přes hrázu jde vozní cesta. Důl už je skoro zanešen náplavou se stráně. Sloužíval asi za skrýš před nepřítelem; hráze však nemohla míti jiného účele, leč že kryla lid a dobytek tam uprchlý před zraky nepřítele, před nímž ovšem, blížil-li se, zavčas bylo lze prchnouti hlouběji do lesa.1)

14. Faráři V.-Bytyští Pirchalius 1648 (1654); Chalupa 1649–1653; Urbánek 1653.

Valentin Pirchalius, kněz kláštera Šternberského, řádu sv. Augustina kanovníků řeholních byl farářem ve V. Bytyšce r. 1748. – Týž také r. 1654 nějaký čas tam ztrávil.

Po něm r. 1649 do 16. ledna 1653, to jest do dne úmrtí svého působil jako farář P. Adam Chalupa (Chalupius); pak r. 1653 Jakub Bernard Urbánek čili Urbanides.2)

Škody na chrám Páně Švédy způsobené znenáhla napravovány. Roku 1648 objednány dva zvony.

Jeden, 31/2 centu těžký, ulit nákladem obce.

Nápis ovíjí zvon kolem nahoře ve třech řádkách, čárkami oddělených, a je ovrouben svrchu i zdola okrasami listnatými (jako krajkami), a zní:

Na zvoně vypodobněn jest Kristus visící na kříži; Maří Magdalena klečíc objímá kříž.

Druhý zvon, 2 centy těžký, podobně upravený, darován byl od Rudolfa z Teufenbachu. Nápis trojřádkový zní:

Na jednom boku zvonu vyobrazena jest v řáse P. Maria, ana stojíc na půlměsíci drží na ruce Ježíška; na druhém boku je znak Teufenbachův.

15. Rudolf z Teufenbachu vymáhá Vev. Bytyšce třetí jarmark r. 1650.1)

Kterak byly konány výroční trhy? Co byl freyunk?

Výhody z jarmarků plynoucí jsou značné podnes a bývaly ještě větší za stara. Když Vev. Bytyška vpádem Švédů utrpěla velikých škod, Rudolf, svob. p. z Teufenbachů, aby jí zjednal nějaké náhrady, vymohl jí u císaře Ferdinanda III. ještě jeden, tedy třetí výroční trh, na pondělí po sv. Šimonu a Judovi, s koňským a dobytčím trhem v sobotu předcházející. Císařský list milosť udělující podepsán jest ve Vídni dne 28. července 1650.

Výroční trhy byly následovně konány:

Když měl počíti trh výkladní o 2 hodinách odpoledne, dávalo se zvláštní znamení. Od r. 1821–1841 aspoň, jak se dočítáme v ob. účtech, hudebníci na početí trhu výkladního s věže kostelní troubili intrady, začež dostávali pivo nebo plat. Tak r. 1821 dáno jim 18 mázů piva za tři jarmarky, r. 1838 6 zl. 40 kr. za čtyry (čtvrtý povolen byl r. 1832), později dokonce i 8 zl. V hostincích pak byla a bývá dosud muzika, aby se chasa přespolní pobavila.

Výroční trhy však netrvaly jenom den; bylyť spojeny s právem freyunku, to jest týden před nimi a týden po nich směli všichni sousedé, kteří měli právo nálevu pořádkou, nalévati víno. Na znamení, že freyunk začíná, bylo na věžce na radnici zazvoněno a právní posel vystrčil znamení freyunku čili „ruku práva“ na radnici. Odznak ten představoval „ruku držící meč“ a býval také prostě freyunkem nazýván.2) Ceny umělecké asi neměl.3) Od roku asi 1850 už se ani nevystrkuje, také se už v inventáři obecním nenachází. Právní posel míval za mimořádnou práci při freyunku zvláštní odměny.4)

Práva nálevu sotva kdy všech 36 oprávněných krčmářů – sousedů (s radnicí a panským domem) použilo. Tak roku 1766 o sv. Jakubu nalévalo při freyunku jen 8 sousedů, o sv. Šimonu a Judovi 5 a o sv. Filipu a Jakubu zase jen 5 sousedů a vyprodali tehdy při prvním tom jarmarku 4 bečky 2 vědra, při druhém 3 bečky 1 vědro a při třetím 3 bečky 2 vědra5), tedy o všech

Na zamezení konkurence při nálevu vína usnesla se celá obec dne 15. listopadu 1679 na následujícím řádě: „při vyzdvižení frajlinku kdo by víno šenkovati chtěl, tehdy aby takové do rathauze představeným pánům radním koštovati dal a vedle jeho hodnosti jemu aby zšacováno bylo. Na tom zůstane a ne aby teprve při začínání jarmarku, jiným na škodu některý ze sousedů se opovážil a víno přiveza šenkovati chtěl – též to zamezeno. Kdo by se pak toho dopustil a takového snešení přestoupil, tehdy pokutu vedle ouřadu vyměření a při právu složiti měl.“2)

Musil tedy každý k šenku oprávněný soused, jenž o jarmarce chtěl nalévati, víno před freyunkem z vinného kraje dovézti a úřadu, to jest primatorovi, purkmistru a 4 konsortům do radnice na zkoušku poslati; úřad okusiv vína, určil cenu, za kterou smělo býti prodáváno, aby jiný soused při svém snad špatnějším víně také obstál.

Před začátkem freyunku nesměl nikdo nalévati, ani po jeho ukončení. Zbylo-li komu co, musil toho sám zpotřebovati, anebo přenechati sousedu, který naléval pořádkou, nebo počkati, až naň pořádka dojde. Opovážil-li se kdo mimo freyunk a pořádku nalévati, pozbyl víno a platil pokuty 1 tolar moravský za každý vynalévaný máz.3) Trest konfiskace proveden byl ještě r. 1870, když Kateřina S. jako nájemnice krčmy č. 79 po freyunku něco zbylého vína vynalévala.4)

Právo freyunku zachovalo se ve Vev. Bytyšce podnes, ač bez obmezení soutěže; neboť někteří sousedé nalévají víno o jarmarcích buď celých 15 dní, buď pouze o vlastním trhu, kdy lze docíliti největšího užitku, a to za ceny libovolné.

16. Rudolf z Teufenbachu potvrzuje svobody Vev. Bytyšky r. 165*.

K milostem V. Bytyšce prokázaným připojil Rudolf ještě tu, že jí potvrdil správní list bratrův z r. 1615 a sice, jak praví, proto, že městečku je nakloněn pro jeho poddanskou věrnosť a poslušnosť, kterou mu povždy, zvláště však však v nedávných časích válečných a nepřátelských co nejochotněji prokazovalo.5)

17. Obecní úřad Vev.-Bytyšský. Primator Tomáš Horáček r. 1652.

Obec vysílá sběratele podpor na opravu kostela sv. Jakuba a kaple Matky Boží.

V únoru r. 1652 byl primatorem Tomáš Horáček, který týž úřad v těžkých dobách r. 1645 zastával, a purkmistrem Jakub Sláma.1)

V červenci toho roku vyslala obec poustevníka od Matky Boží Jiříka Krátkého po sbírce na opravu kostela a kaple Matky Boží. Na cestu dostal následující prosebný a fedrovní list.

18. Poustevníci „Matky Boží“ u hradu Veveří.

U kaple Matky Boží, kolem níž byl hřbitov farní, bydleli tak zvaní poustevníci, kteří při ní zastávali úřad kostelníků a hrobařů. Můžeme míti za to, že poustevníci tam bydleli hned od vystavění jejího.

První nám jménem známý jest snad onen soused Kříž, který r. 1624 v poslední vůli mluví o dvou truhlách, které má u Matky Boží, a kapli poručil motyku. R. 1652 poustevníkem byl Jiřík Krátký z Lelekovic, jenž byl vyslán na sbírku milodarů pro opravu chrámu P. sv. Jakuba a kaple. Dle matrik mohou uvedeni býti tito:

R. 1797 poustka, obydlí kostelníků, sešlostí se sesula a dřevo z ní prodáno. Byt už nebyl vystavěn. (Kost. účty.)

Farář Wolf do knihy farního kostela zapsal příjmy poustevníkovy následovně: Užívá jistých kousků polí u kaple M. Boží a nedaleko dědiny Hvozdce; od vrchnosti dostává 2 míry žita; o Vánocích má s farářem koledu ve V. Bytyšce, na hradě Veveřím a ve Hvozdci a dostává po penízi (1 kr.) a koláče; koledu o kvatembrech v městečku a Hvozdci na luštěniny; o sv. Martinu na rohlíky.

Ony kousky pole, pod půl míry u Matky Boží a pod 2 míry u Hvozdce si později (snad r. 1797, kdy poustka spadla) vrchnosť přivlastnila.

19. Duchovní správa v Něm. Kynicích do r. 1782.

Maria Eva Alžběta, rozená hraběnka ze Šternberku, vdova po Rudolfovi z Teufenbachu. 1653—1668.

Ona zdědila po Rudolfovi, jak jsme již řekli, Řičany a Veveří, a užívala do své smrti na Moravě Drnoholce a v Čechách Kumburku a Oulovic s domem v Praze.

1. Nová pozemková kniha v Něm. Kynicích založena roku 1654.

Dle ní bylo tam 19 sedláků sobě rovných co do polí a luk 17 podsedníků sobě také rovných, 13 domkařů, pak fara, škola, hostinec, kořalna, dvůr, kovárna, mlýn (podkomorský), úhrnem 56 čísel.

Selský grunt byl vyceněn na 304 zl., podsedek na jeho čtvrtinu 76 zl.

Pozemková ta kniha obsahuje zápisy do r. 1816 a nalézá se v registratuře Veverské.

2. Farář V.-Bytyšský Geller 1654—1660. Jeho příjmy.

Nová sbírka na kostel a kapli 1655.

Duchovní správu ve V. Bytyšce vedl od r. 1654 do 10. května 1660 Jan Bohumír Geller. Roku 1658 podal bisk. konsistoři Olomoucké zprávu, že farní obročí, jelikož vrchnosť Veverská již dříve všechen desátek farní i pozemky vzala, dostává za to od vrchnosti ročního deputátu jen 156 zl. 40 kr. hotových peněz, 4 vědra vína, 6 beček piva, 30 mír pšenice, 60 mír žita, 6 mír luštěnin, 30 mír ovsa, 6 spížků soli, 40 mázů másla, 1 vykrmené prase, 40 liber sýra a 15 kaprů.2)

Měl zajisté péči o zvelebení kostela farního i kaple u Veveří. Ana sbírka dřívější r. 1652 od obecního a farního úřadu na ně uspořádaná dosti nevynesla, vyslán r. 1655 zase jako sběratel Jiří Krátký, poustevník od Matky Boží do světa, jak tomu nasvědčuje prosebný list ze dne 8. února toho roku, opatřený

Bytyška se ještě ze zkázy, kterou tehdy byla utrpěla, nevzpamatovala.

Geller vzdal se fary V. Bytyšské 10. května 1660.

3. Hejtman Michal Purkart. 1655—1673.

Kdo byl hejtmanem Řičansko-Veverským r. 1647—1655 nelze nám udati. V březnu r. 1655 úřad ten zastával: Michal Purkart Dřevenicský. Sloužil na Veveří už r. 1646 za důchodního písaře. Zemřel asi počátkem roku 1673. Jeho činnosť částečně poznáme z dalšího vypravování.

4. Úřad obecní Vev.-Bytyšský 1655—58. Primatoři Jiří Belha, Tomáš Horáček, Jiří Ohrabal.

Roku 1655 byl primatorem Jiří Belha, purkmistrem Bartoň Valentin a rychtářem Petr Řezník (kupec). Za jich úřadování proveden následující soud:

Za primatora Tomáše Horáčka, rychtáře Ondřeje Kožušníka, purkmistra Jiřího Belhy a konsortů: Jakuba Slámy, Jana Kotka, Jiřího Andrly a Ondřeje Řezníka provedeno jest 16. května 1657 toto vyšetřování pro krádež:

Týž úřad, maje v čele Tomáše Horáčka, působil ještě v první polovici r. 1658;2) v druhé jej převzal primator Jiří Ohrabal, purkmistrem 24./VII. byl Tomáš Kovář.

5. Vzácná svatba 1658.

6. O bývalé faře v Mor. Knihnicích.

7. Staré berniční zřízení moravské počínaje r. 1659 zavedeno.

Když během času požadavky zeměpanské vzrůstaly, nahlíželi stavové, že je nespravedlivo, větší ty summy rozvrhovati na jednotlivá panství stejnými díly anebo podle poměru, jaký byl zaveden při gidtpfertech. Aby docíleno bylo správnosti, musily se vyšetřiti síly panství; jelikož však jen poddaný byl považován za daním podrobeného, kdežto vrchnosti jen dobrovolné vedlejší dávky odváděly, ustanoveno, 1. zjistiti na dominiích stav držebností poddanských podle lánů a 2. rozvrhnouti na dominia kontribuci dle vyšetřeného počtu lánů. Vrchnostem ponechána subrepartice to jest právo, aby kontribuci na poddané své rozpočítávaly.

Zjištění lánů provedeno v letech 1656—1669 (annus decretorius et declaratorius) a jemnuje se „starým katastrem“.

Předně bylo zemským sněmovním snešením ze dne 15. prosince 1655 nařízeno, aby každé dominium na poddanský majetek svůj podle lánů se přiznalo. Za lán byla považována plocha pozemku, na níž ve 3 polích po 32 mírách mohlo 96 mír býti naseto. Při vinicích však již plocha, na níž 3 měřice mohly býti vysety, byla považována za čtvrtlán, na níž 12 měřic mohlo býti vyseto,

O vybírání kontribuce a vypravování vojáků podává nám obrázek následující:

8. Poručení o soldátů vypraveni z r. 1663.

9. Primator Vev.-Bytyšský Matouš Vinčar r. 1660.

Primatorem Vev.-Bytyšským byl r. 1660 Matouš Vinčar. Od souseda Jana Kytnera byv nařknut, že zpronevěřil obecních peněz 14 zl., žaloval u hejtmana Vev. a vymohl, že vinník byl potrestán a po přestálém trestu jej před hejtmanem a celou obcí odprosil (24./VI.) Vinčar totiž měl za sebou jenom výdělek z vyšenkované na radnici jedné bečky vína, který obe dobrovolně úřadu každoročně propouštěla. Proti dalšímu nactiutrhání a stíhání vzájemnému ustanovena pokuta a rukojmí.3)

10. Faráři V.-Byt.: Mader 1660—1662, P. Vavřinec 1662.

Jan František Mader, farář ve Freilichově (Fröllersdorf) na panství Drnoholeckém (Tyffenpašském), dosazen od patronky do V. Bytyšky. Za něho opravena farní budova, jak vysvítá

Dne 2. srpna r. 1662 odbývána ve Vev. Bytyšce kostelní visitace a bylo shledáno, že farní kostel sv. Jakuba paramenty (rouchy) jen bídně jest opatřen, že křtitelnice je špatná, kostelní účty nedbale vedeny, a hřbitova že u kostela není. Z té příčiny musil faru opustiti.2)

Před odchodem dal udělati novou křtitelnici, tu, která dosud v kostele stojí. Spodek je kamenný, vršek (poklop) dřevěný. Na kamenném okraji nádržky vodní vytesáno jest: Ao 1662 C. R. D. J. F. M. †. Poklop nese zeměkouli, nad kterouž křtí sv. Jan Krista Pána; nad nimi v řáse vznáší se holubice a dvě dušičky. Začáteční písmeny právě uvedené znamenají zajisté: Comparavit Reverendus Dominus Joannes Franciscus Mader. (Koupil velebný pán Jan Fr. Mader r. 1662.)

Po Madrovi převzal duchovní správu ještě r. 1662 P. Vavřinec.

11. Klášter Tišnovský dává 15 achtelů vinohradů pustých v Bosonohách pod činiži sousedům tamějším.

12. Obecní úřad Vev.-Bytyšský r. 1662. Primator Ondřej Řezník.

Úřad obecní v únoru r. 1662 známe úplný; primatorem byl Ondřej Řezník, rychtářem Ondřej Vochecka, purkmistrem Jan Kuchynka, a konsorty: Matouš Švec, Jiří Zedníček, Ondřej Rozkošný, a Stanislav Kříž.5) Byli na svatbě, k níž (pro sirobu nevěsty) dávala svolení Tyffenpachová, paní na Veveří dědičná.

13. Farář V.-Byt. P. Bartoloměj 1663; Ptáček 1665—67.6)

Nová sbírka na kostel sv. Jakuba a kapli M. Boží7)

Dále rejstřík darů osvícených, urozených, statečných, moudrých, opatrných a poctivých pánů dárců nejde. Z té sbírky se bezmála měl nejlépe sběratel, jenž s listem fedrovním všudy byl přijat a hostěn, a tak na cizí útraty se ve zdraví prošel a kus světa poznal. Že se nepřehnal, lze poznati z toho, že na cestu z Meziříče do Polné, tedy asi na 3 míle, potřeboval pět dní, z Polné do Německého Brodu 6 dní a tak dále. — Než, snad není vše, co kdo dal, zapsáno a poctivý sběratel odvedl větší sumu, než 1 zl. 81/2 kr., kterou svrchu uvedné dary vykazují. Vždyť i pro tehdejší poměry těch několik krejcarů nestálo by obci za žebrání, a nevysílala by po tolik let almužníky do světa téměř bezúčelně.

Dne 15. ledna 1665 investován byl na faru V.-Bytyšskou Jiří František Karel Ptáček a setrval na ní do r. 1667.

14. Úřad obecní ve Vev. Bytyšce r. 1664—66. Primatoři Jiří Ohrabal, Jiří Belha, Jan Kotek.

Po celý rok 16642) v čele obce stáli: primator Jiří Ohrabal, kterého už známe ze rvačky s mušketýrem (r. 1655) a z primatorství (r. 1657), rychtář Krištof Šram, a konsortové, střídavě úřadující jako purkmistři, Ondřej Řezník, Jakub Sláma, Jan Kytnar, Petr Kovář a Pavel Syrovátka.

Primatorem r. 1665 a počátkem r. 1666 byl: Jiří Belha, rychtářem Ondřej Řezník, radními Jan Kotek, Jiří Zedníček, Petr Filla, Matouš Kolář, Jakub Nechvile. V květnu r. 1666 úřadoval už úřad až na jednoho muže docela nový: primator Jan Kotek, rychtář Jan Kytnar, purkmistr Matouš Švec a konsortové: Jakub Sláma, Jan Sanejtrník, Ondřej Rozkošný a Stanislav Kříž.

15. Farář V.-Byt. a spisovatel Valentin Bernard Jestřabský (1667—1719).

Byl to muž „v pravdě apoštolský, horlivý, bdělý, příkladný, o blaho duší sobě svěřených pečlivý.“ Pocházel z Moravské Ostravy z rodičů chudých sice, ale zbožných. Narodil se r. 1630. Po smrti otce svého odebral se do Hradiště studovat humaniora: matka předením výživu opatřovala. Filosofii a theologii v Olomouci odbyv, posvěcen jest na kněžství asi r. 1663. Po dvouletém kaplanování v Lošticích dvě leta ztrávil jako duchovní správce v Střelicích; načež r. 1667 dne 18. března investován na faru Veversko-Bytyšskou, kde zůstal 52 let, až do své smrti. Žil následovně: Ráno vstával o 4. hod., modlil se kanonické hodinky a jiné modlitby, rozjímal, na kázaní se připravoval; mezitím musilo býti v domě ticho a domácí zachovávali hluboké mlčení. K deváté hodině chystal se na mši sv.; odslouživ ji s vroucnou zbožností, setrval v kostele a pak doma ještě v díkůčinění. Horlivě kázal a katechisoval. Duchovního obleku neodkládal. V ztravě byl skromný a střídmý: neboť mimo hovězí maso jedl v pondělí a ve středu hrách, v pátek jenom hrách, v úterý a ve čtvrtek mimo hovězí maso prosnou kaši, v sobotu kaši z pšeničné mouky. K večeři ničeho nepožíval. Vína v posledních dvou letech nepil, v dřívějších velmi zřídka a střídmě. Při obědě s domácími měl zbožné rozhovory o věčném spasení, ostatní čas odpolední věnoval čtení, študování, psaní a skládání knih. Hosty rád přijímal a dle možnosti se jim věnoval. O svátcích Marianských hostil chudé. I domácím nic nescházelo3). Ruky nedal si od žádné ženské

Zajisté Jestřabskému podařilo se vymítiti z farnosti poslední zbytky bludů.

16. Obecní úřad Vev.-Byt. 1667—68. Primator Karel Machotka „Řičanský“.

V květnu roku 1667, tedy brzy po příchodu faráře V. B. Jestřabského, vypadal úřad obecní následovně: primator Karel Machotka Řičanský, rychtář Matouš Kolář, purkmistr Petr Filla, konsortové Jiřík Zedníček, Matouš Vinčar, Martin Dundáček a Jakub Kožušník. Setrvali pak jen do března r. 1668.

Karel Machotka, primator, působil v obci, soudě dle písma knih památních právních jako obecní písař od r. 1657—1683. Sloh jeho je obratný, ruka vypsaná a zdá se, že uměl také německy. Jako soused byl téměř nejmajetnější, užívaje v 28 kusech pod 68 mír polí gruntovních. Na původ svůj z Řičan byl hrdým — psalť se vždy „Řičanským“. Bohatství důkazem je kvitance ze dne 9. dubna 1635, jíž Jan Machotka, soused z dědiny Řičan potvrzuje, že od paní Bohunky Tyffenpachové, vrchnosti své, dostal nápad a podíl manželky Kateřiny po otci, a sice na tolarech širokých 2931/2 kusů, na dlouhé minci 14 zl. r. 12 g. 3 d., na plecháčích (lehkých tenčích groších) a pacích (čtyrkrejcarácích) 4 zl. r. 6 g. 3 d., na cifferních a gr. po 12 kr. — 9 zl. r. 15 gr.2)

Za jeho úřadování naskytly se a vyřízeny byly tyto spory.

17. Obecní úřad V.-Byt. 1668—69. Primator Jiří Belha.

Po roce jednom obnoven obecní úřad, a byl koncem dubna 1668 primatorem Jiří Belha (po druhé), rychtářem Ondřej Řezník, purkmistrem Matouš Švec, konsorty: Petr Kovář, Ondřej Rozkošný, Matouš Peprla a Matěj Svoboda.

Primator Jan Kotek 1669.

Dne 29. března 1669 už opět nalézáme jiný úřad obecní a sice primatora: Jana Kotka (po druhé), rychtáře Matouše Vinčara, purkmistra Jakuba Slámu a konsorty: Jana Sanejtrníka, Jakuba Nechvílu, Pavla Syrovátku a Václava Bilovského.

Václav Michal hrabě z Althanů. 1668—1670.

Maria Maxmiliana Terezia roz. hraběnka z Althanů, vdova po Janu Jáchymu, hraběti ze Sinzendorfu, po druhé provdaná za Antonína Frant. hraběte z Collaltů. 1668—1689.

Vdova po Rudolfu z Tyffenpachů, Maria Eva Alžběta rozená hraběnka ze Šternberků neměla s Rudolfem dítek; byvši však před tím provdaná za hraběte z Althanů, dochovala z toho prvního sňatku syna Václava Michala hraběte z Althanů, a dceru Marii Maxmilianu Terezii.

V poslední své vůli ze dne 11. března 1668 ustanovila matka obě ty dítky z prvního manželství, syna Václava Michala hraběte z Althanů a dceru — tehdy již vdovu po hraběti Janu Jáchymu z Sinzendorfu, stejným díle dědici všech svých statků. Oni se rozdělili 17. listopadu 1670, a dcera dostala a převzala statky Ebenthal, Veveří a Řičany, provdavši se po druhé r. 1668 za Antonína Františka hraběte z Collaltů, taktéž vdovce.

Maria Maxmiliana Terezia provdaná, jak jsme řekli, ponejprv Sinzendorfová, pak Collaltová ty tři statky své 11. července 1687 prohlásila za fideikomisní v ceně 440.000 zl. rýnských, a ustanovila v poslední vůli ze dne 12. července 1687 dědičnou posloupnosť tím způsobem, že měl je dostati po její smrti starší syn ze sňatku druhého Leopold hrabě z Collaltů, po něm mladší syn Kristian z Collaltů a kdyby ti bez dítek zemřeli, teprv synové její z prvního manželství, hrabata z Sinzendorfu.1)

Maria Maxmiliana Terezia měla po prvním manželi také panství Plaňany s Kocovem, Třebel a Trpišť v Čechách. Byla náramně bohatá — ale prý zlá a lakotná.2) Zemřela ve Vídni v 63. roce věku svého r. 1689; její druhý manžel zemřel 5. července 1696 též ve Vídni.

1. Jak vypadal V.-Byt. kostel sv. Jakuba?

Nový oltář boční roku 1669 v něm zbudován.

Kostel farní zasvěcený sv. Jakubu většímu byl velmi těsný. Délka jeho obnášela 7 sáhů, šířka 4. Měl dřevěnou věž a zvonici nad prostředkem střechy kostelní.

Roku 1669 zbudován byl v něm postranní oltář bolestného Krista Pána, o čemž vypravuje „kniha farního kostela“: „Na oltáři strany epištolní je obraz bolestného Krista Pána, kterýž obraz malby starobylé z Uher donešený a na tom oltáři od nejjasnější paní paní Maxmiliany, hraběnky z Collaltů, rozené z Althanů, zbudovaném, veřejné úctě vystavený prý slzel, jak udávají dvouverší (sic! jsou samé hexametry) nad obrazem zmíněným zavěšené. Haec lachrimas veneranda pias emisit Imago;
Cui Comitissa, Dei causa, construxit honori
Maxmiliana sacram, quam lector conspicis, aram.
Connubio sociata viro, de stirpe celebri,
Collalto; at genus ipsa suum producit ab Althan.
Gente Deo chara, pietate armisque potenti.
MDCLXIX. (1669.) J:P:M:B:

U toho obrazu ve svých potřebách prosící přečasto nalezli patřičné pomoci a útěchy, jak tomu nasvědčují zavěševé dárky záslibné.“

2. Hony 1670—1707.

Vlčí jámy.

Právo honebnosti dle zemského zřízení, daného dne 10. května r. 1628 císařem Ferdinandem II., patřilo vrchnostem na celém obvodu jejich statků a vykonávaly je tudíž osoby stavovské a města na svých panstvích. Poddaný směl honiti jenom z dovolení svého pána na jeho pozemcích.

Sousedé Veverské Bytyšky práva honebního neměli, nýbrž dle hamfeštu Teuffenpašského jen povinnosť „na hony velké i malé s potahy jezditi i choditi“.

Potahů bylo potřeba netoliko na odvážení zvěře polapené, nýbrž také na vožení náčiní honebního, na příklad tenat na chytání zajíců a koroptví.

Máme některé zprávy o honech za panování Collaltů. Ušlechtilejší zvěř daňhelčí pěstována byla v oboře, kterou opatroval zvláštní myslivec oborný. R. 1676 a následujících jím byl Jíra Koblížek, r. 1704 Jan Kotek (dle matrik farních). Ostatní zvěř vysokou, nízkou i opeřenou pěstoval polesný, mladší polesný, myslivci a hajní. Polesný sídlil na Veveří, a byl jím r. 1658 Matěj Ježek, r. 1676 Zámečník Martin, 1681 Pacek Martin, jenž r. 1693 zemřel 83letý, po něm Jiří Kleprlík, který jsa synem sládka Brtnického Jana Kl., byl zastával asi pět let úřad písaře hejtmanova; když pak byl povýšen na mysliveckého mistra panství Collaltských (snad se sídlem v Brtnici), následoval jako polesný Vev. Martin Kulich († 1703), 1706 Fr. Čecháček a Jan Pochvalovský. Mladší polesný bydlil v Rozstrojovicích. [Dle matrik farních.]

Když se konal hon na pozemcích V.-Bytyšských, na podzim, strojila obec pro polesného, myslivce, hajné a dráby hostinu na radnici. R. 1671 na př. vydáno k ní za 9 liber hovězího masa 221/2 kr., za 10 liber škopového 20 kr., za sůl, křen a koření 7 kr., za chléb i pro psy1) 10 kr., za žejdlík sádla 3 kr., 30 mázů piva 48 kr., 14 mázů vína 42 kr., úhrnem 2 zl. 291/2 kr. — R. 1677 měli páni hosté místo škopového husu, kuřata a ptáky (kvíčaly, drozdy a pod.) Týž rok honu súčastnil se sám J. Exellence pan hrabě a byl hostěn na faře, kamž obec dodala (pro štalmistra a podkoní) za 50 kr. piva, vína a chleba a pro 17 koní 21/8 míry ovsa. Z počtu koní lze souditi, že byla pohromadě skvělá společnosť.

Za panování Sinzendorfů pohosťování myslivců v Bytyšce přestalo.

Mezi škodnou zvěří objevují se vlci, již chytáni bývali na vlčí jámy.

O čemž vypravuje list hejtmana M. Purkharta z r. 1665 ze dne 17. října, který tu klademe, protože i pro zdravotnictví tehdejší je důležit.

Vlci asi ještě dlouho se v krajích našich dosti zhusta objevovali. Dle účtů panství Veverského za r. 1752—53 byla prodána „špatná vlčí kůže“.

Podnes zachovalo se ve Vev. Bytyšce jmeno trati „u vlčích jam“. Jámy ty byly u cesty ku Hvozdci vedoucí, jen asi 700 kroků za městečkem. Jiné dvě jámy byly „na Babkách“ na pokraji lesa; byly zasypány a jen dolíky mísám podobné označovaly, že tam byly hlubší jámy; dva občané domnívajíce se, že najdou v nich poklady, vybrali asi r. 1885 z jedné hlínu až na dno; nenalezše ničeho, leč kosti, jámy druhé už se nedotkli; vykopaná má přes sáh hloubky a je pod mísčitým vrchem, kůželovitě zaklenuta, tak že je na dně širší než v hrdle. Také když se jde po silnici k Lažánkám, v levo v lese skoro naproti bývalé školce lesní, je úvoz a uprostřed něho místo prohloublé — patrně jáma na vlky a jinou škodnou zvěř.

Staré berniční zřízení moravské konečně platné, od r. 1670.

Četné stížnosti, které proti prvnímu zjištění lánů se vyskytly a jimž také jednotlivými změnami nebylo možno vyhověti, byly příčinou, že r. 1666 nové fasse byly žádány; ty pak visitačními komisemi byly podrobněji zkoumány. Do těch fassí musily býti pojaty také grunty poddanské nově povstalé, pak grunty opuštěné, to jest poddanské usedlosti, které neměly hospodářů (po třicetileté válce bylo jich mnoho. Dále při té příležitosti také zkoumány výsady a privileje svobodníků (svobodných sedláků, rychtářů, mlynářů, dvořáků), aby se zjistilo, jak dalece jsou i oni povinni odváděti kontribuci. Také byly změněny zásady, co by za lán mělo býti počítáno a při tom vzat ohled nejen na výměru, nýbrž i na jakosť (dobrotu) pozemků. Jakosť pak od visitačních kommissí dle tříd byla určena pouze podle oka; o určení výnosu a vycenění jeho na penězích nebylo řeči. Pro ornici zejména ustanoveny byly tři třídy, dle toho, plodila-li pšenici či dobré žito, nebo jen špatnější žito, nebo jen oves, při polích I. a II. třídy čítáno 600 čtverečních sáhů, při třetí 700[]° na míru; na lán počítáno pak 100 mír I., nebo 125 mír II., nebo 150 mír III. třídy. Tak i při vinicích tři třídy rozeznávány a čítáno 80 mír I., 100 mír II. a 120 mír III. třídy na lán, jinak však všudy 600[]° na míru. Konečně také ve městech a městečkách byly počítány tři domy s právem várečným a výčepným, nebo 6 s právem pouze výčepným anebo konečně jiných řemeslníků 15 za jeden lán.

Dle nově vyšetřeného počtu lánů pak byla na panství rozvržena kontribuce.

Součet lánů dle obcí zanešen do knih, které se zovou starým katastrem. Jsou v něm zapsány jen poddanské pozemky; proto pozemky poddanské také nazývány katastrálními pozemky.

Vedle daní z lánů placena také daň z komínů panských a poddanských — asi naše domovní daň. Za tím účelem také spočítány „komíny“.

Máme po ruce knihu, v níž sepsány jsou všechny lány a komíny1), dle nichž panství a statky od r. 1670—1724 odváděly své povinnosti: v ní také udáno na každý z těch roků, mnoho-li se platilo z lánů poddanských, a z komínů panských i poddanských, také jaké šlechta odvedla mimořádné poplatky.

Některé daně placeny byly do zemské kasy, jiné do královských berních úřadů.

Celkem na panstvích napočítáno na Moravě 173574/8 lánů, a 96668 komínů (mezi nimiž 15861 panských a královskoměstských)

Jako nyní, tak i v oněch dobách daně znenáhla stoupaly. Na každý rok zemský sněm dle požadavků zeměpanských a zemských výši jejich určoval. Nejnižší byly v letech 1670 až 1683. Pak válkami tureckými se zvýšily a šlechta musila i z vlastního připlácet. R. 1686 z lánu se platilo 18 zl., z komína 1 zl. 20 kr., r. 1694 z lánu už 27 zl. 24 kr., z komína 4 zl. 48 kr. (v tom značný poplatek šlechty z vlastního).

xxxxxxxxxx TABULKA xxxxxxxxxxxxxxxxxx

V Žebětíně měl také klášter sv. Tomáše 32/4 achtelů a 2 komíny (2 sedláky na svobodných dvorech), a Králové klášter 5 lánů 5 achtelů a 22 komínů.

Hvozdec k Vev. Bytyšce přifařený a klášteru sv. Anny na Starém Brně patřivší odhadnut na 33/8 lánů a 9 komínů poddanských; klášteru Tišnovskému příslušná dědina Bosonohy měla 9 lánů 63/4 acht. a 40 komínů; Komín 8 lánů1/4 acht. a 48 komínů; Něm. Kynice 8 lánů 6 acht. a 38 komínů.

Pro spravedlivější rozdělení kontribuce na jednotlivé sousedy, udělány byly od sousedstva a vrchnosti pro Vev. Bytyšku podrobné seznamy pozemků. Makulář jednoho takového seznamu se zachoval, jenž pochází z doby mezi r. 1674—1682. Je velmi důležitý proto, že ukazuje, jak nestejně pozemky byly tehdy mezi sousedy rozděleny; také nám podává jména obyvatelstva.

xxxxxxxxxx TABULKA xxxxxxxxxxxxxxxxxx

xxxxxxxxxx TABULKA xxxxxxxxxxxxxxxxxx

xxxxxxxxxx TABULKA xxxxxxxxxxxxxxxxxx

4. Obecní úřad V.-Byt. r. 1671. Primator Jiří Belha. Nejstarší obecní účty. Příjmy a vydaje obce r. 1671—1709.

Obecní úřad vedli r. 1671: Primator Jiří Belha, purkmistr Jakub Sláma, konsortové: Ondřej Rozkošný, Matěj Svoboda, Šimon Horáček, Matouš Kožešník.

Z téhož roku zachovaly se nejstarší obecní účty, vlastně jen kus denníku. Takových denníků zahrnujících delší kratší dobu: půl roku, rok i dvě leta máme za dobu od r. 1671—1708 sedm, a sice za r. 1671, 1677, 1680—81, 1685—86, 1689, 1693 a 1708—9. Jejich titul zní obyčejně: Rejstřík pamětní na příjem a vydání peněz obecních, tolikéž správa o všelijakém sortu obilném městečka Bytyšky Veverské, ode dne roku — do dne roku — za osob úřadních primatora N., purkmistra N. a konsortův ...

Úplné účty, kterých dochoval se jediný exemplář z r. 1687, mají titul Počet obecní atd.

Z účtů seznáváme značnou čásť veřejného té doby života předků našich. Vypravujíce o něm namnoze při jiných statích, uvedeme zde jen zkrátka příjmy a vydaje obecní:

Obec brala příjmy z polí a luk obecních, kterých měla něco ve své režii, obdělávajíc je robotou, pak z prodeje soli (ze špichu 3 kr.), z nálevu piva (pobečné) a vína na radnici; čeho se nedostávalo, dosazovali sbírkami sousedé. Vydání stálé mívala asi následující: osobám úředním dávala vína a piva, když se účastnily průvodů církevních, kommissí, dohlídek a úředních výkonů; podobně o průvodech hudebníkům, střelcům z kusů; ke kostelu odváděla ročně 1 libru vosku z kostelního pozemku za Brodem; přispívala na opravy kostela farního, školy, kaple „Matky Boží“ a poustky u ní; vydržovala radnici s věžkou (a s hostincem), kázní dům (šatlavu), obecní sklep, stodolu, pastoušku, hodiny, velký most u Bytyšky přes Švarcavu, malý v místě přes Bytyšku, lavky za brod přes Švarcavu, studně; dávala služby rektorovi ročně 2 zl., obecnímu čili radnímu písaři 11 zl., špich soli a nějaké žito, právnímu poslu 8 zl. a míru žita, hotaři 7 zl. 15 kr. a míru žita, pastýřům jen závdanku 34 kr., kostelníkům 2 míry žita, kominářům asi 1 zl. 50 kr.; doplácela menšími částkami kontribuce a dávky jiné; strojila bohaté hostiny při vytýkání desátků z obilí jarého a ozimního, při prohlížení obecních lesů a při honě; nemalá vydání měla s vojskem a exekucemi, mnohdy i šestkráte za rok; příležitostně i darů poskytovala, na př. poustevníkům (r. 1671 poustevníkům z Jedovnic, Dolní Bobrové, z Oujezda, od Hustopeče, ze Šakvic, z Byteše, z Domášova, r. 1672 z Lulče), vandrovním písařům fedruňku, poutníkům z Říma putujícím, vojákům propuštěným a zmrzačeným, pohořelcům (r. 1685 z Ivančic), Kapucínům, Milosrdným bratřím z Valčic (1687 počínaje), Dominikánům z Jihlavy (1709), potulným kněžím1), fratrům i jeptiškám. Počátkem 18. století obvykla si obec dávati pánům officírům, to jest panským úředníkům k zelenému čtvrtku beránky nebo telata.

Na obecní pitky — soudě dle účtů — nebylo mnoho věnováno. Nelze však věřiti, že by se bylo nepilo nic. Nějaký příjem mimořádný (snad z lesa) se z „vůle celé obce“ příležitostně snadno mohl propit. R. 1708 sousedé k fašanku vypili 111 mázů vína za 7 zl. 24 kr. na obecní účet. Přejme jim toho! Měli v těch časích málo dobroty.

5. Hostinec obecní na radnici ve Vev. Bytyšce.

Až do r. 1585 v Bytyšce žádného stálého hostince nebylo. Nálev vína a piva s kořalkou provozován byl od oprávněných k tomu sousedů krčmářů pořádkou (jak jsme již seznali), do níž i radnice patřila. Na radnici se tedy nalévalo, když k ní obešla pořádka. O freyunkách směli nalévati všechny krčmy, tedy i radnice.

Když r. 1585 Znata z Lomnice privilej krčmářskou obmezil na víno, nabyla radnice větší důležitosti co do nálevu piva a kořalky, neboť vrchnosť jinde v Bytyšce nálevu toho neměla. Dokud pracoval v Bytyšce panský pivovar (a s pivovary obyčejně byly spojeny vinopalny), brala radnice nápoje odtud, když však byl zrušen, z panského pivovaru Řičanského.

Na vykonávání toho práva, pak aby dům nebyl prázdný, najímala si obec na radnici člověka spolehlivého, který její jménem nálev veškerý obstarával a po případě hostům i jídlem posloužil. Takový člověk nazýval se „rathouzským“, německy Rathäussler, latinsky curialis nebo caupo in curia, in domo curiali.

Poměr jeho k obci byl ten: Dostával deputatu ročně 1 míru žita. Víno kupovala obec sama, vysílajíc za tím účelem primatora s písařem, nebo jiné deputované do vinných krajů, platila všechny útraty s koupí a dovozem spojené, určovala, po čem se má nalévati máz (3 až 6 kr.) a rathouzskému dávala od vynalévání každého vědra 10 kr. a něco na svíčky, kterých při natáčení ve sklepě potřeboval. Dle obecních účtů vynalévalo se r. 1671 30 věder, r. 1677 4 vědra, r. 1681 a 1685 po dvou bečkách, r. 1687 bečka, r. 1689 4 bečky (od nichž rathouzský dostal 8 zl.), r. 1728 dokonce 9 beček, čehož nikdy před tím a nikdy potom se nedocílilo. Pivo dodávala vrchnosť; rathouzský je jako panský šenkýř piva a kořalky na radnici převzal, za cenu jistou (2 kr. nebo 11/2 kr. máz) naléval a obci z každé bečky odváděl 6 kr., což se nazývalo pobečným nebo posudným; ostatní užitek byl jeho. Obec pak, beroucí pobečné, ručila vrchnosti za možné nedoplatky rathouzského, který ostatně také musil do důchodů panských složiti kauci.1) R. 16712) vynaléváno asi 100 sudů piva, z něhož tedy obec dostala 10 zl. pobečného. R. 1677 sudů 114, r. 1687 jen 58, r. 1719 až 130. — Co do nálevu kořalky, není nikde nic zaznamenáno, leč že bylo „páleného“ dáno vojákům nebo rekrutům a pod. Můžeme se tedy domnívati, že užitek z ní byl celý rathouzského. Někdy, ač ne často, obec převzala větší množství kořalky od vrchnosti a sousedé si ji rozdělili za kupní cenu; r. 1680 rozebráno bylo za jednou 55, r. 1681 66 mázů, při čemž pokaždé „ušlo“ (proměřilo či nedostalo se) 3 mázy 2 žejdlíky, které obec z obecních příjmů zaplatila po 12 kr. máz. Dle rejstříku

Na radnici bylo středisko veřejného a společenského života. Tam najímali rekruty; častovali vojáky exekutory, tam hostili pány úředníky zámecké, když přišli vytýkat desátek z ozimního a z jarního obilí, když měli hony, když vyšli na kommisse, když posazovali (cenili) v obecním lese dříví na potřeby obecní a soukromé; tam konal úřad poradné schůze, najímal řemeslníky na obecní práce, vyřizoval menší spory, prohledával trestní i hrdelní záležitosti, zapisoval do knih změny majetku, ujímaje se vdov a sirotků: tam shromažďovala se celá obec, aby volila obecní úřad, přijímala obecní účty, radila se o záležitostech celé obce se týkajících a ustanovovala mimořádné deputované k jich vyřízení; tam na účet obce mnohý džbán a mnohá mísa vyprázdněna. Tam také odbývány muziky veřejné a o svatbách.

Za takových okolností rathouzský míval značné výdělky a zaujímal v obci vynikající postavení. Lze o tom také z toho souditi, že byli on nebo jeho manželka zhusta dožadováni za kmotry ke křtům.1)

V těch letech, jistě před r. 1751, nastala ta změna, že rathouzský z radnice platiti počal obci nájemné, začež měl volný nálev piva a kořalky. Víno podržela obec ve své správě. Po Jiřím Porázkovi, jenž nájemníkem byl od r. 1751—61, přijala obec Jiřího Švandu. Smlouva s ním (jakož zajisté i s jinými potomními nájemníky radnice) uzavřená je tak významná, že ji uvádíme doslovně: „My primator, purkmistr, rychtář, rada a celá počestná obec Veversko-Bytyšská přijali jsme na náš rathouz poctivého muže, pana Jiříka Švandu, a to na tento způsob. On jmenovaný pan Jiřík Švanda položil nám hotových peněz jedno sto zlatých rýnských, totižto kauci, a to však beze všeho intrese a to s tou výminkou, když by on se poctivé obci nelíbil, tehdy obec jemu rathouzskému jedno čtvrt leta spíše vypoví, a když by se ale jemu nelíbilo, tehdy on taky bude povinen jedno čtvrt leta spíše vypovědět, a to pro příčinu tu, aby v tom jistém čtvrt letě jemu jeho peníze, které on položil, shledati a dáti se mohly.1) Činže aneb plat jeho roční jest dokonale umluven a smluven: ročně dvacet rýnských a úřadu jeden oběd každoročně, při obecním shromáždění světlo. Za druhé, aby on pak rathouzský úřad a jiný obecní lid vší uctivostí předcházel, důchody panské vší pilností vyplácel, karbanu a jiných nepořádností, které by proti Pánu Bohu a lidem byly, nepřehlídal, oheň a jiné škody pilně a bedlivě pozoroval a jim bránil.“2) Když byl přijat, poslala celá obec revers do panského důchodu s žádostí, aby Jiříkovi Švandovi podle starého obyčeje vydán byl pivný truňk o to pět aneb šest beček.3)

5. Hostinec obecní na radnici ve Vev. Bytyšce.

Rektor Matěj Mezuláník, jeho příjmy, budova školní r. 1671.

O škole Vev.-Bytyšské nemáme zpráv, leč až z roku 1671.

Obecní čili radní písař Karel Machotka Řičanský r. 1671 zapsal do „rejstříku pamětního na příjem a vydání peněz obecních“: „Dne 21. dubna rektorovi Matěji Mezuláníkovi dáno závdanku 15 krejcarův“, a na jiné stránce: „Dne 23. dubna zjednán jest Matěj Mezuláník za rektora za 2 zlaté rýnské a posnopné od těch, kteří seté obilí mají; též jemu každý soused koledy po 1 krejcaru dáti mají.“

Učitel měl tedy krásný titul rektora, to jest ředitele. Jinak než rektorem čili rechtorem ho sousedé nepojmenovali. Co pak řídil? Školu. Titul jeho úplný byl tudíž, jak se v matrikách vskutku často vyskytuje, rektor školy Bytyšské. Řídil však také hudbu, hlavně v kostele, a učil jí, proto píše se také ludirector, ředitel hudby, nebo ludimagister, učitel hudby.

Zkoumejme, zda-li vzešenému titulu odpovídaly také příjmy a následovně společenské postavení rektorovo. Byl jednán na krátký čas i na jeden rok, jako obecní služebníci i pastýř dobytka, hotař polní a písař radní. Služba jeho smluvená byla menší než hotařova, který měl za půl roku (déle se nehlídá) 6 zlatých a 3 míry žita, a než písaře radního, jenž bral za dva hotaře.

Nezapomínejme však na posnopné. To snad vyneslo hodně mnoho obilí! Co jest vlastně posnopné? Dávka po snopě dávaná. Sousedé, kteří seli obilí, odvedli rektorovi po snopě jednom. Sousedů, držitelů pozemků, bylo tehdá 72; nasbíral tudíž rektor v nejlepším případě 72 snopův obilí. Dáme-li tomu, že bral samé žito, lze nám pro r. 1671 vypočísti, kolik namlátil. Obec totiž sklidila ze svých pozemků ten rok 5 kop 24 snopy žita a z nich namlátila 34 míry. Dle rovnice 324:72 = 34:x shledáme 73/8 míry. Čítáme-li 72 kr. koledy k tomu, máme smluvené služby rektorské 3 zl. 12 kr., 73/8 míry žita a 72 snopů slámy. Z toho měl býti rektor celý rok živ? Z toho nabyti tolik síly tělesné, aby mohl učiti? V listopadě r. 1671 arci bylo lacino. Libra hovězího masa za 2 kr., skopového nebo kuře za 21/2 kr.; na jak dlouho však vystačí 3 zl. 12 kr., zvláště když čítá 1 zlatý jen 60 krejcarů?

Než nezoufejme! Rektor měl ještě jiné příjmy, plat to za vyučování a sice zvláštní za učení abecedy, zvláštní za slabikování a čtení, za psaní, za počty a hudbu; také dostával bezpochyby chléb a dříví od žáků. K farnosti pak patřil dále Hvozdec s několika usedlostmi a dvorem Brněnského kláštera sv. Anny a – nač klademe váhu – zámek Veverský s celou řadou úředníků hospodářských a lesních, odkudž rektorovi také jsité příjmy plynuly. Bohužel však plat za vyučování přes to vynášel málo, neboť jej dávali jen rodičové, kteří dítky do školy posýlali, a těch bylo sotva polovička.

Pátrání po jiných ještě důchodech rektorových vede nás do kostela. Jako ředitel hudby měl učitel (od kostela?) 2 zl. ročně a podíl na štole. Dle současného téměř seznamu štolního (r. 1677) bral ludimagister Bytyšský ze křtu 3 kr., ze sdavek 6 kr., ze slavného pohřbu buď 36 kr. nebo 30 kr., z bohatšího pohřbu, ne však slavného, někdy 15 kr., z jednoduchého pohřbu 10 nebo 7 kr. Farníků napočítáno týž rok 544; přibližně vyskytlo se tedy 20 křtů = 1 zl., 15 úmrtí (osob dospělých i dítek) = 2 zl., troje sdavky = 18 kr. S dovolením faráře Lomnického někdy přibyly křtiny nebo sdavky ze Semtic a Chudčic. Kostelnických služeb rektor Bytyšský nekonal.1) Snad užíval rektor také kousek pole.

Ty jsou tedy příjmy rektora Bytyšského r. 1671. Shrneme-li je všechny dohromady, shledáme, že z nich živ býti nemohl a že musil si pomáhati jinou živností, řemeslem, které dalo se spojiti s rektorstvím.

Jak vypadala škola? I o ní můžeme si, ač mlhavý jen, obrázek utvořiti dle „rejstříku pamětního na příjem atd.“ z r. 1671. Čtěmeť v něm: „Dne 20. května Janu Bělenovi od přikrytí na škole a udělání podlahy, schodů a řebříku 45 kr., za hřebíky šindelné témuž 18 kr.; dne 13. září Janu Bělenovi od sklenutí pece ve školce 30 kr., kováři za dělání prutů 4 kr. a železo 101/2 kr., Kristianovi hrnčíři za udělání kamen a za kachle ve škole 2 zl. 6 kr.“ – Budova školní tedy byla malá, proto jí říkali školka; rozumí se, že z nepálených cihel vystavěna jako téměř všechna stavení sousedská a obecní, šindelem kryta, čímž se lišila od okolních stavení se střechami doškovými.

Doba, o níž píšeme, byla dobou hlubokého úpadku školství našeho. Příčiny byly: válka třicetiletá (1618–1648) a nedostatek osob učitelských. Válkou vysílena byla až k holi žebrácké a protireformací, to jest vykázáním ze země všech vyznání

7. Svízele s vojskem 1671–1702–1741.

Ač rozdělení kontribuce na vojsko dle lánského katastru stalo se spravedlivějším1), přece obcím zůstaly mnohé svízele, které souvisely s výpravou a vydržováním vojska, a sice dostavování a verbování rekrutů, ubytování v čas míru, průchodní marše, opatřování, dodávání a převážení proviantu. V obecních účtech (pokud se zachovaly) od r. 1671–1708 nacházíme o tom tato data.

R. 1671 leželi ve Vev. Bytyšce vojáci. Obec jim dala svíček asi 41/2 liber po 7 kr.: 14 vojákům, kteří šli na kvartyry do Oslavan a kaprálu jejich darovala chleba a piva; podobně kaprálovi, jedoucímu do Znojma.

O sv. Cyrilu a Methodějovi r. 1672 (9. března) dostavili se zase vojáci na kvartyry.

V Bytyšce obyčejně ubytován byl důstojník, po ostatních dědinách panství mužstvo prosté. R. 1679 a 1680 ležel v městečku praporečník jízdný (kornet, „karnet“), jenž dostával ode všech obcí celého panství měsíčně 10 mír ovsa, od Bytyšky pak mimo to svíčky, máslo, sůl, seno, slámu. V matrikách zapsán jest jako kmotr při křtech: jmenoval se Blažej Callet, jeho manželka Leopoldina, ze Svárova.

Roku 1680 nebo 1681 byli Špilberští vojáci v Bytyšce pro palissady.

Větší vydání obec měla r. 1685 a sice na proviant. 1. do Řičan na Lüneburské, když do Uher táhli, býky dva (8 a 4 zl.) tele 1 zl. 42, kapouna 15. kr., dva špížky soli 54 kr., moráka 1 zl. 30 kr., úhrnem 16 zl. 21 kr.; 2. když z Uher na horu táhli: krávu 6 zl., bejky 12 zl. a 6 zl., ovci 57 kr., 1 zl. 6 kr., 57, 51 kr. jehně 42 kr., 2 špížky soli 54 kr., úhrnem 29 zl. 29 kr. 3. Do Bystrce na Kolínské (Kölnische) vojáky krávy 8 zl. a 5 zl., škopa 1 zl. 30 kr., 2 špížky soli 54 kr., úhrnem 15 zl. 24 kr.

Bylo to vojsko, které „z říše na pomoc šlo“.

Vožen také proviant do Leopolstadtu (Vídně), a na zimu ubytovali se v Bytyšce zase vojáci.

R. 1687, za který rok jsou ob. účty úplně zachovány, vydáno za ubytovaného důstojníka Karla Frant. z Hošťalkovic od pluku hraběte Balfiho2) za půl leta asi 73 zl. a 96 mír ovsa, pak na pochody vojska 108 zl. 21 kr.

R. 1691 skládali sousedé 80 mír ovsa, který zapůjčila vrchnosť pro vojáky a r. 1692 17 mír pšenice za pivo pro vojsko. R. 1693 jeli sousedé na verbunk až do Čech! protože nedostali rekruta doma; jedné pak ženě s dětmi darováno 2/4 žita, protože „její muž šel za obec na vojnu“.

Velmi zajímavý je seznam útrat vzešlých roku 1708 při verbování vojáků. „Předně Jana Louky. Ti lidé, kteří s ním v rathauzi po dva dni čas mařili a jeho těšili, jemu kuráže dodávali, piva vypili s ním 13 mázů po 2 kr., páleného za tři grešle a spotřebovali tabáku za 1 grešli = 29 kr. Podobně jemu, Loukovi: piva dříve než se jemu jídlo u sousedů nařídilo (pořádkou), vypito 21 mázů a vína 2 mázy = 50 kr. Zavdanku jemu hotových peněz 4 zl. 30 kr. – Při přijímání Jakuba Ševcova atd. 58 kr. – Podobným způsobem při verbování 2 vojáků na místě těch, kteří při odvádění p. kommissařům dostojni nebyli (a tiť se z Rosického panství dobrovolně zverbovati dali) vína hned 163/4 mázů po 4 kr., preclíků za 8 kr. Pleskačovi na cestu do Rosic skrz vojáka 10 kr. Těm vojákům ráno páleného za 21/4 kr., chleba za 3 kr., zavdanku an ruku dáno 18 zl. a ještě 11 zl. – Vrátnému (v zámku) za pivo pro vojáky 1 zl. 14 kr.

Týž rok vežen proviant do Hradiště na 3 fůrách.

Roku 1709 dáno dvěma rekrutům 3 zl. 43 kr.; pak jsou útraty uvedeny: lazebníku, když jim oběma stříhal vlasy 6 kr.; jim, když odjížděli, za koláče a teplé pivo 8 kr.: na zámku, když byli panu hejtmanu představeni, když se odváděti a do Brna dodati měli, vrátnému za pivný truňk 50 kr. – V říjnu pak téhož roku vydáno při verbování 6 zl 511/2 kr., lazebníku za štucování a přehlížení naverbovaných vojáků 13 kr., panu kommissaři diškreci čtvrt čučky.

Pan kommissař obdržel diškreci patrně proto, aby neprohlásil rekruty za „nedostojné“, neschopné; lazebník pak už před odvodem je prohlídl, aby po případě zjistil vady jejich tělesné.

Sporými těmito zprávami arci nejsou všechny starosti o vojsku v těch dobách vylíčeny. Jsouť to jen zbylé náhodou úryvky. Války tehdy s Turky v Uhrách vedené i do zátiší Bytyšského vrhaly stíny. Po obléhání Vídně r. 1683 a slavném Turků pomocí polského krále Sobieského na hlavu poražení potulovali se dlouho po našich vlastech rozliční „obdankovaní“ a zmrzačení soldáti, žebrající od dědiny k dědině. I Bytyška jich nezůstala uchráněna. Tak dáno z obecních důchodů r. 1685 jednomu od Turka zajatému 3 kr., jedné rytířské osobě z Polště, která u Vídně od Turků posekána byla 2 kr., jednomu rytířovi, kterému rebelanti nos i uši uřezali 6 kr., r. 1689 jednomu od Turka chycenému, na cís. dekret dáno 6 kr., důstojníku od Turka chycenému 9 kr., atd.

Většina výdajů obce na vojsko byla jí nahrazována. Obyčejně se jí odepsaly na kontribuci. –

I v letech dalších, 1710–1741 poměr obce k vojsku zůstal týž. Kontribuce stále rostly, rekrutů musilo býti více dodáváno (r. 1716 devět, pět „in natura“, čtyři penězi placení), ubytování byli v Bytyšce stále vyšší nebo nižší důstojníci (r. 1714 a 1716 Bohumír Premssell,1) účetvedoucí čili furýr dragounského pluku Schönbornova, r. 1726–28 furýr a rejthar Jan Brettschneider od pluku Hamiltonova, pak dragoun Jan Brünn od pluku prince Eugenia, kaprál Haupt a jiní). Také marše skrz Bytyšku konány; r. 1727 učinili důstojníci pluku prince Liechtensteina v marši chybu, a místo do Bytyšky dostali se s koni náhradními (remontami) do Tišnova, kde jim hostinský Jan Macek na panském domě vydal na účet Veverského panství 114 porcí ovsa, sena a slámy.

Na útraty spojené se stálým ubytováním vojáků přispívalo do Bytyšky vždy několik okolních obcí panství Veverského.

Potulným vojákům raněným nebo propuštěným. i důstojníkům jako dříve tak i v těch poslednějších letech podpory z ob. kasy byly poskytovány.

8. Obecní úřad V.-Byt. r. 1672. Primator Jiří Belha, Jan Kotek.

Kdežto na počátku r. 1672 primatorem byl Jiří Belha, rychtářem Ondřej Řezník, shledáváme v květnu už jiný úřad

9. Hospodářství s obecními horami (lesy) ve V. Byt.

Řád lesní od Zikmunda Tyffenbacha r. 1615 předepsaný, že totiž pod pokutou 10 zl. mor. nesmí si nikdo bez náležitého povolení panského úředníka v lese obecním dříví bráti, celkem byl zachován, jak dosvědčují obecní účty. Tak čteme v nich r. 1686 dne 1. února: „Když se dříví posazovalo (t. j. odhadovalo, cenilo) v obcinách, útrata 371/2 kr. Podobně r. 1687 „při posazování drev obecních 2 zl. 28 kr. 11/2 d za pohoštění.“

Občas prohlíželi úředníci les. Dle ob. účtů r. 1678 dne 13. července „při prohlížení lesů obecních pro pana hejtmana, purkrabího a polesného pohoštění 2 zl. 211/2 kr., pro tři koně 11/2 achtelu ovsa.“

Hajní hor obecních skládali přísahu dle následujícího vzorku z r. 1672:

Hajným těm později svěřen též dozor na potoky (byl vlastně jen jeden).

Co do výnosnosti lesů nelze nám mnoho říci. Sousedé dostávali dříví vysoké (jedlové, smrkové, borové) a nízké (z křovin nejvíce bukových nebo dubových). V zimě se jim posazovala to jest taxirovala, cenila drva vysoká, a kus nízkého lesa rozděloval na oprátky. Dostávali-li sousedé všichni stejně mnoho dříví na pálení, či více nebo méně dle poměru polností, není nikde zaznamenáno. Stavebního dříví jim dle potřeby uštědřováno zvláště. Z lesa bralo se také stavební dříví na opravy mostů, lavek, radnice a jiných obecních budov, pak fary, školy atd. Odprodáváno bylo málo. Účty 17. století nevykazují žádného peněžitého příjmu z lesa.

10. Porovnání sporu o některé věci v Komíně r. 1674.

11. Obecní úřad V.-Byt. 1674–76. Primator Ondřej Řezník

Rozhodnutí o včelách zlodějkách. Žádost na potvrzení privilejí.

Za primatora Ondřeje Řezníka, rychtáře Matouše Čecha, purkmistra Matouše Koláře a spolu konsortů ostatních dne 6. října 1674 vyjednán byl následující zvláštní případ o včelách zlodějkách:

Za toho úřadu ucházeli se V.-Bytyští r. 1675 o znovupotvrzení svých privilejí u Antonína Františka, hraběte z Collaltů. On odkázal je na svou manželku jako majitelku Veveří.5) Správního listu neobdrželi, avšak to jim neuškodilo; listy dřívějších vrchností (Teufenbašské) platily i pro budoucí časy.

12. Nejstarší matrika pro Vev.-Bytyšskou farnosť založená r. 1674.

Nový boční oltář zbudován; odpustky ku kostelu farnímu vymoženy.

Nepodceňujeme zásluhu faráře Jestřabského, že koupil důkladnou knihu in VIII° na zapisování sdavek, křtů a pohřebů. Úmysl jeho byl, aby matrika potomstvu se dlouho zachovala, jsouc zdrojem dějin vydatným a pravdomluvným. Vážná jsou slova, se kterými ji vkládá do rukou nástupců svých. Na straně první je letočetný pětiměr jako heslo:

Na druhé straně na vrchu je letočetné dvouverší:

Pak následuje připomenutí (latinské):

Načež končí pisatel českým veršíkem:

Napomenutí Jestřabského bylo do budoucna při matrikách šetřeno, starší však knihu, o níž on praví, že byla chatrná, ruka nerozumná zničila docela, tak že matriky nejstarší nyní počínají rokem 1674.

Druhý boční oltář nový r. 1684 na straně evandělní ve farním chrámě vystavěn, jak svědčil český nápis, z nákladu a štědrosti slovutného pána Ondřeje (Kupce) Řezníka t.č. primatora, ke cti a chvále bolestné Matky Boží.1)

Odpustky plnomocné týž rok získány pro slavnosť sv. Jakuba, čímž zbožnosti farníků nový dán podnět.2)

13. Hejtman Veverský Kašpar Vilém Christ 1676

ponejprv jmenován v knihách památních právních ke dni 28. září 1676. Z matrik farních máme o něm následující zprávy. S manželkou Alinou (Helenou) Ludmilou měl, když bydlel na hradě Veveří, tyto dítky:

1679 Antonína Gabriele, 1681 Jana Kašpara, 1682 Františku Terezii, 1683 Kateřinu Helenu, 1685 Jana Františka.

Za kmotra při křtu svatém byl všem Antonín František, hrabě z Collalta, kmotrou prvních dvou Anna Maria Františka Karolína Hořecká rozená hraběnka z Kolovratů; ostatním třem Regina Apollonie Terezia Rogendorfová, rozená hraběnka z Kolovratů, paní na Rejci atd.

Dcerušky na Veveří narozené obě zemřely v útlém věku (1683 a 1686) a pochovány jsou v kostele Matky Boží u hradu Veveří.

Od r. 1685 zastával Christ úřad vrchního hejtmana všech panství Collaltských a přesídlil později do Brtnice, odkud ještě roku 1699 sousedů Veversko-Bytyšských proti hejtmanu Veverskému se ujímal.1)

14. Obecní úřad V.-Byt. 1677–78. Primator Jan Kotek.

Roku 1677–78 úřadovali na obci: primator Jan Kotek, rychtář Ondřej Kupec (Řezník), konsortové: Petr Horáček, Jan Sanejtrník, Havel Zahradník, Říha Sláma a Václav Němeček.

15. Hospodářské výrobky panské vnucovány poddaným a ty na mnoze za vysoké ceny (1677–1708).

Některé vrchnosti oblíbily si, vnucovati poddaným svým potraviny výroby vlastní za ceny namnoze vysoké, na příklad pivo, kořalku (pálené), sýr, máslo čerstvé nebo přepouštěné, ryby, dobytek na maso, drůbež atd. I v obecním archivě V.-Bytyšském nalézáme důkazy, že podobně jednala vrchnosť Veverská. Jsou tu rejstříky z r. 1678 na 200 liber panských ryb (76 kaprů), na 170 liber panského sýra, výkaz dluhů za ryby, sýr a pálené. Z následujících let máme: rejstřík ze dne 19./8. 1691 na 55 mázů panského páleného, z r. 1692 na 100 liber sýra, pak rejstříky bez datum na 317 liber sýra, na panské maso z krávy na hody dané a jiné. Rejstříky vykazují, mnoho-li který soused, domkař nebo podruh odebral a platil.

Že z takových panských dodávek mívala také obec škodu, dokazují obecní účty. R. 1677 obec doplácela na panské zelí od občanů rozebrané 12 kr.; na husy, morky a slepice panské přidala 2 zl. 14 kr. V účtech za r. 1680–81 čteme: Na 66 liber sejra panského porazeno 3 lib. za 9 kr. (to jest 3 lib. se provážily a obec je musila doplatiti), na rozdaném páleném 55 mázů – ušlo v rozměření 32/4 mázu čili 42 kr. (12 kr. máz); po rozvážení sýru panského z 356 liber ušlo 15 liber = 45 kr.; na rozděleném páleném 66 mázů ušlo 32/4 m. = 42 kr. Roku 1687 na krávu, která k posvícení byla dána na městečko za 101/2 zl., doplaceno 17 kr. Roku 1689 na moráka a 5 morek panských z obecních peněz přidáno 2 zl. Roku 1693 pan správce z kontribučních peněz srazil obci 1 zl. za okurky, kterých občané „ani nepřijali“; a obec doplácela 34 kr. za víno, které bylo na obec dáno a šenkováno (za přemrštěnou cenu) 10 kr. a „nemohlo vyjíti po těch penězích“. Poslední toho druhu vydání zaznamenáno r. 1708: na krávu, která na městečko z panského dvoru vzata a zabita a na 7 rýnských do důchodu vyšacována byla, a za kterou vysekáním se jen 6 zl. 30 kr. stržilo, doplaceno 30 kr.

Takové obtěžování poddaných bylo vrchnostem zapovězeno patentem robotním ze dne 27. ledna 1738 v § 24. na všechny budoucí časy.

16. „Věrný, pravdivý a nezfalšovaný seznam štolních příjmů“1) z Vev. Bytyšky

zachoval se psaný 26. ledna 1677 vlastní rukou faráře V. Jestřabského ve farním archivě. Je zdělán k rozkazu biskupské konsistoře Olomoucké. Jestřabský v něm vyznává:

Ode křtu nic určitého nedostávám, nýbrž dle možnosti rodičů 18, 21 nebo 24; jsou-li bohati nebo dají-li dobrovolně, 30 kr.–

Od úvodu šestinedělky 6 nebo 9 kr.

Od stvrzení manželství, jsou-li bohati, což však je řídké, 1 zl. 30 kr., jsou-li prostředně zámožní 1 zl., obyčejně od jiných 30 nebo 45 kr.

Za ohlášky v okolí obyčejně se platí 18 kr., mně však málo kdy toli, nýbrž buď 15 nebo 12 kr.

Za pohřeb slavný se zpívaným requiem, s hodinkami celými, s kázáním pohřebním a slavným konduktem 3 zl.; za pohřeb a zpívanou mši, je-li bohatší 1 zl. 15 kr.; za pohřeb a tichou mši 45 nebo 36 kr., za pohřeb samotný 30 kr.; za pohřeb dětský 18 nebo 15 kr., leč by kdo dobrovolně více dal; za tichou mši za zemřelé nebo votivní 15 kr.

Od svátosti pokání, přijímání, posledního pomazání – udělených nemocným i sebe vzdálenějším, pranic. Mimo to, že četné pohřby a křty chudým konám, dosvědčí mi všichni farníci.

Beru-li po soudu bisk. konsistoře mnoho, uvoluji se v budoucnosti říditi se dle obdrženého předpisu.

Kostelníci při křtech často ničeho nedostanou; od bohatších však 2 až 3 kr.; při sdavkách také 2–3 kr.; při pohřbu jakémkoliv i za vyzvánění mnohdy ani „zaplať P. Bůh“; někteří uznalejší poskytnou však pecen chleba nebo 3 kr.

Nosiči při pohřbech jakýchkoliv 18 kr., v Říčanech ?

O příjmech rektorových ze štoly již jsme mluvili.)

17. Rektoři V.-Bytyští: Martin 1677, Matěj F. Farovský 1681–1706, Matěj Josef Farovský 1706–1717, Frant. Kratel 1717. – Rektor Řičanský Jiří Tučapský † 1713.

Druhý rektor Vev.-Bytyšský, kterého známe, slul Martin. Roku 1677 dostal z obecních důchodů 2 kr. koledy, o sv. Duchu s druhými muzikanty, kteří v kostele hráli, 4 mázy piva po 11/2 kr., úhrnem tedy za 6 kr. Farář v úředním štolním výkazu ze dne 26. ledna 1677 poznamenal, že se živí ludimagister, jelikož jeho akcidence ze štoly jsou skrovné, řemeslem.

Nota: Ludimagister v přifařených Řičanech nedostával stálého platu, nýbrž jen akcidence ze štoly a něco za vyučování dítek (obyvatelů bylo 220). An neuměl řemesla, pomáhal si žebrotou (vivit mendicato). Časem v Řičanech učitele ani nebylo.1)

Ještě jednu pamětihodnosť týkající se školy Bytyšské víme z r. 1677. Za udělání parkanu u školky dvěma tesařům zaplaceno 10 kr. Před školkou tedy byl parkan a jím chráněna byla zajisté zahrádka, jaké mívali před domy i sousedé jednak pro ozdobu, jednak na ochranu proti dobytku. – Obec i v napotomních letech velikých starostí a výloh si nenadělala se školkou. Roku 1681 dala udělati stolici, od čehož platila 8 kr.

Z té nové stolice soudíme, že nastoupila nová osoba učitelská, které se podařilo provésti tak znamenitý převrat. Rektorem tím byl Matěj F. Farovský, syn po „slovutném“ r. 1675 zemřelém muži, Tomáši Farovském. Že se r. 1681 M. F. Farovský stal rektorem, naznačuje nám ještě jedna okolnosť. Účty obecní obsahují tato slova: „Na Farovském uchází z jednoho komína 1 zl. 10 kr.“ Byltě Farovský sousedem a když se přestěhoval do školky, neplatil snad toho roku daně z komína (domovní); obec pak ji za něho uhradila.

Farovský přivedl rektorství ku větší cti. Byltě mužem váženým, neboť on i manželka jeho Dorota častěji žádáni byli za kmotry při křtech. Z manželství jejich pošlo několik dítek, z nichž 5 ve stáří 3/1–7 roků zemřelo. Kmotrem jejich dítek byl z počátku obecní písař a rathouzský, pan Jakub Roupek, později, jelikož Roupek zemřel, farář Deblínský Jiří Josef Hyl; kmotrou byla urozená paní Anna Maria, poštmistrová z královského

Farovskému svěřen také důležitý úřad radního písaře (snad již r. 1690 jistě) r. 1693. Předchůdcové jeho dostávali za písařství 11 zl., špich soli v ceně 30 kr. a 2 míry žita. Farovský obci spustil 2 zl. Jako písař netoliko zapisoval obecní příjmy a vydání, nýbrž vedl korrespondenci s úřady, záležitosti sirotčí, rozvrhoval daně a byl duší hrdelního práva Vev.-Bytyšského. Roku 1699 byl i rychtářem, r. 1703 a 1705 purkmistrem. Farář V. Jestřabský dal si od něho psáti také matriky. Od r. 1686–1697 přifařeny byly k Bytyšce také Semtice a Chudčice, z čehož měl i rektor dočasné zvýšení příjmů.

„Dne 25. března 1706 umřel Matěj Farovský, soused a rektor Bytyšský, stár 58 let, před smrtí svátostmi svatými zaopatřený a pochován jest dne 24. dito u Matky Boží“ tedy na společném hřbitově. Vyznamenání, jakého dostávalo se ob čas nejpřednějším sousedům nebo úředníkům, že totiž pochováni byli uvnitř kaple Matky Boží nebo kostela farního, nebylo popřáno žádnému rektorovi. Dorota vdova žila ještě 4 léta. Dcera Anna vdala se r. 1713 v Řičanech.2)

Po Matěji F. Farovském převzal rektorství syn jeho Matěj Josef Farovský, který již za živobytí otcova psaním a zajisté i učením mu pomáhal. Matriky alespoň jsou už od r. 1703 psány rukou synovou. Matěj pojal 9. listopadu 1706 za manželku Marynu, dceru po zemřelém Lukáši Christovi, šafáři na předměstí Brněnském, a žijící Salomy. (Saloma zemřela v Bytyšce u dcery r. 1716 u vysokém věku 80 let.) Radním písařem stal se později také.

Z obecních účtů dovídáme se, že r. 1708 bylo dáno rektorovi za natahování hodin na celý rok 3 míry žita, a že r. 1709 z jeho služby primator vyplatil rathouzskému (hostinskému) za pivo 1 zl. 45 kr.

Školka byla r. 1709 od tesařův opravena nákladem 1 zl. hotových peněz. – Od r. 1714 přestal rektor psáti matriky česky, neboť přišel asi rozkaz, aby psány byly latinsky. Chtě nechtě vedl je latinsky stařičký farář sám.

Farovský zemřel ještě jako mladý muž 30. dubna a pochován u Mtaky Boží 1. května 1717. Manželka, která jej byla obdařila třemi dceruškami, vdala se po druhé r. 1721 za jistého vdovce Jana Stirnada.

Na krátko svěřeno bylo řízení školy Bytyšské Fr. Kratelovi. Nevíme o něm ničeho, leč že 12. listopadu 1717 při křtu nemanželského dítka toulavé neznámé ženské zastupoval kmotra Jos. Porázka, souseda.

V Řičanech dle matrik tamějších rektorem byl r. 1709 Jiří Tučapský. Roku 1711 umřela mu 66letá manželka, po roce provdal dceru za Fr. Šupku, syna bednáře panského, a r. 1713 70letý zemřel.

18. Obecní úřad V.-Byt. Primator Jan Kotek.

1679–1681 (do ledna jistě) úředními osobami byli: Jan Kotek, primator, Ondřej Řezník či Kupec, rychtářem, a konsorty Havel Zahradník, Jíra Sanejtrník, Jíra Zedníček, Jakub Nechvíle a Jakub Belha. (Kpp.)

Za jejich úřadování morová rána ohrožovala V. Bytyšku; r. 1680–81 proveden hrdelní soud se žhářem Matoušem Říhou, a urovnány rozličné různice, jak je níže uvádíme.

19. Mor roku 1679

řádil skoro po celé Evropě. I Morava jím ušetřena nebyla. Lidé nenalezše proti němu prostředků přirozených, utíkali se s prosbami k Bohu a svatým. V Brně na přímluvu P. Marie svato-Tomské mor zanikl.

Vev. Bytyška zhouby té byla uchráněna. V matrice je zapsáno zemřelých z celé farnosti r. 1679 jenom 9, r. 1680 čtrnáct, r. 1681 šestnáct. Všeobecné přesvědčení, že metla ta je trestem za hříchy, zavdalo podnět k různým pobožnostem na smíření boha rozhněvaného a ku přísným zákazům prostopášností. Toho druhu jest poručení Jeho Vys. hraběcí Excellence, a poručení J. Císařské M. dne 27. října 1680 vyšlé. (V ob. archivě přepis).

20. Kostel ve V. Byt. rozšířen a věží opatřen r. 1679.

Bohoslužebné potřeby ve V. Bytyšce a v Řičanech.1)

Dne 9. července r. 1678 odbývána ve Vev. Bytyšce duchovní komise. Shledavši, že je kostel pro 544 farníků Bytyšských a 220 Řičanských malý a věže řádné nemá, nařídila, aby neodkladně

ALMe DeVs, BItIska tVo ConstrVXIt honorI.
což zní česky: „Dobrotivý Bože, Bytyška ku Tvé zbudovala cti r. 1679“.

Do nové té věže pak zavěšeny dva zvony z věže staré, ulité oba r. 1648.

Kostel nebyl sice bohatý, avšak opatřen byl potřebným náčiním. Jestřabský dal do matriky děkanství Doubravnického, ku kterému tehdy Bytyšská farnosť patřila, zapsati r. 1672 a 1691 tuto poznámku o stavu jeho: „Kostel má 3 oltáře nekonsekrované, 3 pozlacené stříbrné kalichy s patenami, jednu malou stříbrnou, a jednu velkou měděnou monstranci, stříbrné konvičky s táckem, stříbrnou pyksli na sv. oleje a pohár na abluci, 8 kasulí (mešních rouch) a dva zvony. – Ve filialním kostele v Řičanech byly 3 oltáře, hlavní konsekrovaný, 1 stříbrný kalich pozlacený, 1 taková malá monstrance, 4–5 mešních rouch, 3 zvony a jiné potřebné věci.

21. Farář Jestřabský počíná dostávati desátek z Říček. 1679.

Říčky byly přifařeny k Řičanům. Když Řičany neměli faráře, přivlastnila si desátek vrchnosť (Rosická). Jestřabskému podařilo se za pomoci hraběte z Collaltů vymoci, aby desátek zase odváděn byl duchovnímu správci Řičanskému, jímž byl on. Ponejprv tak stalo se r. 1679 a Jestřabský uvolil se za souhlasu děkana svého, faráře Doubravnického Martina Františka Mittwohnera, že jak to dělávala vrchnosť, spokojí se pro svou osobu (a nikoliv pro nástupce) s desátkem ze tří klasů, totiž pšenice, žita a ovsa a že z jiné úrody nebude vytejkati1) Desátek ten dovážela faráři Rosická vrchnosť na své útraty.

22. Požár ztráví ve V. Byt. 10 domů; žhář chycen a potrestán.

Průběh procesu s ním zavedeného hrdelním právem V.-Bytyšským.2)

Dne 11. ledna vyšel na chlívech Matouše Vinčara ve Vev. Bytyšce oheň a ztrávil jeho a devět jiných domů. Podezření, že založil, padlo na Matouše Říhu, který jsa asi 15–16 let stár z Kyniček pocházel, a u Vinčara se učil řemeslu ševcovskému.

Hned v den požáru zaveden s Říhou výslech za přítomnosti celého úřadu Bytyšského, pak hejtmana a purkrabího Veverského, načež vsazen Říha do městysské káznice. Druhý a třetí výslech konán bez hejtmana, avšak před purkrabím dne 25. ledna a 15. února. Říha vypověděl, že byl od hospodyně 4. ledna a pak zase 11. ledna zbit tak, že onoho 11. ledna rozhněvav se, vzal asi hodinu před večerem uhlí do klobouku a je na chlévy vyhodil a tudy asi hodinu na noc oheň vyšel.

Po té sestavil písař radní zprávu k vyššímu právu Brněnskému a předložil ji hejtmanu Veverskému ku schválení. Hejtman Christ 21. února 1680 odepsal: „Slovutní: pane primatore, rychtáři a konšelé; formulu psaní ke slavnému vyššímu právu města Brna v příčině Matěj Říhova od vás sepsanou jsem dostal, a co v sobě obsahuje, vyrozuměl; – načež odpovídám, aby se na ten spůsob dnes zhotovilo a zýtra tam odeslalo.“

Dne 25. února list zanesli do Brna purkmistrovi dva sousedé. Když došla odpověď, bylo třeba ještě jednoho výslechu, k němuž dostavil se do Bytyšky zase purkrabí. Načež nařízen z Brna ještě jeden doplňovací výslech, který odbyt dne 7. dubna, opět před purkrabím. Dne 5. června teprv donesen byl z Brna ortel, aby Říha mečem právním ztrestán byl. Než vrchnosť Veverská, hraběnka paní Marie Maxmiliana Terezie i pohořelí mu provinění odpustili a tak z nařízení vrchnosti toliko základně v šatlavě 12. července vymrskán a ze země moravské vypovězen byl. Kdyby po dvou dnech někde v okolí ještě byl přistižen, měl rozsudek smrti nad ním přece býti vykonán.

xxxxxxxxxx TABULKA xxxxxxxxxxxxxxxxxx

xxxxxxxxxx TABULKA xxxxxxxxxxxxxxxxxx

Útraty ty byly z obecní kontribuční kasy od hejtmana Veverského vyplaceny či nahraženy 20. listopadu 1680.

Ze seznamu a průběhu procesu toho jde na jevo 1. že i úřadu Bytyšskému i hejtmanu Veverskému jednalo se o urychlení procesu; vždyť obec poslala i purkmistru i syndikovi Brněnskému ryby darem a hejtman cesty podnikal do Brna – zajisté na umenšení útrat s živením vězně spojených; 2. že soudní moc vrchnostenská při výslechách nejen rychtářem, nýbrž i purkrabím byla zastoupena; 3. že vrchnosť mohla uděliti a také udělila milosť i přes rozsudek hrdelního práva a zmírnila trest na vyhnanství.

Co chtěli Bytyští na Nigrinovi, faráři v Dalešicích, nemohli jsme vypátrati.

23. Oprava kostela Mor.-Knihnického 1681.

24. Obecní úřad ve V. Byt. 1682–86. Primatoři Petr Horáček, Petr Fila a opět P. Horáček.

Dne 3. května 1682 za primatora Petra Horáčka, rychtáře Ondřeje Kupce, purkmistra Havla Zahradníka a konsortův: Jiříka Zahradníka, Jiříka Smejkala, Matěje Svobody a Pavla Syrovátky stalo se porovnání mezi Prokopem Provazníkem a Vavřincem Malým z Mor. Kynic. Provazník Malého nařkl, že mu o jarmarce vzal bič, načež Malý odpověděl, že Provazník by nebyl hoden při jarmarce prodávati.1)

Obecním písařem 1683–89 byl Jakub Raupek, dříve písař hejtmanův. zemřel 3./V. 1689 teprv 37letý. Měl písmo úhledné a byl mocen také jazyka německého. Od r. 1684 byl také hostinským na radnici, jak jsme již uvedli.

Na podzim r. 1682 primatorem už byl Petr Fila.2)

R. 1684 za primatora Petra Fily, purkmistra Jiříka Zedníčka, a konsortův Tomáše Režného, Matěje Svobody, Pavla Kováře a Pavla Syrovátky byla k žádosti Syrovátky právě jmenovaného do knih památních právních (str. 137) zapsána nemilá příhoda, která ho potkala v pondělí po sv. Kunhutě (na začátku března) o jarmarce v Brně.

Za primatora Petra Horáčka a rychtáře Jiřího Zedníčka, konsortův Pavla Syrovátky, Matěje Svobody, Tomáše Režného a Pavla ?3) stalo se 9. října 1685 porovnání: Žena Matěje Smejkala nařkla Karkulina z Chudčic, že by od ní, aby mu k vůli byla, požádal, a jeho dceru Kristinu, že by děti vytřípati měla. Odprosila oba (V ob. arch.) Podobně prositi musili r. 1686: 20. února Václav Švec, jenž nařkl Martina Ježka, že by jeho ženy v nenáležitých věcech prázden nebyl; 30. března žena Jana Skalického, která zhaněla Pavla Válku nedůvodnými slovy.4)

25. Dočasné přifaření Chudčic a Semtic do Veverské Bytyšky 1686–1697.

26. Hrdelní právo V.-Bytyšské staví novou šibenici 1687

Koncem r. 1686 nebo začátkem 1687 skátila se Bytyšská spravedlnosť (šibenice). Úřad se tázal hrdelního práva Brněnského, jak by měl se zachovati při vyzdvižení nové spravedlnosti. I dostal následující odpověď (českou):

27. Obecní úřad V.-Byt. 1687–89. Primatoři: Petr Horáček; Petr Fila.

Roku 1687 za primatora Petra Horáčka, purkmistra Pavla Syrovátky, konsortův Tom. Režného, Říhy slámy, Jakuba Peprle a Lorence Porázka dvoje porovnání jest zapsáno:

V dubnu 1688 primator: Petr Horáček, purkmistr Tomáš Režný, konsortové: Jiří Smejkal, Jakub Belha, Pavel Kovář, Ondřej Valentin.

Za primatora Petra Fily, zástupce rychtářova Ondřeje Kupce, purkmistra Tomáše Režného dne 7. července 1689 truchlící vdova po Jakubu Raupkovi, obecním písaři a rathouzském, vyčetla Karlu Zahradníčkovi, že by měl jejího zemřelého manžela umořiti skrze nějakou osobu ženského pohlaví; nepodavši důkazu, musila odprositi (Kpp. 157). Vdova se ostatně potěšila ještě s druhým a třetím manželem.

Druhý její manžel Michal Procházka, bývalý polesný z Lažánek, byla také obecním písařem. Zemřel 30letý již roku 1690.

Leopold, hrabě z Collalta 1689–1707.

Dle poslední vůle Marie Maxmiliany Terezie, provdané za hraběte ze Sinzendorfu a po druhé za hraběte Antonína Fr. z Collalta, převzal fideikomisní statky Ebenthal, Veveří a Řičany r. 1680 starší její syn Leopold hrabě z Collalta a držel je do r. 1706 kdy, jsa ještě svobodný, padl v souboji s Augustinem Joachymem hrabětem ze Sinzendorfu. Mladší jeho bratr – také bezdětný – zemřel už dříve. Tak dle zmíněné poslední vůle nastoupili r. 1707 v dědictví hrabata ze Sinzendorfů.2)

Šlechtická rodina Collaltů pochází z Italie, kde lze předky její stopovati nazpět až prý do 9. století. Stará je ovšem. Vynikala bohatstvím i skvělým společenským postavením. Jednotliví členové její vyznamenáni byli i od německých vladařů, tak od císaře Bedřicha I., Jindřicha VII., Karla IV., Maxmiliana II. a stali se už r. 1306 členy šlechtického patriciátu republiky Benátské. – V Rakousku se proslavil nejvíce Rombald XIII. hrabě z Collalta, člověk velmi schopný, neobyčejně zmužilý, jenž bez bázně vždy upřímně své mínění řekl, což mu častěji za jeho živobytí způsobilo nesnáze a pronásledování. Byv z Benátek pro svobodné své řeči vypovězen, oddal se stavu vojenskému, vstoupil před r. 1613 ve služby císaře Matyáše a pak Ferdinanda II. a pro zásluhy své ve válkách směl si ze statků protestantským povstalcům zabavených r. 1623 koupiti panství Brtnici za 110.000 tolarů a Německý Rudolec za 68.000 zl. mor. On vystavěl r. 1624 v Brtnici klášter Paulánský; neboť byli on i jeho manželka

1. Fasse fary V.-Byt. z r. 1691.

2. Vytýkání desátku.

Vrchnosť, jak jsme seznali z udání faráře Gellera r. 1658 a z fasse faráře Jestřabského, brala farní desátek [jure parochiali] a ten z Vev. Bytyšky a Hvozdce z „vysokých druhů obilních“, to jest z pšenice, žita a ovsa na polích gruntovních z Řičan ze všech druhů.

Také z kopanin panských (jure dominicali) dostávala vrchnosť přírodniny, jak si to byla vymínila, když je poddaným dávala k užívání.

Mnoho-li to neslo a obsah obojího práva poznáme blíže v druhé polovici osmnáctého století. Zde pouze vyložíme, jak byl desátek vytýkán.

Když obilí na polích bylo svázáno a do mandelů složeno, žádali sousedé úřad vrchnostenský, aby vyslal své zřízence na vytýkání desátku. Obyčejně dostavil se hejtman sám s některým jiným úředníkem, nejčastěji purkrabím. Obec dávala na obecní útraty hostinu na počesť vytýkajících pánů officírů (úředníků panských). Dělo se to dvakráte každý rok, při obilí ozimním obyčejně v srpnu – dva dny, při jarním den. Jelikož hostinský rathouzský dostával za stara při podobných příležitostech na vaření vše potřebné od obce, zachovaly se nám podrobné seznamy jídel i přípravy jejich v všech účtech až asi do roku 1772. Uvádíme tu na př. z účtů za r. 1671: Dne 8. srpna při vytýkání ozimi vydáno: 11 liber masa hovězího po 21/2 kr. = 271/2 kr., za škopce 30 kr., za ptáky (drozdy a kvíčaly) 4 kr., za raky 2 kr., za kuřata 8 kr., máslo 7, cibuli, salát a křen 3 kr., sůl 3 kr., perník 2, ocet 5, chleba 4 kr., koření 30, za víno z Veveří 51/2 mázů po 7 kr. = 381/2, víno z rathouze 71/2 mázu po 4 kr. = 30 kr., za pivo máz po 11/2 = 1 zl. 91/2 kr.; celkem 4 zl. 331/2 kr. Při jaři vydána asi polovice. Je patrno, že toli jídla a pití nesnědli a nevypili úředníci sami, nýbrž že i zástupcové obce si pochutnali; páni dostávali co lepšího, na příklad víno vzácnější, starší, ze zámku koupené, sousedé spokojili se s horším mladým. V jiných účtech (1680) čteme dopodrobna, jakého koření a zač bylo bráno a sice: pepře za 7 kr., šafránu za 8 kr., květu za 6, zázvoru za 3, hřebíčků za 3, řeckého vína za 3, kulek muškátových za 2 kr.; patrně bylo tehdy koření poměrně velmi drahé. Někdy pečeny také koláče (r. 1680 z půl čtvrti mouky za 18 kr.). Roku 1751 spotřebovalo se 19 liber hovězího masa po 4 kr., 7 liber škopového po 31/2 kr., sele za 27 kr., dva páry kapounů za 1 zl., 3 kachny za 30 kr., piva přes 2 vědra, vína

Hostiny přestaly po r. 1772, kdy byly obcím na paměť uvedeny a zostřeny zeměpanské předpisy o správě obecního jmění vydané r. 1749, 1761 a 1770. Úředníci vrchnostenští pak dostávali za práci pouze hotové peníze.

3. Kriminální proces u práva hrdelního V.-Bytyšského

pro zločin, který nechceme ani jmenovati, proveden roku 1691 s člověkem z Řičan, ženatým, otcem 7 dítek. Svedl prý ho k tomu zlý duch. Z procesu zachovaly se výslechy provinilce a 2 svědků a přísahy těch svědků.1) Ortel není zaznamenán.

4. Obecní úřad 1692; primator opět Petr Horáček.

R. 1692 dne 27. srpna byl primatorem zase Petr Horáček, rychtářem Jiří Zedníček,2) purkmistrem Jiří Sanejtrník, konsorty Pavel Syrovátka, Jan Peprla, Bartoň Rozkošný, Pavel Milota.3)

5. Třetí, velký zvon ulit pro kostel sv. Jakuba ve Vev. Bytyšce r. 1693.

Jestřabského spořivosti podařilo se poříditi z kostelního4) jmění nový zvon, větší dřívějších, 10 centů 20 liber těžký.

Dole má 1 metr v průměru.

Nápisy jsou dva. Nahoře jedním řádkem do kola pěknými písmenami:

IN HONOREM S. JACOBI APOSTOLI ET PATRONI ECCLESIAE
WITISCHKAE FUSA EST HAEC CAMPANA DE NUOUO METALLO.

Pro okrasu jsou nad i pod tím řádkem čárky a ornamenty nahoru krajkovité z listí, dolů věncovité, na nichž zavěšeny jsou střídavě čtyry obličeje andělů a čtyry kytice.

Nápis dolní, nad obrubou zvonu zní:

MIT GROSSEN FLEIS DURCH GOTTES GNADT JOHANN BAPTISTA
MELLACK IN BRINN MICH GOSSEN HAT. MDCXCIII

Nad i pod řádkem jsou pouhé linie bez jiných ozdob.

Na prostoře mezi oběma nápisy vypodobněn jest sv. Jakub jako apoštol (poutník) s dlouhou holí, tykví na vodu po jednom boku a taškou na řemeni visící po druhém.

Na straně zadní zvonu je znak o 4 polích, z nichž dvě na příč stojící jsou prázdna, dvě ostatní též na příč stojící vyplněna jsou ratolestí rozvětvenou v hojné listí. Nad znakem vlaje páska s písmenami A: F: C: D: C.1) Po bokách znaku palmové listí, které se pod ním pojí.

Velký ten zvon s prostředním i malým souzvučně jsou zladěny; majíť trojzvuk g c e.

Všechny tyto zprávy věstí nám o sobě zvon sám. V obecních účtech z r. 1693 zachovala se o zjednání zvonu tato krátká poznámka: „Sousedům, když pro zvon byli v Brně 1 zl. 36 kr.; a za 2 páry kuřat (na pohoštění snad zvonaře) 14 kr.“ –

6. Hejtman Veverský: Jiří Megali r. 1694.

Toho roku dne 3. května jeho manželka Dorota byla kmotrou při křtu. O jeho osobě a činnosti není jinde v pramenech Bytyšských a Veverských stopy.

7. Obecní úřad V.-Byt. r. 1695–96. Primatoři: Petr Horáček, Petr Fila (oba naposledy), Jiří Zedníček.

Dne 5. února 1695 byl primatorem ve Vev. Bytyšce Petr Horáček, rychtářem Jiří Zedníček. Týž rok Petr Horáček doúřadoval. Pro stáří už nedal se voliti a z téže příčiny r. 1696 odstoupl své ženě Anně vše, co měl. podobně Petr Fila, s nímž se byl v primatorství po mnoho let vystřídal, byl r. 1695 a 1696 zvolen naposledy za primatora.

V květnu 1696 úřad sestaven byl následovně: primatorem Jiří Zedníček (bývalý rychtář), rychtářem Jan Peprla, konsorty Jiří Sanejtrník, Pavel Milota.

8. Hejtman Veverský: Jan Jiří Štyglmajer 1697

ponejprv je zapsán 17. května v matrikách křestních jako kmotr s manželkou Kateřinou.

R. 1699 3. srpna narodil se mu na Veveří syn Jan Dominik, a 10. listopadu zemřel tříletý syn Josef.

Úřad zastával do r. 1703, nebo do začátku r. 1704.

9. Sbírky na nový oltář v kapli „Matky Boží“. 1697.

Péče faráře jestřabského stejnou měrou jak ku kostelu sv. Jakuba, tak ku kapli „Matky Boží“ se nesla. Obec, zajisté že k jeho naléhání, nemajíc sama prostředků dostatečných na opravy, vysílala jako v dřívějších letech, některého občana svého po sbírkách, dadouc mu fedrovní a prosební list s ujištěním, že je muž spolehlivý a počestný a ani fortelně ani podvodně nejde.

Již v účtech z r. 1677 zapsáno, že vydáno bylo na listy poustevnické 6 krejcarů za papír. Poustevník od Mtaky Boží, jak víme, s listem chodil sbírat. Pak leží podnes v ob. archivě listy poustevnické z r. 1697 a 1698, z nichž jde na jevo, že sbírala obec napřed na odstranění větších nedostatků, pak (r. 1697 a 1698) na vyzdvižení nového oltáře v kapli „Matky Boží“. Tyto dva listy, vydané od obce, pověřeny jsou od děkana a faráře. Děkan se podepsal: Martinus Franc. Mitwohner, prot.(onotarius) Apstcus (apostolicus), dec.(anus) rur.(alis) Doubravnicensis sub castro Pernstein1); jeho pečeť prstenní má v znaku po kardinálským kloboukem písmeny M. F. – C. M. Farář napsal: Ego quoque quâ loci parochus attestor et obnixe intercedo; pečeť jeho má pod stromem (palmou) kvítky a písmeny V. B. – J. G.2)

V těch poslednějších letech chodil po almužnách spoluobčan Bytyšský Jiří Kratochvíle.

10. Hostinec č. 71, bývalý panský dům ve V. Bytyšce.

Náměstní dům č. 71 náležel r. 1633 jsitému Martinu Finitovi, zemanu3) a byl i s pozemky svými rustikálním. Tehdy měl pouze právo krčmárenské, t. j. nálev vína po pořádku střídavě s jinými sousedy a o freyunkách.

Vpádem Švédů r. 1645 grunt ten jako mnohé jiné spustl. Poslední jeho hospodář před vpádem nazýval se Bažant. Po vpádu neměl hospodáře. Vyslechněme o tom a o nových hospodářích toho gruntu zprávu současnou, která zní:

Vdova jmenovala se Anna a měla dceru Johanku. Obě přistěhovaly se po smrti Purkhartově, jenž umřel koncem 1672, nebo počátkem r. 1673 do Vev. Bytyšky a bydlely tu na onom gruntě č. 71 až do r. 1685. Požívaly veliké vážnosti nejen pro svůj majetek, nýbrž i pro svou vlídnosť. K domu patřilo 55 moravských mír polí dobrých v 13 kusech.2) Majitelka z něho vybývala kontribuci, roboty, desátky a jiná břemena, jako druzí vlastníci gruntů rustikálních, poddanských.

Shodou zvláštních okolností octl se dům v rukou vrchnosti. Což stalo se následovně. Dne 7. ledna 1685 pojal Šimon František Adryan, měštěnín z Velké Byteše, pannu Johanu Bohunku, dceru po † Michalu Purkhartovi za manželku; sňatek byl uzavřen za přítomnosti vzácných svědků dožádaných: 1. Jana Jiřího Gaymanna, svobodného pána z Galspachu, Traktoneku a Rosic, dědičného pána na Osovém a Rojetíně, a 2. Jana Fr. Kyssanka, hejtmana panství Kuřímského.3)

Po sdavkách odstěhovali se Purkhartovi s Adryanem do Velké Byteše. Aby grunt v Bytyšce pustým nezůstal, nabídl Adryan obci, buď aby jej někdo koupil, buď aby ho obec užívala a za to z něho poplatky poněkud vybývala. Avšak nikdo ho nekoupil a sousedé, kteří r. 1685 užívali jeho polí, nezaplatili ani kontribuce. Proto se ujala Její Excellence, paní hraběnka Veverská, toho gruntu, a dala z jara r. 1686 jeho pole zorati a zaseti ku dvoru Veverskému. Úřad Bytyšský vida, že je chyba, činil Adryanovi výčitky, že obec svou vinou o jednoho poplatníka zkrátil, že vdovu a sirotka (Purkhartovy) o grunt připravil a naléhala na něj, aby za r. 1685 kontribuci zaplatil. Tak, domníval se úřad, že Adryana pohne k nápravě dokonané události. Adryan však úplně schválil jednání vrchnosti a všechnu vinu přikládal obci. List jeho ze dne 22. března 1686, téměř úsměšný, zachoval se v ob. archivu a zní:

Obavy Bytyšských se uskutečnily. Paní Anna Purkhartová prodala grunt vrchnosti.2) Tím sice nestal se dominikálním naprosto, neboť už byl tehdy ohlášen v starém katastru (1656–1669) za rustikální čili poddanský a proto z něho vrchnosť vybývati musila kontribuci, přirážky, zemské dodávky; avšak přece pak osvobozen byl od přípřeží, od ubytování zeměpanského vojska, od robot a desátků. Obec byla tedy v některých břemenech (robotách, přípřežích a ubytování vojska) o jednoho poplatníka zkrácena. Ubyl jí jeden soused.

Obec pak utrpěla ještě jinou škodu. Vrchnosť si na domě tom zřídila ještě během XVII. století šenk piva a kořalky, který

Neočekávaně vysokou cenu 6400 zl., které bylo při dražbě docíleno, výnosnosť panského domu pro vrchnosť zvýšila se z 215 zl. na 535 zl. ročních.

Také panské kopaniny zakoupil k němu Porázek r. 1817.

Rodina Porázkova udržela se na panském domě až do r. 1850.

11. Obecní úřad V.-Byt. r. 1698–1708. Primator Jiří Zedníček, Jakub Malíř.

Roku 1699 v březnu, kdy byl primatorem Jiří Zedníček, rychtářem Matěj Farovský, purkmistrem Jiří Smejkal, stalo se toto porovnání:

R. 1700 a počátkem 1701 úřadovali: Jakub Malíř, primator, Jan Dostal, rychtář, purkmistr Bartoň Bednář, konsortové: Jan Peprla, Jan Skalický, jakub Ohrabal, Jakub Kříž.

12. Spisovatelská činnost faráře Jestřabského 1) 1699–1719.

Jestřabský psal latinsky a česky či jak on říkal „moravsky“. Prbní dílo (české) vydal tiskem r. 1699, poslední krátce před svou smrtí.

Českých knih vydal Jestřabský celou řadu, určených robotnému lidu selskému, jak sám dí, pro jeho poučení a povznesení. Lidu toho si vážil a chtěl na něj působiti také spisy. Vydával je bezejmenně, podepisuje se pouze „jeden farář diecoesis Olomucensis Moravo-Ostravský“. Také je po většině rozdával, nechtěje z nich míti zisku. jazyk spisů není sice vzorný, avšak lidu zcela srozumitelný. Jestřabský vysoce cenil řeč českou či jak říkal „moravskou“, opět a opět nazývaje ji „někdy vzácnou a starožitnou“. České jeho spisy jsou:

Úsudek dra. Nováka o spisech V. Jestřabského zní: Myšlének originelních a vynikajících obsahují málo, přece však jsou zajímavým zjevem vlasteneckou svou tendencí a dosti obratným spořádáním látky, any pocházejí z dob nejhlubšího úpadku naší literatury a všeho života národního. – Pro poměry selského lidu dobře se hodí.

13. Zprávy o pozemcích V.-Byt. ze století 17. dle knih památních právních.

A. Jména tratí.

Na gruntovních polích uvedeny jsou (náhodou) tyto trati: v chobotě, na Bytyšce proti mlýnu Kotkovu u bránky, v tejnech u cihelně, na huslech nad doly, blíž hájku farního, na ostrově, na žlebě, v hlince, v padělcích. Pak tratě, které jsou vyjmenovány níže při celkování polí Bartoněm Bednářem.

Také o vinohradech činí se zmínka k r. 1700. Matěj Kylian koupil od Jiřího Sanejtrníka za 11/2 kopy „starý vinohrad“ a od Řehoře Pleskače za 12 kr. též vinohrad. Jelikož Bytyští měli právo freyunku a nálevu pořádkou, možno že se pokusili o založení vinohradů, ač směli víno kupovati kdekoliv a odkohokoliv. Vínu se však v Bytyšce nelíbí a proto se pokusy nezdařily; dnes ani jmeno vinohradů žádné trati se tam nedává.

Na obecním byly kopaniny na pokrajích lesů obecních: nad Jana Kotka mlejnem, nivka pod babkama, v Krnovcích nad skálou, pak pole a louky na ostrově a v luzích prostředních i zadních (od r. 1678 rozměřeny a dány v nájem 30 sousedům za 9 zl. 4 kr. 4 d.), pak louky za dolním mlýnem. – Jiná ještě jmena uvedli jsme na str. 94.

Že bylo za brodem také pole zádušní, již víme.

B. Celkovatel pozemků Bartoň Bednář 1700.

Potěšitelno jest, že již v 17. století v Bytyšce našel se muž, který poznal výhody scelkování pozemků a také se o provedení jeho přičinil. Jmenoval se Bartoň Bednář.1)

Dostal od různých majitelů:

Začež dal jim sedm kusů, každý jinde roztroušených:

Bartoň Bednář oženil se 1677 s Marynou Žaludovou z Javorku, byl zvolen r. 1700 (jak svrchu řečeno) za purkmistra a zůstal jím asi rok. R. 1705 byl opět konsortem.

C. Formality zachovávané při změnách pozemkových v XVIII. století.

Není nezajímavo stopovati, jakých právních formálností bylo šetřeno při změnách držitelů nebo majitelů pozemků. Žádal-li někdo za obecní pozemky, aby mu byly dány pod plat, předstoupil před shromážděnou celou obec a přednesl radě (primatorovi, rychtáři, purkmistrovi a 4 konsortům) prosbu svou. Když obec svolila,1) vyměřen pozemek za přítomnosti některých členů rady a sousedstva a pak záležitosť zapsána do knih památních právních, aby se na ni nezapomnělo. – Když obec přijímala kousek zádušního pole za Brodem a s ním závazek, dávati k farnímu chrámu Páně 1 libru vosku, stalo se to snešením při celé obci.2) – Výměna velké části nebo všech polí od gruntu ke gruntu dála se s jistou vůlí p. hejtmana na místě mil. vrchnosti,3) podobně zajisté i větší dary4) a kupy, kdežto k vyměňování jednotlivých kusů polí stačilo svolení úřadu obecního a osob súčastněných.5)

Kniha památní právní všech formálností povždy neuvádí, protože její hlavním účelem bylo, zachovati paměť v obci o úmluvách a změnách, aby po čase nevznikly z neznalosti věci spory.

14. Obecní úřad V.-Byt. r. 1701–4. Primator Havel Klečka, Šimon Horáček.

V červnu 1701 za primatora Havla Klečky, rychtáře Říhy Slámy, purkmistra Jakuba Bednáře, konšela Jakuba Belhy, odprosila Kateřina Skalická Jakuba a Jana Syrovátky, které

V červenci r. 1703 za primatora Šimona Horáčka, rychtáře Jana Peprly, purkmistra (?) Matěje Farovského poslední porovnání zapsáno v knihách památních právních: Václav Klečka povídal o Matěji Koláři, že v jeho stodole ležel opilý a Regina, manželka Klečkova, jej nařkla v něčem, co by k zlému vykládáno býti mělo. (Kpp. 202.) Porovnali se pak před právem. I ten úřad dvě leta setrval.

15. Hejtman Veverský Jan Karel Knoflíček 1704

Roku 1705 je Jan Knoflíček zapsán v březnu jako někdejší hejtman Veverský, v červnu jako hejtman Slavkovský.

16. Hejtman Veverský: Matěj Ignat Hangel 1705

s manželkou Annou Mariannou r. 1705 byli za kmotry při křtech.

17. Obecní úřad ve V. Byt. r. 1705–7. Primator Jakub Malíř. Stížnosti na břemena.

Od 22. července úřadoval primator Jakub Malíř, purkmistr Jan Skalický, konsortové: Jakub Kříž, Šimon –, Bartoň Bednář, Pavel Valentin. (Svat. smluvy v ob. arch.)

Tomuto úřadu bylo brániti sousedstvo proti nespravedlivým břemenům.

Ku větším a jiným robotám Bytyští nebyli zavázáni, než které vytkl Zikmund z Tyffenpachů. Stalo se však ob čas přece, že byvše o to požádáni, vrchnosti různými spůsoby jinými – robotou pěší i povoznou – nápomocni byli z dobré vůle nebo za nějakou náhradu. Tak na př. r. 1696 psali hraběti Antonínu Fr. z Collalta (otci majitele hradu), že jsou ochotni v pádu potřeby vrchnosti poskytovati povozy kamkoliv, že však prosí, aby jim, chudým poddaným, na cestu dal pro koně ovsa a aby to dekretem nařídil (patrně úředníkům nedůvěřovali!). Hrabě pak vyhověl jejich žádosti a nařídil: „Žadatelé ať se přihlásí v Řičanech u mého podkoního. Decretum v Brně, 15. dubna 1696.1)

Z dobré vůle poddaných časem úředníci vrchnostenští dělali povinnosť. Počátkem 18. století snaha ta vyvolala odpor vážný. Bytyští r. 1706 žádajíce u trůnu královského za potvrzení privilejí zároveň prosili o polehčení v jistých „stížnostech“. Vyřízení

Roku 1707 21. října byl ještě primatorem Jakub Malíř, purkmistrem Bartoň Syrovátka. (Kup gruntu v ob. arch.)

Weikart, hrabě ze Sinzendorfu 1707–1715.

Maria Maxmiliana Terezia rozená hraběnka z Althanu, provdána byla, jak jsme již řekli a nyní pro přehlednosť opakujeme, ponejprv za Jana Joachyma hraběte ze Sinzendorfu, pak za Antonína Františka hraběte z Collalta.

Jí připadly po matce (která byla provdána po druhé za Rudolfa svob. p. z Tyffenbachů) při dělení dědictví 17. listopadu 1670 tři statky: Ebenthal, Veveří a Řičany, které pak v poslední vůli ze dne 12. července 1687 poručila synům z obou svých sňatků a sice Janu Weikartovi, Adolfu Michalovi a Janu Jáchymovi, hr. ze Sinzendorfů, pak Leopoldu a Kristianu hr. z Collalta a ze sv. Salvatora, avšak tak, aby po ní dědictví převzal 1. Leopold, po něm bratr Karel Kristian – tedy rod Collaltů, a teprv po nich 2. rod Sinzendorfův.

Leopold roku 1707 svobodný padl v souboji s Janem Augustinem Jáchymem hr. ze Sinzendorfu, následkem prý sporu o dědictví po matce, a Kristian před tím už zemřel.

Proto r. 1707 připadlo dědictví rodu Sinzendorfů a sice Janu Weikartu Michalu Václavu.

Weikart narodil se 9. ledna 1656 a byl se svými dvěma bratry původcem tří větví Ernstbrunnské linie. Weikartova byla větví hlavní. Manželkou Weikartovou stala se Isabella Maří Magdalena Alžběta, rozená lantkraběnka Fürstenberg-Stüttingenová. Měli tři dítky, dceru Marii Alžbětu (tak ji jmenují farní matriky) a dva syny Joachyma Antonína Josefa Václava, nar- r. 1689, a Prospera Antonína Josefa Quidona, nar. 30. března 1700. Kdy starší syn Joachym zemřel, není zjištěno; byl prý ženat s Marií svob. paní z Fünfkirchenů. O mladším Prosperovi a dceři bude nám ještě jednati.

Kdežto Collaltové na veveří jen ob čas přicházeli ku kratšímu pobytu, dávajíce přednosť Brtnici, sídlíval Weikart s celým dvorem každoročně po mnoho měsíců na hradě. Bývalo na něm tedy hlučno a veselo. Jak vrchnosť tak její dvořeníni stýkali se rádi s poddanými, a proto i v matrikách mnoho jmen osob ode dvoru Weikartova jest zanešeno. Ob čas ovšem přebývala vrchnosť v Brně a ve Vídni ve svých palácích. V registratuře Veverské je osnova kupu, dle které Weikart kupoval od Ferdinanda Leopolda Wissenda, šlechtice z Weissenburku dům dvojitý ve Vídni, v Strauchgasse, mezi svobodným domem Sinzendorfovým a měšťanským domem Üxelmeierovým (bývalým Lechnerovým nebo Herbersteinovým), za 350 zl. litkupu a 10.500 zl. rýnských hotových peněz.

Weikart hrabě Sinzendorf, dosáhnuv hodnosti c. k. tajného rady, a zastávav dvorní úřad sokolího mistra, zemřel dle zápisů matrik Vev.-Bytyšských jako šedesátník, byv před smrtí častěji sv. svátostmi zaopatřen, dne 1. října 1715 na veveří a pochován byl u ct. OO. Kapucínů v Brně.

1. Úřednictvo a dvůr hraběte Weikarta. Styky jejich a vrchnosti s poddanými.

Hejtmanem byl, pokud možno jest zjistiti, r. 1708 Štepfan.1) R. 1709 Václav Antonín Richter, kterému 22. června křtěna byla dcera Alžběta a jehož manželka nazývala se Kateřina. R. 1711 v květnu2) Ferdinand František Hekel; manželka jeho Alžběta, vdova po Vojtěchu Zeitlerovi, knihvedoucím J. Exc. hraběte Černína3); téhož roku v červnu už zapsána jest jiná manželka Eva Kateřina. – Úřad hejtmanský měl písaře; r. 1711 jím byl Martin Hoffmann, později Fr. Straubel.

Purkrabím Veverským byl od r. 1706 Tomáš Šimberský, od r. 1711 Jan Hänel, který pojal za ženu dceru zámožného šafáře Veverského Trepeše († 1720), požívajícího nemalé vážnosti.

Důchodní Hanel Jakub zemřel 1714, po něm převzal úřad důchodenský Fr. Straubel, písař hejtmanův. – Jak purkrabí tak důchodní i obroční měli písaře.

Polesným byl 1707 cizinec Matěj Zellinger ze Švarcwaldu (z Černolesí) a po něm již r. 1708 Václav Jirovský, r. 1711 zemřel polesný Vilém Hornoch, načež úřad převzal Václav Bedřich Hornoch, r. 1714 Jan Tanchers. – Oborný Jan Kotek (již za Collalta ustanovený) žil do r. 1716. Té doby byly dvě obory, jedna daňhelčí, jiná pro divoké kance.

Vedle správce hradu Veverského byl na hradě vrátný, dříve klíčníkem zvaný; k dobytku byl štalmistr, šafář, ovčák atd.

Dvůr hraběcí byl četný. Jen z matrik poznati jest celou řadu osob. Předně jmenujeme dvorního kaplana Lamberta Mailperka (1709, 1712). Od r. 1712 byl Josef Filip Söllner hofmistrem, před ním Josef Frimel; Jan Adam Hirschhorn mládencem (1709), kancelistou, pak r. 1712 knihvedoucím a revisorem panství Veverského; David z Maizieres-u komorníkem († 1711), po něm Adam Frimel; Jan Krištof Seidl rodem Sas kancelistou, dvořenínem († 1711 v Řičanech); Jan Slatinský 1711 a po něm od r. 1712 Karel Hanzlíček trubačem; Jan Šmaidl 1711 a od r. 1714 Jos. Marianus kuchyňským písařem; Ant. Winkler písařem, jenž r. 1715 postoupil za sekretáře; Jan Fr. Šmíd dvořenínem. – Neméně hojný byl fraucimor Veverský, venkoncem jmen německých („ze Švábské země“ „z Passova“), jen jedna měla jmeno francouzské, Marie Alžběta Baudequin, která (1710) nepohrdla rukou malíře Kunštátského, Jiřího Kronbauera.

Weikart zaměstnával a měl svého (panského) malíře, svobodného Tomáše Pallasa, pak své (panské) řemeslníky, zámečníka, krejčího, stolaře, pekaře, kováře s 2 tovaryši, šindeláře, bednáře, hospodského (na hradě). I mezi nimi je mnoho jmen německých.

Vše to mezi sebou a s Bytyšskými se stýkalo, ženilo, vdávalo a kmotřilo. Dle obecních účtů z roku 1709 na příklad k hostině obecní při vytýkání obilí ozimního dostavii se nejen páni officíři (úředníci) z Veveří, nýbrž odpoledne přišel i fraucimor a byl pivem pohoštěn. – O hodech sv.-Jakubských poctila obec, společně při hudbě se veselící, i mladá vrchnosť, syn a dcera Weikartovy, jak tyže účty dí: „o hodech pro Jich Milosť pannu slečnu, mladého pána, pana Patera Lamberta, a pana hejtmana u kola tance piva 21/2 mázu = za 5 kr.“ – Asi měsíc před tím, dne 22. června, mladá vrchnosť převzala kmotrovství při křtu dítka hejtmana Richtera.

Hrabě Weikart s manželkou dne 21. dubna 1712 kmotry byli při křtu dítka lazebníka Králíčka, a 1. června 1713 dítka bývalého hamerníka. Ve všech těch třech případech dali se vznešení kmotři zastupovati.

Zvláštního však vyznamenání dostalo se židovské rodině Schmelzerově z Kuříma, která se dala pokřtíti, tím, že jak hrabě Weikart s chotí, tak jejich dítky Prosper a Maria Alžběta osobně byli jako kmotři křtu sv. přítomni ještě s jinými svědky. A to křtěn byl od Rajhradského probošta P. Antonína dne 29. prosince 1713 otec se synem a kmotry byli otci hraběcí rodiče, synu hraběcí dítky, a dne 1. května 1714 od Ferdinanda Bohuslava z Losína (Ullersdorfu), kanovníka Brněnského, křtěna matka a kmotry byly hraběcí dítky (zde snad omylem udáno jmeno slečny hraběnky Anna Alžběta). Téhož dne, kterého křtěna byla židovka matka, kopuloval ji kanovník již jmenovaný s manželem před 4 měsíci pokřtěným.1) Svědky při sdavkách byli hrabě Weikart se synem Prosperem.

Ještě při jedněch sdavkách hrabě Weikart svědectvím nepohrdl, když se totiž r. 1713 dne 15. února vdávala Anna Rosalie, nevlastní dcera hejtmana Hekla; druhým svědkem byl jeho dvorský kaplan, Lambert Mailperk.

O některých událostech, které staly se za Weikarta, dlužno zvláště se zmíniti. Předně ustanoven lazebník ve V. Bytyšce.

2. První známý lazebník Vev.-Bytyšský

Lazebníkem původně slul, kdo lázeň topil a lidi myl, stříhal a holil a obyčejně také jim baňky sázel, pak také špatný ranhojič, který málo více uměl, než mýti a baňky sázeti.

Nejhlavnějším zaměstnáním jeho bývalo sekání žil na ruce, neboť málo bylo těch lidí, kteří si nedávali pouštět krev. Takovým

3. Požár ztráví Řičanský kostel a školu 16./7. 1709.

Nejstarší matriky Řičanské.

4. Blesk uhodil r. 1710 do věže zámecké.

Dne 10. května uhodil blesk do makovice na věži zámecké a spálil prý vzácné rukopisné památky, které v ní byly uschovány od dob, kdy hrad ještě Templářům náležel.1) Domněnka ta, spoň co do Templářů, je mylná, neboť jim hrad Veveří nikdy nepatřil. Podobně i ty vzácné rukopisné památky a možno, že i udeření blesku je výmysl onoho pisatele, který spáchal lež o Templářích.

5. Zámecká kaple sv. Václava 1712

Weikart ve své žádosti odvolával se na své vysoké stáří, pak na to, že r. 1710 pro kapli vymohl odpustky k svátku sv. Václava, a že kaple hned od prvopočátku ze základů vystavěna byla jako kostelík, na němž je věžka se zvonkem.3)

Možná, že za Weikarta, jenž jedním jmenem křestním slul Václav, kaple, dříve sv. Prokopu zasvěcená, dostala nový titul sv. Václava. Od r. 1710, kdy vymoženy byly odpustky pro ni ku sv. Václavu, bezpochyby počali choditi Bytyští v průvodech k té slavnosti do zámku.

6. Sekundice faráře Jestřabského r. 1713.

Mor. Ruch náboženský ve farnosti.

Stařičký farář dočkal se radostného dne, jímž dovršil 50leté působení na vinici Páně. Byv od vrchnosti vybídnut, slavil sekundici v kapli Matky Boží u hradu Veveří, dne 25. června 1713. Farníci a přátelé jeho zajisté neopomenuli svému duchovnímu otci a pečlivému příznivci při té příležitosti projeviti svou lásku a úctu přehojným účastenstvím.

Téhož roku dožili se farníci ještě dvou velkolepých slavností, ovšem ne doma, nýbrž v nedalekém Brně. Tam z obavy před blížícím se morem dne 8. srpna, v pátek o Narození P. Marie, o 9. hod. ráno uspořádán byl za ohromného návalu lidu z města i z venkova průvod kolem celého města se zázračným obrazem P. Marie sv.-Tomské, jejž vedl Jan Matěj hrabě z Thurnu a Vellesassiny, t. č. probošt na Petrově (v Brně) a hned v neděli na to zase o 9 hodinách podobný průvod po všech skoro ulicích města Brna, který vedl Max. Gerhard z Freyenfelsu, infulovaný opat (uherský), t. č. městský farář a venkovský děkan v Brně.1) Vev. Bytyšku mor ušetřil. Počet ve farnosti zemřelých dle matriky od r. 1712 do r. 1715 obnáší 27, 32, 48, 23.

Že ruch náboženský za Jestřabského ve farnosti utěšeně zkvétal, lze i z toho pozorovati, že slavnosti Božího Těla se znenáhla vždy slavněji konaly. Bytyští slavili ji dvakráte, totiž o svátku Božího Těla ve farním chrámě a v neděli 3. po sv. Duchu u Matky Boží, blíž hradu Veveří. Dle ob. účtů obec při nich dávala zpropitné hudebníkům a rektorovi, pak osobám úřadním nebo sousedům, kteří nesli podnebesí, později také nosícím pochodně; r. 1709 už bylo i stříleno z kusů.

Zvyk konati slavnosť Božího Těla z kaple do zámku o 3. (ne o 2.) neděli po sv. Duchu byl prastarý a pocházel snad (jak farář Wolf zapsal do knihy farního kostela) odtud, že, když ve Vev. Bytyšce většina farníků odpadla k pikhartství, věrní katolíci v kapli u Veveří své služby Boží konali.

7. Hamry u Vev. Bytyšky.

Důležitý pokrok, se kterým se za Weikarta ve V. Bytyšce potkáváme, jeví se vystavěním hamrů. Byly pod zámkem za Švarcavou, tam kde dosud říká se „na Hamřisku“ a stojí pece

Soudě dle jmena tratě „u starých hamrů“, stávaly ještě dříve hamry nad horním mlýnem u Švarcavy.

Prosper hrabě ze Sinzendorfu.

Po Václavu Weikartovi zdědil jeho syn Prosper teprv 15letý panství Řičansko-Veverské. I on po příkladu otce svého ztrávil každoročně několik měsíců na hradě Veveřím a jak on tak jeho dvůr a úřednictvo udržovali styky s poddanými. Z počátku zdá se, že statky spravovala matka-vdova.1)

Uvedeme zprávy o něm, úřadnictvu a dvořenínstvu jeho prozatím do r. 1730, tedy za dobu 15 let.

Dle matrik provdala se sestra Prosperova Marie Alžběta již čtvrtý měsíc po smrti otcově, totiž 9. února 1716 za Antonína, hraběte Bertholda. Svědky při sdavkách byli: hrabě František Karel Berthold a Pauli, správce dvoru jeho, jakož i mnoho jiných rodem vznešených mužů.

Berthold s manželkou se bezpochyby častěji na Veveří zdržovali, neboť 1716 dne 7. srpna hrabě Prosper se sestrou, za Bertholda provdanou, převzali kmotrovství při křtu dítka Karla Hanzlíčka, panského trubače a hospodského, a podobně učinili 30. října 1718. V obou případech dali se zastupovati.

I matka Isabella (vdova po Weikartovi) bydlela na hradě, neboť byla s Prosperem 28. října 1717 osobně kmotrou dítka Antonína Winklera, knihvedoucího. Dne 9. prosince 1718 dala se zastupovati při křtu dítka vinopalníka Schmelzera v Řičanech.

Prosper pojal za manželku Filipinu, hraběnku z Althanu. Sňatek jejich požehnán byl dítkami. Dne 19. února 1724 narodil se jim syn Václav Jan Eustach; dne 6. února 1726 Bedřich Ludvík.2) R. 1727 uvedena je v matrikách V.-Bytyšských Anna Barbara Kneiffel, dětská „u mladého p. hraběte“. Roku pak 1729 29. srpna na hradě Veveří narodil se a křtěn byl „mladší hrabě“, pan František Serafínský, Josef, Jan ze Sinzendorfu, syn Prospera, dědičného pána na Veveří, v Řičanech, Trpišti, Chocenicích atd. a jeho manželky Filipíny roz. z Althanu; kmotry byli: Pavel Růžička, soused z Vev. Bytyšky a Kateřina,

1. Úřednictvo a dvůr hraběcí 1715–1730.

Hejtman Ferdinand Hekel, jenž už za Weikarta Veveří a Řičany spravoval, setrval ve své hodnosti i za Prospera. Ovdověv po druhé, podal ruku r. 1723 své kuchařce, Babrli Babcově, z Češtína v Čechách pocházející. Hekel utiskoval poddané V.-Bytyšské neobvyklými robotami (jak níže seznáme) a byl, soudě dle vlastnoručních poznámek na rozkazech platů kontribučních, přísný. Tak v rozkazu ze dne 23. listopadu 1715, aby V. Bytyška zaplatila 199 zl. 36 kr. 2 d. na rekruty a remonty, připsal: „Tyto peníze ve 14 dnech do posledního krejcaru zapraveny býti musí a to beze vší výmluvy“. Bytyští však přece zaplatili poslední krejcar až 10. února 1716. – Na platebním rozkazu z r. 1716 napsal: „Tyto peníze (které složiti měly obce panství Vev. na dragouna) ihned skrze ty posly odeslati se mají, sice purkmistři ihned na zámek, do arrestu vzati budou.“ R. 1726 obecní úřad V.-Bytyšský pro kontribuční dluhy v arrestě si hezky dlouho poseděl. Hekel byl na Veveří ještě r. 1727.

Po něm úřadoval r. 1727 Jan Spitzar, dle zápisů v matrice: Dne 20. ledna 1728 zemřela Justina, dcera po zemřelém hejtmanu Veverském Janu Spitzarovi, 19letá (porodivši před týdnem nemanželské dítko); pochována byla v kostele Bytyšském.

R. 1728 jeli V.-Bytyští s 9 fůrami2) pro nově ustanoveného hejtmana Karla Václava Praitschopfa. Dne 23. prosince 1728 podepsán jest vlastnoručně na jedné listině české a 3. dubna 1729 na německé.3) Byl to asi starší pán, anať jeho dcera Johana Františka 9. června 1729 byla kmotrou při křtu.4)

V brzku však úřad jeho nacházíme v rukou Jana Eliáše Winklera, který slouživ na Veveří od r. 1723 za poddůchoddního, od r. 1726 za důchodního, dne 22. února 1730 v Řičanské matrice zapsán je jako hejtman, kmotrem jsa při křtu. Tehdy mu bylo teprv 32 let. Hejtmanem byl na Veveří 17 let.

O purkrabích té doby nikdo se nezmiňuje.

Důchodním po Fr. Stranbelovi jmenován Joachym Cermák r. 1716; r. 1723 přidělen mu jako poddůchodní Jan Eliáš Winkler; který r. 1726 stal se jeho nástupcem (a r. 1730 hejtmanem, jak jsme už řekli).

Obročními byli r. 1716 Josef Gross, dříve písař obročenský (scriba frumentarius, granarius), od r. 1719 Martin Julian Hoffmann, od r. 1721 Tomáš Wenda, 1724 Jan Jiří Stopfer, jenž pojal za manželku Kateřinu Papšovu, dceru hostinského z Řičan.

Polesenství spravoval od r. 1723 Karel Hausknecht1), oboru od r. 1718 Karel Klaudius de Hornoch. – Hornoch; bylo více v pasnké službě při myslivosti; dne 9. června 1727 zemřel náhle na zpáteční pouti z Tuřan Jan Pavel Hornoch, 44letý myslivec v oboře u Veveří.

Dvůr Prosperův byl jako Weikartův četný. Bez kněze svého se neobešel. R. 1724 9. července „Kapucín z Veveří“ křtil, na místě zaneprázdněného faráře, nemanželského syna svob. pána de Conti, vojenského officiála a Marie Karoliny, dcery Bohumíra Magna z Hofferů, advokáta kdysi Brněnského, komorné paní hraběnky Filipíny; r. 1730 zapsán je P. Christophorus Ganser, dvorní kaplan hraběte Sinzendorfa. Měl pak Prosper r. 1716 sekretáře Ant. Winklera, jenž 1717 postoupiv za knihvedoucího, v té hodnosti setrval do r. 1724; dále si držel komorníky, komorné, kuchaře, myslivce, trubače, hejduky, kursory, posly, běhouny, hofmistra, představeného kuchyně atd.

2. Rozvoj železářského průmyslu na panství.

Nové hamry u Bílého potoka nad Vev. Bytyškou.

Péči, kterou otec Weikart věnoval rozvoji železářského průmyslu, shledáváme i u Prospera. Nespokojiv se s hamry za brodem (za Švarcavou pod Veveřím), vystavěl r. 1716 ještě hamry u Veverské Bytyšky na bílém potoku nad Matouškovým mlýnem (mlýnkem). S hamerníky přišli (šmelcíři) taviči, uhlíři, kteří v panských lesích dřevěné uhlí pro hamry chystali, kováři a různí jejich pomocníci, tak že se Bytyška učazenými sluhy Hephaistovými hemžila. Průmysl ten měl svého účetvedoucího (Josef Gross, dříve hamerník, r. 1722 scriba ferricudinarum).

Ovčírny na Veveří a u hamrů za Brodem rozmnoženy o třetí ve Žlabě (1723).

3. Lazebník Vev.-Byt. Ferdinand Trentz.

Zdravotnictví 1715–37.

Roku 1715 matriky v listopadu uvádějí Ferdinanda Trentze jako lazebníka (balneator) Veversko-Bytyšského, a dávají mu později také titul ranhojiče (chirurgus). O jeho rodinných poměrech lze udati, že byl dvakráte ženat, první manželka jmenovala se Kateřina, druhá (1725) Alžběta. S oběma měl dítky, poslední r. 1735. Kmotry některým dítkám vyhledával mezi pány úředníky na hradě.

Rodiče (?) mu zemřely ve V. Bytyšce; r. 1723 Melchior Trentz, 70letý lazebník, 1724 Marina 68letá.1)

Dle porovnání, v ob. archivě uschovaném, dto. 7. prosince 1729, utrhal mu na cti M. Šoupal, kolář, bydlící vedle něho na panské chalupě; načež před právem rychtářským odprosil.

Zdravotní stav ve farnosti celé doby od r. 1716–1737 byl normální soudě z počtu zemřelých. V celé farnosti ročně umíralo té doby 34 osob, nejvíce r. 1736, 51, nejméně r. 1735, 18.

4. Rozměřování pozemků V.-Bytyšských r. 1715–1717.

Vzrůst V. Bytyšky do r. 1752.

Rozvrhování (subrepartice) kontribuce dle starého katastru, kterouž práci měl na starosti hejtman Veverský, nebylo asi správné. Proto se sousedé Bytyští domluvili, že své pozemky rozměří na živnosti velké a malé, aby jednotlivci nebyli dávkami různými přetěžováni, a že pak všichni velcí každý stejně a všichni malí též každý stejně mnoho břemen ponesou. V obecním archivě zachovaly se toho měření stopy následující:

Z těchto pramenů jde na jevo, že bylo v Bytyšce naměřeno velkých živností 25, malých 25, tedy úhrnem 78. – Základ k rozdělení sousedů na velké a malé lze stopovati již ve starších dobách. Tak Zykmund z Tyffenpachů r. 1615, ustanovuje výši robot, činí rozdíly tyto: „Všickni jak sedí“ to jest všickni sousedé; „kteří koně chovají“ sousedé větší a „podsedníci“, sousedé malí; pak podruzi. Neměli však všichni větší stejně mnoho polí (jak jsme už seznali) a všichni malí také ne; r. 1715–17 se vyrovnali.

Tímto novým vyměřením gruntů nebyl změněn odhad starého lánského katastru. V poplatní knížce pro Bytyšku2) shledáváme úhrnně kontribuci na r. 1718 rozvrženou (jak bývalo původně) na 15 lánů 73/4 achtelu (po 24 zl. 12 kr.) a na 82 komínů (po 3 zl. 42 kr.).

Sousedé přednější po rozměření polí v r. 1717 domluvili se, a mezi sebou sami rozvrhli kontribuci tak, že do 791 zl. 42 kr. přispívala velká živnost 17 zl. 13 kr., malá 6 zl. 49 kr.; kdyby však byla kontribuce větší, aby malá doplácela 1/4 díl toho, co velká3) Tak byla živnost malá asi třetinou velké. Později kontribuce malých právě 1/3 velkých obnášela.

Poměr živností (25 velkých a 53 malých) zůstal celkem nezměněn 45 let. Jen že 2 velké byly rozděleny na 4 půlky a ke dvěma půlkám přiraženy byly 2 malé, tak že bylo 23 celých, 2 na 1/2 + 1/3, 2 poloviční a 51 třetin, úhrnem tedy zase 78.

Když r. 1718 vystavěla vrchnosť nové hamry u bílého potoka a později (asi 1740) práchovnu něco výše u téhož potoku, ač stála obě stavení na obecních pozemcích, brala z nich vrchnosť

5. Seznam sousedů Vev.-Bytyšských z r. 1716.

Při rozměření zahrad r. 1716 sdělán byl seznam sousedů všech. Klademe ho tuto, aby mohl býti porovnán s dřívějším asi z r. 1774 a tak zjištěn pohyb obyvatelstva Bytyšského za krátkou dobu 42 let, tedy asi za půl druhého pokolení. Sousedé větší vytištěni jsou písmem prostrkaným.

6. Stížnosť V. Bytyšky na nespravedlivé roboty.

Opatrnosť sousedů, aby nové nebyly zaváděny.

Jak jsme již podotkli: z dobré vůle poddaných, že ob čas konali roboty, ku kterým nebyli zavázáni, časem úředníci vrchnostenští chtěli udělati povinnosť. Již r. 1706 snaha ta neoprávněná vyvolala odpor Bytyšských. Podruhé stěžovali si (r. 1715) u paní Isabelly Marie Alžběty, hraběnky ze Sinzendorfu, rozené lanthraběnky z Fürstenberku (matky Prosperovy), následovně: „My městečko Veverská Bytyška přetíženi jsme velikými, častými

Bezpráví a útisky, kterých Bytyští zakoušeli, učinily je opatrnými. Dbali toho úzkostlivě, aby roboty časem jim nebyly rozmnoženy. Kdykoliv něco buď z dobré vůle buď za plat pro vrchnosť vykonali, čeho jim správní list Tyffenpachův neukládal, dávali si od hejtmana vyhotovati písemná vyjádření, že to učinili z dobré vůle a nebyli k tomu zavázáni.

7. Obecní úřad 1717–19. Primator Jakub Kříž.

Dne 24. ledna 1717 primator Jakub Kříž, purkmistr Václav Brychta, konsortové: Matěj Svoboda, Jíra Králík, Matěj Peprla, Frant. Syrovátka (Svat. smluvy v ob. arch.)

Úřadovali ještě roku 1719 dle účtů ob. Vysvítá to i z akt o jistém Matouši Němečkovi, který skoro půl roku, od 4. června do 24. listopadu, byl vězněn v kázním domě, dostávaje na obživu od obce týdně za 9 kr. chleba.

8. Úmrtí faráře Jestřabského 26. prosince 1719.

Jeho podobizna a bývalý náhrobní nápis.

Stařičký farář Jestřabský duchovní správu zastával sám a ač měl nohy ranami poseté v posledních letech, obyčejně pěšky do filialního kostela Řičanského a k nemocným chodil, nikdy na bolesti ran nenaříkaje, ba je skrývaje. Teprv po smrti, kdo je spatřil, obdivoval se trpělivosti zbožného muže. Konečně neunavný dělník – již smrti téměř ve tvář hledě, – když k 10. hodině chystall se v Řičanech o sv. Štěpánu r. 1719 ke službám Božím, povolán jest od nebeského hospodáře, aby vzal mzdu za břímě dne i horka, pracovav na vinici Páně 57 let a ztráviv v tomto slzavém údolí let 89. Tělesná jeho schránka uložena před hlavním oltářem ve farním kostele sv. Jakuba a přikryta mramorovou deskou, na níž bylo vytesáno: „Adm. R. D. Valentinus Bernardus Gestřabský Aichorno-Biteschensis Parochiae jubilatus parochus“.

Přítel a krajan faráře Jestřabského, František Xav. Leffler, děkan sv.-Peterský v Brně, dal mu r. 1730 udělati (latinský) hrobní nápis, obsahující celý životopis jeho.

Kde se ten nápi nalezal, nelze zjistiti. Bezpochyby v kostele někde na stěně. Na vrchu byl obraz Jestřabského; v levo od něho (latinsky) slova: Pravý obraz ctih. veled. p. Val. Bern. Jestřabského, duchovního jubilovaného; na pravo slova: jenž dožil se jako kněz 57 let, jako farář Vev.-Bytyšských a Řičanských zasloužilý 53 let, stáří svého 89. – Pod touto hlavou pak byl nápis v distichách:

(Další životopis je psán řečí nevázanou):

Z náhrobního toho nápisu zbyl jen opis v knize farního kostela a obraz Jestřabského, který uschován jest na faře. Ostatní vzalo za své bezpochyby při stavbě nového a zrušení starého kostela.

Obraz představuje Jestřabského jako statečného starce obličeje sivého, podlouhlého. Nad vysokým čelem něco řídkých vlasů roubí širokou tonsuru. Tmavohnědé velké oči kldně hledí

9. Obecní úřad Vev.-Bytyšský 1719–1730. Primatoři Jakub Kříž, Jiřík Tulipán, Jeremiáš Hofmann, Josef Porázek.

Obecní účty. Oprava radnice.

Roku 1720 částečně obnoven byl obecní úřad. Primatorem zůstal Jakub Kříž, purkmistrem Václav Brychta. Konsortové však zvoleni zcela jiní, totiž Jakub Rozkošný, Jiří Králíček, Jiří Tulipán a Petr Porázek.

Roku 1722 z jara ještě se všemi těmi se shledáváme, jen za Jiřího Tulipána nastoupil Šimon Loukotka. Rychtářem pak btl Matěj Peprla.

V druhé polovici r. 1722 nastala změna značnější tím, že zvolen za primatora Jiřík Tulipán, který jím zůstal až do r. 1727, tedy po šest let; s ním setrval v úřadě rychtář Matěj Peprla, vyjma r. 1723–24, kdy byl rychtářem Tomáš Peprla. Konsortové prvního půlletí zůstali i v druhém.

Další řadu konsortů sestavujeme přehledně pro leta 1723 až do první polovice 1727 následovně:

xxxxxxxxxx TABULKA xxxxxxxxxxxxxxxxxx

V druhé polovici r. 1727 a r. 1728 úřadoval primator: Jeremiáš Hofmann, purkmistr Matěj Peprla, konsortové: Šimon Loukotka, Josef Porázek, Ludvík Vencelides, Jiří Kotek.1) Radním písařem té doby byl Václav Raupek.

Jaké byly obecní příjmy a výdaje 1719–1728?

Od r. 1710 do 1718 nezachovaly se účty žádné. Po té pak jen rejstříky čili denníky za rok 1719, za druhou polovici 1720, první 1722 a úplné účty za r. 1726–28.

V příjmech shledáváme nové prameny:

1. z lesa prodávány (už od r. 1709) bednářům, a sice domácím i cizím březové a lískové tyče na obruče. Jezdili si pro ně bednáři z Oslavan (Jiřík Sobotka), z Halinkova. Holí desítkových, na pobíjení desítivěderek, stála kopa 30–36 kr. pro cizí, 24 kr. pro domácí bednáře, kopa pětivěderních 12 kr.

2. z polí uveden desátek k obci r. 1720 ode 2 sousedů (z pole za horním mlýnem) 11/2 míry pšenice, r. 1728 z rybníčka (pod vlčími jamami) 36/8 mír pšenice.

3. k obecním polím, které už dříve byly osívány, přibyl kus u hamrů nad mlýnkem.

4. dle rejstříku pro „novoulické a hofery“ odváděli tito k obci plat roční a sice 6 po 1 zl. 20 kr., 6 po 1 zl., 6 po 45 kr., 3 po 36 kr., 6 po 48 kr., 1 po 1 zl. 30 kr., tři po (?), kovář z kovárny obecní 6 zl., bednář 4 zl.

V obecních účtech uveden je také příjem tácu (daně z nápoje) odváděný v městečku (r. 1726 35 zl. 25 kr.) a příjem na ubytování vojska, který se scházel z Bytyšky a některých dědin panství Veverského.

Ve výdajích exekuce značné sumy pohlcují každoročně. R. 1714 (dle listiny ob. archivu dto. 11 pros. 1716) ležel v Bytyšce exekutor 340 dní! a dostal „dle patentů“ za to 12 kr. denně, úhrnem 68 zl. Roku 1716 k exekucím se přidružilo věznění úřadních osob Bytyšských; seděli všichni! Ob. účty totiž vykazují tyto položky: purkmistrovi Šimonu Loukotkovi, když na zámku v arrestě seděl pro obec, dáno za 7 dní 33 kr.; p. primatorovi a Jakubu Rozkošnému v arrestu za obec na zámek 30 kr.; Rozkošnému, když v arrestě seděl, za 8 dní 30 kr.; Janu Koryčanovi, když v arrestě seděl za rešt (nedoplatek daní) dáno 12 kr.; p. Josefu Porázkovi dáno do arrestu tím spůsobem 22 kr. 2 d.; hospodáři obecnímu, Tomáši Dundáčkovi, do arrestu dáno 15 kr.; panu primatorovi do arrestu 30 kr.; p. Jeremiáši Hofmannovi do arrestu 45 kr.; p. rychtáři Matěji Peprlovi do arrestu 33 kr.; Šimonu Loukotkovi, když pro kontribuci v arrestě seděl, 29 kr.; purkmistrovi za 9 dní téhož zámského arrestu 1 zl. 30 kr.; zámeckému zahradníkovi hospodskému za chleba a po mázu piva, které dal sousedům a vdovám, když v zámku s purkmistrem Šimonem Loukotkou v arrestě byli, 48 kr.; purkmistru za 7 dní do arrestu 42 kr.; Janu Koryčanovi do arrestu 24 kr.

Podobně r. 1727 seděli sousedé a vdovy a pan purkmistr s nimi pro obilní dluh (do sýpky kontribuční) a dostali 1 zl. na útratu od obce.

Té doby obec měla 100 zl. dluhů.

O pitkách obecních větších není nikde zmínky.

Mezi dary vyskytují se stále: pánům officírům (úředníkům Veverským) zeleného čtvrtku buď 2 beránci, nebo maso; a různé almužby.

Roku 1728 vyslala Bytyška fůry na stavbu císařských silnic až do Modřic. – Také opravila důkladně svou radnici, dadouc jí novou střechu; při stavění nové báně (makovice) na věžku radnickou věnováno varhaníku a školním pacholatům 30 kr. Na stavbu vypůjčia si 160 zl. od Kuřímského purkrabího Fr. Grüna; zaplatila je teprv r. 1746. – Za dobu od r. 1719–1750 se nezachovaly ani denníky ani obecní účty.

Roku 1730 dne 15. března vypůjčilo si 25 větších sousedů od Jana Pusty, hospodského v Tišnově, 100 mír ovsa na zasetí a potřebu a slíbili, že dají za 11/2 míry ovsa 1 míru pšenice čistého zrna. Podepsán jest Josef Porázek, primator a Matěj Peprla, purkmistr. Rychtářem byl Jiří Kotek.

10. Farář Vev.-Bytyšský Václav František Antonín Koryčanský (1720–1730).

Dne 1. ledna 1720 převzal duchovní správu ve farnosti Vev.-Bytyšské farář Koryčanský, rodem z Hustopeče od Olomouce.1) Za posledních let stařičkého jeho předchůdce Jestřabského zavládly na obci rozmanité nešvary. Jsa skromným, přehlížel, když farníci jemu a kostelu nedbale odváděli štolu a poplatky různé, na př. kostelu dávku ze železné krávy,2) jemu pak máslo, kuřata (každý soused 2 žejdlíky másla, 1 kuře), koledy. Také během let spustly budovy farní a k ní příslušné.

Koryčanský měl po něm tudíž těžké postavení, a žádal-li co, musil vyslýchat námitky a výčitky, „však to za Jestřabského nebývalo“. Vymohl však přece na obci, že mu hned v prvním roce dala opravit střechu a vrata na faře, plot u zahrádky, a sklep, což stálo (dle ob. účtů 1720) asi 60 zl., nepočítaje práci nádenickou a tažní. Vrchnosť zajisté také svou povinnosť vykonala. I v následujících letech rozmanité správy menší ve faře provedeny, ač obec už reptala.

Hůře se Koryčanskému vedlo, když počal naléhati na farníky, aby řádně odváděli kostelu a jemu povinné platy a přírodniny. Mluvil k hluchým. Když ho trpělivosť přešla, domlouval jim to veřejně s kazatelny a když pak někteří počali kázaní vyhybati, tepal je zas pro nedbalou návštěvu kostela a kázaní. Zdá se, že, aby si nahradil dluhy chudších, žádal na zámožnějších větší štolu; a také podobá se, že při napomínání sousedů nešetřil patřičné umírněnosti. Zkrátka r. 1726 dostoupily třenice mezi ním a farníky té výše, že obec si na něj u děkana Lomnického3) a u vrchnosti4) stěžovala.

Kus takové žaloby se zachoval5) a pokud lze z ní poznati, jednalo se o následující věci:

1. R. 1725 se v kostele od nového roku do Velikonoc nezpívalo (t. j. na varhany nehrálo, o čemž ještě níže promluvíme).

Soudě dle této žaloby, musil by Koryčanský býti hotový vydřiduch a surový svéhlavec. Vědouce však, že po vyslyšení strany obžalované padají namnoze žaloby jako dům karetní, a nemajíce po ruce odpověď farářovu, úsudku žádného nepronášíme.

Stížnosti byly od bisk. konsistoře vyšetřeny, což vysvítá z té okolnosti, že obci od konsistoře zaslán seznam tax štolních,1) aby věděla, co kdo platiti je povinen a brániti se mohla. Zároveň pak zajisté nařízeno bylo obci, aby konala své povinnosti naproti faráři.

Že Koryčanský nenapomínal farníky, aby platili, bez příčiny, toho důkazem jsou rejstříky v ob. archivě podnes chované. Do roku 1726 dlužili Veversko-Bytyští sousedé faráři za máslo a kuřata, za vypůjčené obilí a peníze, a kostelu z krav železných (částečně ještě z dob jestřabského) 148 zl. 47 kr. 2 d., summu to při tehdejší láci ohromnou. Zejmena z krav železných jeden dlužil 33 let!, jiný dokonce za 50 let! (od r. 1776).

Jiný rejstřík vypočítává, že od r. 1720–1729 dluží farářovi

xxxxxxxxxx TABULKA xxxxxxxxxxxxxxxxxx

Koryčanský měl kooperatora. Vystřídali se u něho Jan Tettauer, Josef Jurča a Bartoloměj Jaich. – Koncem března 1730 odešel na faru svého rodištěm Hustopeče a Olomouce, zaměniv ji s tamějším farářem Petrem Vojtěchem Vybíralem, a působil tam až do roku 1746.1)

11. Rektoři Vev.-Bytyští: Jiří Farovský 1718–1722. Jan Stoltz 1722–1753.

Rektoři Řičanští téže doby.

Po Fr. Kratelovi nastoupil rektorství ve Vev. Bytyšce Jiří Farovský, starší bratr Matěje Jos. Farovského. Byl ženat již od r. 1709 s dcerou dolního mlynáře Svobody Martina a zastával také písařství obecní. Když zemřel r. 1719 farář Valentin Jestřabský, nastaly i pro učitele značné změny. Především zvýšen plat ludimagistra jako varhaníka. Dostal ještě r. 1719 za hraní varhan 91/8 míry žita a 1/2 míry ječmene. Roku 1720 přisouzeno mu jako organistovi 21 zl. a 21/2 míry žita vedle písařské služby, která nesla ročně 9 zl. 46 kr. Slovo „varhaník“ „organista“ r. 1719 v Bytyšce ponejprv se vyskytuje.

Roku 1720 opravena fara a hned r. 1721 stavěna škola. Smlouva o škole zní: „Dne 14. května 1721 stal se kontrakt v radním domě u přítomnosti pana primatora jménem Jiříka Tulipána, purkmistra a spoluradních s panem Jiříkem Žaloudkem z dědiny Javorka, svého řemesla tesaře, aby nám školu stavil k naší obci; a smlouva jest s ním udělána za 24 zl. a též ještě dáno na litkup 30 kr.; a on slibuje, že ji chce jak sluší a náleží stavit, se vším, co bude potřeba při tom, dělat atd.“

Kontrakt nebyl uzavřen na plano, nýbrž Žaloudek vskutku stavěl, či jak tehdy ještě říkali stavil školu k obci. Účty obecní toho roku o tom nám nemohou ničeho říci, protože se ztratily; jeden však rejstřík na vybírání peněz k obci za r. 1725 obsahuje tato slova: „Strany jeho ausziglu (výtahu z hlavní knihy = účtu) co on (kovář Pavel Růžička) r. 1722 při faře a při stavení školy, týž všelikých jeho řemeslem vyhotovených děl... naložil , se jemu uráží... 5 zl. 50 kr.“ V nové škole ustanoven nový učitel. Farovský však žil až do 22. září 1730, kdy zemřel jako zbývalý písař a ludirektor Bytyšský. Písařství, zdá se, že zastával až skoro do smrti své. Jméno Farovský dosud se zachovalo v Bytyšce jako přezdívka majitele jednoho gruntu, který kdysi Farovským náležel.

Nový rektor uveden je ponejprve v matrikách 16. února 1722 a jmenoval se Jan Stoltz, jeho manželka Anna. Postavení jeho z počátku bylo nesnadné. Podobá se, že sousedé proti přílišnému služnému varhaníkovu se vzpírali. Musiliť na ně skládati. Roku 1722 dostal 27 zl. a 10 mír žita, sumu to neobyčejně vysokou. Roku 1725 varhaník nehrál – snad proto, že mu nechtěli platiti. V účtech za r. 1726 je zaznamenáno: „Varhaníkovi na r. 1725, poněvadž služby nekonal, dáno co na rejstříky se sebralo a zadrželo, od velkých 25 (sousedů) po 20 kr., od malých 53 po 10 kr. – úhrnem 17 zl. 10 kr.“ – pak „2 míry žita.“ Roku 1727 zapsáno: „Od přepisování memorialu strany varhaníka 18 kr.“ Pamětním tím spisem asi bylo žádáno za urovnání sporu co do platu varhanického.

Rektor Stoltz měl zajisté také velmi těžké stanovisko mezi obcí a farářem Václavem Ant. Koryčanským, když se soudili. Zdá se, že postavení jeho bylo i ohroženo, neboť v jednom dopise dto. 23. XII. 1728, hejtman Veverský, Karel W. Praitschopf na konci douškou oznamuje Bytyšským: „Starý rektor v svém předešlém úřadě zachován býti má.“*)

Založením bratrstva sv. růžence r. 1733 zvýšily se příjmy rektorovy o 2 zl. 36 kr. ročně; zapisoval jeho členy, vedl účty a zpíval při mších sv. za členy obětovaných. Týž rok založena také první mešní fundace, kterých znenáhla přibývalo; rektor jako zpěvák (kantor) měl z nich také podíly.

Ježto obecní účty od r. 1729–1750 se ztratily, jsme pro další leta odkázáni na pouhé matriky. Stoltz provdal 30. ledna r. 1736 dceru Alžbětu za Vev.-Bytyšského souseda Fl. Svobodu. Ztrativ pak dvě léta později manželku Annu, 44letou, pojal za choť Veroniku, dceru po Kašparu Báchorovi, sousedu v Nedvědicích. R. 1745 Stoltz druhou dceru Terezii vdal za panského cihláře Floriana Marečka; sňatek ten za krátký čas zrušen smrtí její. Jeden syn Stoltzův stal se rektorem ve Střelicích (r. 1759 byl v Bytyšce kmotrem při křtu). Ovdověv 15. října 1749 po druhé, šel r. 1753 bezpochyby na pensi, neboť za jeho živobytí ustanoven jiný rektor. Stoltz pobyv nějaký čas v Bytyšce, odstěhoval se jinam (snad k synovi?); neboť úmrtí jeho v matrikách není zanešeno. Titul jeho psán rektor, rector scholae, ludimagister, organista loci.

Obecního písařství Stoltz nezastával. Neslo 12 zl., špišek soli za 45 kr. a 6 mír žita, ač pozbylo na důležitosti zastavením činnosti hrdelního práva Vev.-Bytyšského od r. 1729–1748; po znovuzřízení jeho byli ustanovováni zkoušení syndikové.

12. První stopy kontribučenské sýpky.

Vrchnosti byly mezi jiným povinny, udržovati hospodáře v takovém stavu, aby vybývali řádně poplatky. Za kterýmž účelem utvořily v letech dobrých různým způsobem zálohy, aby v letech špatných z nich rolníkům mohlo býti půjčováno.

Na Veveří ponejprv vidíme r. 1725, že bylo žito a oves poddaným půjčeno z takové zálohy. Obilí bylo jměním poddaných, avšak chováno na panské sýpce. Za půjčenou poddaní při oplácení dluhu nějaké procento více sypali.

Tak nám to zvěstuje rejstřík, jehož nápis (německý) zní: „Podrobné vypsání obilní zálohy, která ze jmění poddaných poskytnuta byla Vev. Bytyšce na r. 1725 i s nádavky; pak mnoho-li r. 1725 a 1726 vskutku bylo oplaceno a mnoho-li zbylo na dluzích“.

Jiný rejstřík sumární uvádí, že r. 1725 bylo půjčeno

xxxxxxxxxx TABULKA xxxxxxxxxxxxxxxxxx

13. Vev. Bytyška pozbývá r. 1729 hrdelního práva.

Zeměpáni naši věnovali ob čas pozornosť soudnictví, pečujíce o jeho zvelebení. V ohledu tom vynikla také císař a král Karel VI. Vyzval mimo jiné i královský tribunal moravský, aby mu podal určité návrhy na opravu soudnictví moravského.

R. 1727 tedy tribunal navrhl, aby buď zavedeni byli noví zvláštní hrdelní soudcové, buď obmezen byl počet stávajících hrdelních soudů. C9sa5 10. 4ervna r. 1729 v Laxenburku rozhodl, že souhlasí s návrhem druhým, a sice tak, aby místům, která dosud hrdelní soudy měla, nebyly naprosto navždy odňaty, nýbrž jen dokud by nedokázali, že se postarali o schopné soudce. Následkem toho patentu zrušeny či zastaveny byly roku 1729 v Brněnském kraji tyto hrdelní soudy: Doubravník, Bystřice, Osová Bytyška, Pravlov, Dambořice, Klobouky, Dolní Dunajovice, Troskotovice, Trachtín, Uherčice, Lanžhota, Lednice, Rajhrad, Modřice, Kuřím, Letovice, Blansko, Ždánice, Židenice, Račice, Mušov, Pouzdřany, Břeclava, Čejkovice, Polehradice, Veveří, Líšeň, Šlapanice, Velké Němčice, Pohořelice, Blučina, Budišov, Lysice, Nosislava, Měnín, Lomnice, Oslavany a Tasov. Hrdelní právo, jak vidět, nebylo až do Karla VI. žádnou vzácností.

V seznamu zrušených je také Veveří. A celé panství Veverské přiděleno do Rosic vyjma Žebětín, jenž připadl k Starému Brnu. Rosicím podřízena byla tato místa: Rosice, Pendorf, Tečice, Babice, Zákřany, Lukovany, Popovice, Příbram, Oujezd, Zhoř, Zbraslava, Litostrojov, Říčka, Vomice, Popůvky, Troubsko, in totum Veveří, Chudčice, Mor. Kynice, Sentice, Inačovice, Rozdrojovice, Kyničky, Bystrc, Řičany, Javůrek, Ostrovačice, Domášov, Přibislavice, Hluboký, Radoškov, Osová Bytyška, Malá Bytyška (Veverská), Křenářov, Dlouhý, Milešín, Vidonín, Víckov, Vlkov, Ondrušky, Horní Březí, Borovník, Rozseč, Rojetín, N. Ves, Křížinkov.

Místa, v nichž hrdelní soudy byly supsendovány a zastaveny, považovala to za své „testimonium paupertatis“ t.j. „vysvědčení neschopnosti“ a mrzela se nad tím; více však se hněvala proto, že musela za soudění platiti jinam. Tak Bytyští musili mnohý úšklebek od Rosických vyslechnouti a zaplatiti jim od roku 1729–1746 298 zl. 1 kr. soudních útrat.

14. Farář Vev.-Bytyšský Petr Vojtěch Vybíral 1730–32.

Vybíral zaměniv svou faru Husťopečskou (u Olomouce) za Veversko-Bytyšskou, byl na ni dne 7. dubna 1730 investován, jak napsal do křestní matriky:

Pocházel z Čidružic čili Mstidružic u Blížkovic (Lispitz). Ač jen krátký čas působil ve V. Bytyšce, přece zanechal po sobě pěknou památku.

Za něho koupena byla velká stříbrná monstrance 128 lotů těžká, částečně pozlacená.2)

Pak byla r. 1731 znovu vystavěna a o síň rozšířena farní budova. Náklad 2000 zl. vedl sám patron hrabě Prosper ze Sinzendorfu. Stavení nové mělo tři přízemní světnice (komoru žádnou!). V průčelí zasazeny byly hraběcí znaky Collaltů a Sinzendorfů3) a kolem nich napsáno letočetné dvouverší:

Roku 1732 daroval Karel Hausknecht, polesný Veverský, kostelu umíráček. Zvonek váží 10 liber a je ozdoben polovypouklým obrazem sv. Jana Nepomuckého, jehož úcta se té doby po naší vlasti tak utěšeně šířila a zmáhala.

Farář Vybíral po krátkém působení v Bytyšce zemřel dne 4. července 1732. Ač není udáno, kde by byl pochován, máme za to, že uložen jako jiní faráři v Bytyšce zemřelí, v kostele sv Jakuba.

Vybíral měl kooperatora Bartoloměje Jaicha, který už za Koryčanského v Bytyšce pracoval.

15. Úřednictvo a dvůr hr. Prospera r. 1731–1747.

Všeobecně budiž především podotknuto, že v letech třicátých setkáváme se mezi úřednictvem a služebnictvem hraběte s poddanými jeho z panství Chocenic, Triblu a Trpistě v Čechác a že zjednodušena byla správa panství Vev., t. j. snížen byl počet úřednictva.

Jak jsme už naznačili, stal se r. 1730 hejtmanem Veverským Jan Eliáš Winkler. S manželkou Kateřinou měl tyto dítky: 1730 Jana Antonína († 1734), 1731 Annu Josefu, 1733 Františka Felixe, 1735 Felixe Kajetána, 1737 Annu Barboru († 1746 a pochována byla v kostele „Matky Boží“). – Snad z náchylnosti ku stavu duchovnímu, volil za kmotra prvního dítka – dvorního kaplana Sinzendorfova Gansera, dalších tří – faráře Kuřímského Adamce a jen při posledním – hraběcího komorníka Würzenthala; kmotoru při všech byla dcera měšťana Brněnského Krobota. Winkler ztratil manželku Kateřinu neuprosnou smrtí r. 1738, kdy teprv jí bylo 29 let; pochována jest v kostele Matky Boží, kam i Winklerova tělesná schrána r. 1747 († 13./12. 49lelý) uložena byla.

Poddaní Bytyští, nedůvěřivi jsouce k hejtmanům jako ku svým utiskovatelům, i jemu mnoho (aspoň z počátku) nevěřili. Daliť si reversem ze dne 12. května 1732 potvrditi, že vozili dříví na stavbu horního stavu ne z roboty, nýbrž za plat. Otisk Winklerova pečetního prstene na této listině dobře zachovalý, má znak na 4 pole rozdělený, z nichž dvě příční mají uprostřed po jedné šestipaprskové hvězdě, dvě druhá úhelnici tesařskou, (Winkel – Winkler).

Purkrabím na veveří byl od r. 1731 Jos. Gross, dříve purkrabí Řičanský (šel do výslužby před r. 1745); od r. 1746 August Beránek.

Obroční té doby nejsou nám známi. Snad ten úřad docela přestal. Podobně důchodní na Veveří nebydlil, nýbrž v Řičanech, kde zrušen úřad purkrabský.

Polesným setrval (od r. 1723) Karel Hausknecht až asi do r. 1741. – Když se mu r. 1731 narodil chlapeček, pozval mu za kmotry žebráka s žebračkou. Následoval tak příklad vrchnosti, která podobně učinila r. 1729. Od něho pochází, (jak jsme už řekli) zvonek umíráček. Po něm r. 1744 uveden je v Řičanských matrikách Josef Lait jako polesný. – Oborným (od r. 1718) stále Karel Klaudius de Hornoch, do r. 1740.

Styky dvoru hraběcího s poddanými značně ochably, proto také o něm mnoho vypravovati nedovedeme. R. 1732 zemřel Josef Wagner, mládenec 33letý u hraběte a pochován jest v kapli Matky Boží. R. 1735 uveden jest František de Hornoch, mládenec u mladých hrabat Václava a Bedřicha. I železářský průmysl klesl; za Brodem asi docela zanikly hamry. Aspoň jmena německá hamerníků a tavičů (už bezmála od r. 1725) v matrikách přestávají.

16. Císař Karel VI. potvrzuje V.-Byt. privilej tří jarmarků.

Patenty císařské nařizovaly, aby všechny výsady novému panovníku byly předkládány ku prozkoumání a znovupotvrzení, jinak že by platnosti pozbyly. Tím způsobem jednak pojištěna byla práva soukromá, jinak zjednán císařské pokladně vydatný pramen příjmů. Musiliť poddaní za potvrzení privilejí platiti značné taxy. Jarmarky Bytyšské i s trhy ponejprv potvrdil císař Karel VI. v Karlových Varech dne 27. června 1732;1) taxa obnášela 150 zl., za šňůru a pouzdro na pečeť 5 zl. 30 kr.,2) za vyhotovení diplomu a sice za vazbu a insertní listy 17 zl., od pečetění 2 zl.,3) úhrnem tedy 174 zl. 30 kr. Tím není vydání vyčerpáno; potvrzení vymáhal ve Vídni agent hraběte Sinzendorfa4) a ten si za práci také něco čítal; podobně se nenamahali za darmo sousedé, kteří v té záležitosti cesty konali na Veveří a do Brna ku královským úřadům. Obec neměla dosti peněz na vše ty vydaje, a vypůjčila si 1733 od nového faráře svého Straufussa 200 zl. rýnských dadouc mu v zástavu a k užitku až do zaplacení dluhu kus obecního pole pod tak zvaným horním hamerským stavem.5)

17. Jan Alois Straufuss, farář Vev.-Bytyšský 1732–1747.

Po Vybíralově úmrtí obdržel faru Vev.-Bytyšskou Straufuss (Bytyšští říkali mu Štrófus). V pracích jeho pastýřských vydatně ho podporoval kooperator Václav Josef Wolff od 24. srpna 1733 počínaje. Za Straufusse život náboženský ve farnosti značně vzkvetl. K čemuž velice přispělo založení

ku kterému v brzku početní členové ve farnosti přistoupili. Z dobrovolných příspěvků a odkazů jejich časem naspořeno jmění ne sice značné, ale ku zvelebení bohoslužeb platně přispívající.

Dne 2. července r. 1733 o slavnosti Navštívení P. Marie, byl od P. Hyacinta Michla, magistra bohosloví a převora dominikánského konventu u sv. Michala v Brně, na místě a jmenem P. Fr. Tomáše Ripolla, professora bohosloví a generala celého řádu slavnostně prohlášen postranní oltář bolestné Panny Marie (na straně evandělní) za oltář bratrstva.1)

Týž měsíc založena byla

první při farním chrámu Páně. Dne 28. července 1733 poručil Václav Brychta 50 zl. r. a\ 6 %, na roční 2 mše sv. tiché a jedno zpívané requiem s malým konduktem. – Brychta r. 1716 uveden jest mezi majiteli malých usedlostí, r. 1719–1724 byl konšelem a té doby téměř stále zároveň purkmistrem; později, kdy nastaly třenice obce s farářem Koryčanským, nebyl členem ob. úřadu. Václav Brychta zemřel, zaopatřen byv všemi svátostmi, dne 28. července 1733 a pochován jest v kostele sv. Jakuba. (Tamže uložena jeho vnučka Kateřina, dcera Viktora Jana Brychty r. 1741).

Manželka hraběte Prospera ze Sinzendorfu, Filipína rozená z Althanu, darovala kostelu sv. Jakuba mešní roucho z brokátu stříbrnými niťmi bohatě protkaného. Na něm je znak – Sinzendorfů a Altahnů – v barvách příslušných překrásně vyšitý. Roucho kostel dosud má. –

Také o kapli Matky Boží pečoval Straufuss. Dal obnoviti nákladem dobrodinců

avšak pěkné malby, který visíval na stěně u vchodu do kaple a vystaviti veřejné úctě na hlavním oltáři.

18. Nové pohřebiště u kostela sv. Jakuba. (1732–1771).

Farář Straufuss zavedl novotu tím, že výminečně pochovávati počal některé útlé dítky u kostela farního. R. 1732 dne 20. listopadu první tam uložena Verunka, čtvrt roku stará dceruška kostelníka Vavřince Hakuly.

Bezpochyby hrobečky kopány byly někde v koutku, u kostela nedaleko kříže, který tam stál.1) Matriky r. 1745 výslovně praví: „byl pochován na hřbitově sv. Jakuba,“ „na hřbitově kostela sv. Jakuba,“ „na hřbitově u kostela sv. Jakuba,“ čímž určitě jest řečeno, že se tu míní místo ne uvnitř, nýbrž vně kostela.

Od r. 1732–1771 pochováno bylo u kostela, pokud jsme zjistili dle matrik, čtyři a osmdesát dítek. Pak zvyk ten přestal a voženy zase všechny mrtvoly an hřbitov u kaple Matky Boží.

19. Velký požár na Benítkách ve Vev. Bytyšce

vznikl dne 31. července 1733 u Lukáše Valentina v ulici, kde fara stojí, a jež „na Benítkách“ sluje, a ztrávil celou ulici i se školou. I střecha na faře chytala se, avšak, chvála Bohu, hlavně úsilím mlynářů plamen udušen. Stodola a nějaké obilí shořelo.

20. Obecní úřad V.-Byt. r. 1734–41. Primatoři: Josef Porázek, Ludvík Vencelides.

Obecní úřad roku 1734, dne 5. listopadu: primator Josef Porázek, purkmistr Jiří Kotek, rychtář Jeremiáš Hofmann, konsorti Jakub Rozkošný, Jíra Tulipa, Jan Sanejtrník, Tomáš Peprla.2) Týž úřad byl ještě 28. března 1735.

Obec té doby už značným byla obtížena dluhem; v bilanci r. 1733 mluví se o 50 zl. ročních interesů, které obec platila.

R. 1737 dne 24. února primatorem byl Ludvík Vencelides, rychtářem Jiří Tulipa, v listopadu titéž a při nich purkmistrem Josef Porázek.

Od 9. prosince 1738 až do 3. června 1741 zůstal primatorem Ludvík Vencelides, purkmistrem Josef Porázek, rychtářem Jeremiáš Hofmann. Podobně setrvali jako konšelé na svém místě: Matěj Peprla, Jan Machotka, Jakub Valentin, a jeden, Václav Veselý, vystřídal se s Jiřím Kotkem.

21. Ranhojič V.-Bytyšský Josef Leidsmann 1737–1795 a jeho rodina.

Z křestních matrik je patrno, že Josef Leidsmann byl ve Vev. Bytyšce ranhojičem (chirurgem) už r. 1737, neboť se mu tam druhého ledna 1738 narodila dcera. Jeho manželka jmenovala

Syn František Leidsmann narozený 1740 z prvního sňatku, vyučiv se na ranhojiče, pomáhal v Bytyšce otci v povolání, předešel však otce r. 1782 na věčnosť. Manželka Ludmila od r. 1780 pomáhala rodinu živiti jako porodní bába.

Staří manželé zakoupili si r. 1790 dominikální chalupu č. 61, v níž ranhojiči bydlívali(Bader-Häussel), s ovocnou a zeleninovou zahradou na 200[]° za 166 zl. rýnských 20 kr. a za roční činži (obvyklou už dříve, nyní však proměněnou na činži dědičnou, emphyteutickou) 5 zl. 10 kr. Domek měl světnici, komoru, chlév a jiné příslušnosti. Vrchnosť vymínila si pro budoucnosť právo předkupní a laudemium 5% kupní ceny; Leidsmann pak platil daně.

Zemřel 85letý r. 1795 v lednu; manželka Ludmila přežila jej pouze čtvrt roku, ač dovršila jen 62 let. Rodina Leidsmannů zachovala se podnes ve Veverské Bytyšce.1)

22. Mešní nadace Turbova pd r. 1740. (II.)

23. Práchovna nad V. Byt. vystavěna asi 1740.

Její majitelé do r. 1812. – Mešní fundace Meluzinova a Vozgova.

V hlubokém údolí asi 11/2 kilometru nad Vev. Bytyškou, na Bílém potoce uprostřed rozsáhlých lesů pod strmou skalou a strání, leží několik osamělých stavení s bujnými ovocnými sady. Blížíš-li se jim podél potoku, slyšíš z daleka dupot stup vodou hnaných a u proutěného plotu zahradního čteš na tabulce výstražná slova: „Zde se pod pokutou zapovídá kouřiti.“ Ovšem! Prach je nebezpečný. Proto také práchovna posunuta jest do zákoutí, a pozůstává z několika budov od sebe oddělených; – obydlí, jež mezi zelení stromů bělostí proniká, stojí hezký kus od stup, pulírny a od skladiště; i hospodářská stavení jsou značně vzdálena a zásoby dřeva i uhlí uloženy na rozličných místech.

Prvním prachařem, o němž matriky r. 1741 se zmiňují, byl Fr. Kriavania (nebo také Krawan). Bezpochyby práchovnu jen zařídil a vrátil se zase na dřívější místo své; neboť r. 1744 je uveden jako prachař v Závisti a prachařem V.-Bytyšským je Matěj Meluzin – a ten a6 do r. 1771.

Meluzin oženil se roku 1744 s Mariannou, dcerou souseda V.-Bytyšského, Jiřího Kotka.1) Řemeslo jeho bylo velmi výnosné. Zvláštní jeho libůstkou bylo, míti v městečku sousedský grunt, s nímž stále téměř kupčil, vyměňuje buď stavení, buď pole, buď celý za jiné.2) S tchánem Jiřím Kotkem se od r. 1753–1763 svářil.3)

R. 1745 koupil za 66 zl. rýnských grunt č. 121 od Šimona Kotka, vyměniv r. 1756 k němu za pole své, pole od gruntu Tomáše Dupala a nabyl od souseda Tomáše Kuchynky č. 49 polovici vinného šenku. Roku 1763 prodal č. 121 bývalému rathouzskému Jiřímu Švandovi za 255 zl. a koupil č. 45 za 250 zl. r. od Václava Svobody. Na číslo to provdal svou dcru Kateřinu, dada ji Janu Šancovi, vdovci a hostinskému na panském domě, jenž od otce svého dostal tisíc zl. r., tedy jmění rovnající se čtyřem gruntům (jaké nyní jsou a už tehdy byly).

Meluzin dlouho bez gruntu nezůstal. Koupil č. 48 ode vdovy po Pavlu Tišlerovi za 210 zl. r. a aby byl blíže dceři (na č. 45), vyměnil dům svůj bez polí, za dům č. 47. Čísla 46 asi nemohl dostati. Druhou dceru Annu provdal r. 1771 za rektora školy V.-Bytyšské Jana Vozgu, o němž viz níže bližší zprávy. Zde pouze budiž řečeno, že když 53letý Meluzin 16 dní po svatbě Vozgově nalezen byl 21. února na cestě ku práchovni z V. Bytyšky vedoucí – v potoce utopený (?), Vozga nechal učitelství a převzal výnosnější práchovnu. Za Matěje Meluzina a jeho přízeň založena fundace při farním chrámu Páně na 3 tiché mše sv. roční;4) vdova zemřela teprv r. 1790, 75letá.

Vozga zemřel 50letý r. 1794 na zimnici žlučnou čili na žlučnici. Asi po půl roce zemřel na souchotě jeho nadějný 19letý syn, studující Jan.

Vdova Anna, nemohouc živnosť prachařskou sama provozovati, provdala se r. 1795, 46letá za 28letého Emmanuele Jeřábka. Hospodařil až do dorostu syna Františka Vozgy, který práchovnu dvě leta po smrti matčině r. 1803 převzal a brzy na to se oženil s Rozalií Svobodovou z č. 120 ve V. Bytyšce.5)

dnové Františka Vozgy brzy uplynuly. Podlehl 29letý 8. října 1810 jako bratr Jan souchotím, zanechav dvě dcery, Mariannu a Annu. Marianna zemřela brzy na to, jako dítko. Založil mešní nadaci kapitálem 20 zl.6) „za Vozgovu rodinu“. Jmění, které zanechal, odhadnuto bylo úředně na 800 zl. za movité věci a kapitály, na 1800 zl. za práchovnu. V pozůstalosti

Vdova Rosalie vyhlídla si za manžele roku 1811 Jakuba Zavřela z Ousoší, zemřela však 28letá na tuberkule, jimiž od prvního manžele byla nakažena, už 18. dubna 1812. Tak zůstala Anna, dcera Vozgova jako tříletý sirotek v rukou docela cizích. Majíc otcovského podílu 1600 zl. a po matce peřiny a šaty (mezi nimiž také stříbrný a zlatý čepec),1) byla v práchovně vychována, až ji 23letou pojal r. 1831 za manželku Filip Hock, panský zvěrolékař v Jaroměřicích.2)

O rodině prachaře Zavřela viz níže k r. 1883.

24. Cechy Vev.-Bytyšské. (1740–1859).

Některé živnosti byly zákonitě prohlášeny za cechovní,3) jiné nebyly. Z pravidla směly cechovní býti provozovány jen od mistrů některému cechu přivtělených. Jen cechovní živnostníci měli titul mistrů a byli oprávněni učně cechovně přijímati, čili připovídati a dávati jim za vyučenou.

O nějaké činnosti cechů V.-Bytyšských není nikde řeči ani stopy, leč až po opravách, které zavedl v cechovním zřízení císař a král Karel VI. patenty z roků 1731 a 1739. Již r. 1708 byl vyhradil císař Josef I. koruně právo: zaváděti cechy, a udělovati jim artikule, výsady a svobody.

Patentem ze dne 16. listopadu 1731 byla od Karla VI. předepsána základní pravidla o živnostech cechovních pro země koruny české. Jejich hlavní ustanovení byla:

„Řemeslníci smí odbývati schůze jen s vědomím a za přítomnosti komisaře (panského nebo magistrátního). Artikule, obyčeje a zvyky cechovní mají platnosť, jen pokud jsou od zeměpána propůjčeny nebo schváleny a pokud neodporují novým těmto základním pravidlům. Aby bylo zamezeno protizákonné vystupování tovaryšů z práce, ať učenníci uloží do pokladnice mistrů své křestní listy a tovaryši listy výučné na tak dlouho, až někde mistry samostatnými se stanou. Na cestování čili vandr vydají se jim za to vysvědčení cechovní čili kundšafty.4) Přijmou-li tovaryši někde práci, uloží kundšaft do pokladnice mistrů a dostanou ho teprv, až zase míní cestovati dále; před odchodem dají aspoň osmidenní výpověď (někde i 1/4 – 1/2 roční) a učiní zadost všem svým povinnostem. Tovaryšům bez kundšaftu cestujícím nesmí mistři dáti ani práce ani pomoci (fedruňku) a podpory (daru) u řemeslníků obvyklého. – Řemeslníci různých míst nesmí si

Patentem ze dne 5. ledna 1739 vydány byly všeobecné cechovní články (artikule). Bylo jich LXI a pojednávaly o učních; o tavryších; o mistřích, mistrovských kusích a taxách za právo mistrovské; o vdovách; o schůzích cechovních, o poplatcích; o starších cechů, o pokladnici a inkorporaci cechů.

Obsah všeobecných cechovních článků dle patentu ze dne 5. ledna 1739 byl následující:

Ten byl tedy obsah 61 všeobecných artikulů ze dne 5. ledna r. 1739. –

Přijala-li V. Byt. všeobecné cechovní artikule?

Artikule všeobecné musily přijato za své zvláštní všechny cechy, které zvláštních neměly a zejména na ně odkázána byla všechna města 3. a 4. třídy.

Do první třídy na Moravě patřila: královská města Brno a Olomouc; do druhé třídy ostatní král. města: Znojmo, Jihlava, Unčov, Uh. Hradiště a Kyjov; do třetí: Jevíčko, Dvorce, Litovel, Mohelnice, Prostějov, Šumberk, Šternberk, Tovačov, Mor. Třebová, Svitavy, Kroměříž, Fulnek, Lipník, Nový Jičín, Přerov, Hranice, Hustopeč, Slavkov, Mikulov, Vyškov, Budějovice, Krumlov, Ivančice, Velká Bíteš, Jemnice, Dačice, Velká Meziříč, Telč, Třebíč, Slavonice, Uh. Brod a Osoblaha; do čtvrté všechna ostatní města a městečka.

Dle toho ustanovení odkázána byla V. Bytyška na všeobecné artikule, jejichž obsah jsme uvedli. A vskutku mají cechy po jednom tištěném exempláři artikulů ze dne 5. ledna 1739, pověřeném od zemského hejtmana dne 27. června 1740. Zdá se, že zemské hejtmanství k zjednodušení úředního řízení si dalo ode všech cechů měst 3. a 4. třídy zaslati vyjádření (stejně formulované), že odstupují naprosto od ustanovení a artikulů cechovních témuž úřadu (snad už) ku schválení podaných a že žádají za artikule generální; načež jim vydalo ony tištěné exempláře stejnou formulí a pečetí pověřené. Vyjádření takové z V. Bytyšky za všechny cechy datováno jest dne 11. června 1740.

Během času ztratil ty artikule cech řeznický; ševcovskému a tesařskému r. 1841 shořely; tkalcovskému přepracovány byly, aby řemeslu a místním poměrům úplně přiléhaly, od Veverského aktuara a cechovního komisaře Jakuba Ant. bakaláře r. 1808, když se od cechu krejčovského odloučil.

Cech mlynářský chová v pokladnici také artikule mlynářské panství náměšťského z r. 1710.

Který cech před kterým měl přednosť?

Sotva že cechy r. 1740 se ustavily, musilo býti určeno, který před kterým přednosť míti má. Podnět k tomu dala ta okolnosť, že cechy súčastňovaly se průvodu o Božím Těle, při čemž ovšem jistý pořádek musil býti zachováván. Vrchnosti nebylo snadno, tvrdý ten oříšek rozlousknouti. Ačkoliv ve městech už byly dávno podobné pořádky ustanoveny, bylo pro V. Bytyšku slušno bráti ohled k místním poměrům. O první místo v tuhém utkaly se boji cech řeznický s mlynářsko-pekařsko-truhlářským. Mlynáři byli silnější počtem, a již od r. 1733 s nemalým úsilím a nákladem vymáhali si povolení k utvoření cechu; listiny jejich z té doby, v pokladnici uložené, na příklad listy o původu a rodu, na tuhém papíře překrásně psané a pečetěmi visacími opatřené jako diplomy doktorské, musily státi mnoho peněz. Řezníci proti nim měli na své straně mínění obecné, všudy téměř zavládlé, že jsou mezi řemeslníky nejpřednějšími. Mlynáři vyhráli1) a dostali v rozhodnutí hraběte Prospera ze Sinzendorfu ze dne 12. června r. 1743 přednosť před řezníky; a sice proto, že předčili „počtem, věcmi potřebnými a možnostmi (snad zámožností?)“ Po mlynářích následovali tedy řezníci a ostatní cechy.

Pořádek ten trval do r. 1753. Do té doby totiž zmohli se řezníci nad mlynáře a vymohli si přednosť před nimi rozhodnutím ze dne 10. května 1753, v němž hrabě Prosper praví: „Jelikož

Ten pak zaznamenán2) jest následovně:

1. Řezníci nesou nebesa; před nimi jdou

2. mlynáři, pekaři, stolaři; před nimi

3. zedníci, tesaři, hrnčíři; před nimi

4. kováři, koláři, koláři, bednáři (později také sklenáři); před nimi

5. krejčí, soukeníci; před nimi

6. obuvníci, punčocháři, kožešníci, sedláři, řemenáři; a v předu

7. tkalci a provazníci.

Tkalci chodívali do roku 1808 s krejčími, ten rok však utvořili zvláštní cech a byli v pořádku posunuti až do předu průvodu Božítělového.

Korouhve, podstavníky a jiné věci cechovní při průvodech užívané.

Pláště, kterými bývali oděni nosiči nebes a pochodní po obou stranách nejsv. Svátosti, mívaly jen cechy řeznický a mlynářský, tento dokud se konával průvod o Božím Těle u kaple Matky Boží a na zámku. Korouhve a podstavníky měly cechy všechny.

Že řezníci korouhev si zjednali, o tom výslovně dí list hraběte Prospera ze dne 10. května 1753 svrchu uvedený, pak poznámka v účtech, že r. 1769 dal přijatý za mistra řezník na

Znenáhla si koupily i ostatní cechy korouhve. Čemuž nasvědčují slova v knize farního kostela2) zaznamenaná: „aby každý cech za uschování praporu v komoře kostelní“ dal sloužiti dvě mše sv. –

Korouhve časem stýřely a nebyly obnoveny. Nejdéle ji zachoval cech krejčovský.

Každý cech měl dva podstavníky. podstavec takový je žerď s hlavicí, na níž stojí anděl drře roh na nastrčení svíčky. Užívá se jich při průvodech slavnostních, při pohřbech mistrů, při mších sv. za cechy, nebo jejich zemřelé členy.

Podstavníky jsou dosti ozdobně pracovány, omalovány a částečně i pozlaceny. Na hlavicích mají odznaky řemesel.

1. Na podstavcích řezníků: anděl drží štít, na němž jsou dvě sekery přes kříž přeložené, za nimi kolmo nůž. Letopočet 1828 označuje rok, kdy podstavníky byly obnoveny.

2. Druhý pár s hlavicemi trojhrannými má na jedné straně úhelnici, kolo, sekerku širokou pro mlynáře; kružidlo, úhelnici a hoblík pro stolaře; rohlík, preclík, královku pro pekaře. Letopočet 1812.

3. Třetí jsou nejnádhernější. Andělé drží štíty a na nich jsou označeni: tesaři úhelnicí, dvěma pantoky křížem přeloženými, hrnkem s barvou a šňůrou na stříkání; sklenáři oknem ze šestihranných tabulek do olova zasazených, dvěma flaškama a sklenicí; zedníci krokvicí či olovnicí, obmítačkou (lžicí) a kladivkem; hrnčíři hrncem na kruhu točitém.

4. Čtvrté mají hlavice čtyřhranné. Kováři dali si na jedné straně namalovati podkovu s kovacím kladivem v předu rozštípeným (na vytahování hřebíků); koláři kolo; bečváři bečku, na níž leží kyjanka s klínem; zámečníci dva klíče křížem složené.

5. Páté patří krejčím samotným – a mají na čtyřech stranách hlavice: Pannu Marii Svatotómskou (sv. Lukášskou, černou) s Ježíškem, cihličku, nůžky a špici na vyrážení dírek s letopočtem 1807, kdy z cechu byli tkalci vyloučeni.

6. Šestý pár náleží pěti řemeslům. Na hlavici trojhranné jsou tyto obrázky: a) biskup1) drží před sebou knihu a mezi prsty cvok, pod ním střevíc – znak obuvnický, b) sedlo – znak sedlářský, ohlávka – řemenářský, c) hranostajový plášť nesený ode dvou lvů – kožešnický, punčocha – punčochářský.

7. Poslední podstavníky spojují dvě řemesla, tkalcovinu a provaznictví. Tkalcům patří tři strany hlavice s těmito obrázky a) s rouchem sv. Veroniky (obličejem Páně), b) se dvěma rozpěráky železnými (šparežněmi) a rejkanem, c) se třemi člunky ode dvou lvů nesenými. Na čtvrté straně jsou odznaky provaznictví: hrábě, závěšek (Hänger) a dva háky (nebo kliky?). Letopočet 1832.

Dozor nad cechy 1740–1859

vykonávaly vrchnostenské jako politické úřady, ustanovujíce za tím účelem komisaře, obyčejně některého nižšího úředníka panského. Když r. 1850 odevzdána byla politická správa od vrchnosti úřadům cís. královským, jmenováni byli komisaři od těch.

Povinností komisařů hlavní bylo, aby jsouce přítomni schůzím, bděli nad zachováváním cechovních artikulů.

Jejich dozoru a pak ustanovení zákona, že každý cech má míti svou matku pokladnici na ukládání spisů, děkujeme, že zachovaly cechy poměrně velmi mnoho listin, jich se týkajících. Tak mají podnes cechy V.-Bytyšské 2808 knih, sešitů a listů, ať činnosť jejich po r. 1859 značně ochabla, a ač dvěma cechům silným r. 1841 všechny spisy shořely.

Velkou zásluhu o cechy získal si r. 1808 inspektor Veverský Grill a jeho aktuar Jakub Antonín Bakalář. Grill totiž zavedl ve správě cechů vzorný pořádek, nařídiv Bakaláři jako cechovnímu komisaři, aby založil knihu, do níž zapisováni byli cechmistři, mistři i tovaryši všech řemesel cchovních. Při tom však každý cech ještě zvláštní knihu musil míti, založenou dle vzorce od Grilla předepsaného.

Knihu onu hlavní zachoval cech tesařský ve své pokladnici obezřelostí mistra Fr. Hamže. Nápis její zní: Zunftsladen- Meister-, Lehrjungen-und Gesellen-Buch. Geltend gemacht vom 1. Jänner des Jahres 1808. Aus sämmtlichen Herrschafts- Eichhorner-Oberamtsakten dann Markt-Bitischker-Zunfts-Büchern und sonstigen Akten gesammelt von Jakob Anton Bakalarz, Aktuar als Zunfts-Kommissär. V knize té zapsán je pořádek cechů při Božím Těle, pak cechmistři, mistři, tovaryši či učeníci každého řemesla zvláště. Můžeme ji nazvati „Hlavní cechovní knihou Veverskou“.

Ač neobsahuje, jak jsme se přesvědčili, všecky osoby cechům přivtělené, přece uvádí od r. 1740, to jest od počátků cechů do r. 1865, kdy přestali i kommisaři k cechovním shromážděním docházeti, 954 mistrů, 2250 tovaryšů.

V registratuře Veverské zachovala se také kniha, v níž zaznamenány jsou 704 konsensy (dovolení) ku přípovědem a ku prohlášením za tovaryše od r. 1790–1832, a 129 povolení práva mistrovského od r. 1802–1824. Mistři ti byli prohlášeni od cechu V.-Bytyšského až na čtyry.

Přes dozor úřední dovolovali si ob čas cechmistři různé nesprávnosti, ponejvíce co do správy jmění spolkového, povolujíce výdaje značné na hostiny při schůzích čtvrtročních, nejvíce pak při valné hromadě o Božím Těle. Také vybírali někdy větší poplatky než bylo dovoleno. Ještě r. 1859 dne 23. listopadu napomínal c. k. okr. úřad v Tišnově cechy, aby braly taxy dle patentu ze dne 5. ledna 1739. Namnoze byla nesprávnostmi vinna i shovívavosť komisařů.

Podáme tu děje jednotlivých cechů až do jich úpadku a rozkladu po r. 1859.

1. Cech řeznický

Nejváženějším mezi cechy byl cech řeznický. Jemu bylo vyhraženo právo, nositi nebesa při všech průvodech s nejsv. svátostí oltářní, jako do Božího hrobu, o Vzkříšení, o Božím Těle.

Činnosť jeho lze stopovati od r. 1741, kdy 1. června byl založen.

Počet mistrů cechu nebýval velký. R. 1742 zapsáno jich bylo v rejstříku jen devět, a sice Josef Porázek, Josef Vencelides, Bernard Klimeš (z Javůrka), Petr Porázek (z Maloměřic), Václav Michalík (z Mor. Kynic), Ant. šanca (z Řičan), Antonín Klimeš (též z Řičan), Ondřej Michalík (z Rozdrojovic) a Ondřej Valentin. R. 1853 bylo k cechu přivtěleno 22 mistrů, 20 tovaryšů, 7 učňů. R. 1857 bylo k valné hromadě k Božímu Tělu pozváno přespolních mistrů 25, r. 1858 bylo přespolních i domácích mistrů 31. – Od r. 1742–1885 zapsáno je mistrů 153, tovaryši 304,1) učeníků 259. Hlavní kniha Veverská uvádí od r. 1741–1865 120 mistrů a 271 tovaryšů.

Jelikož nebyl nikdo vázán, aby se dal zapsati do cechu svého panství nebo okresu, nalézáme tu mistry z velmi různých míst a panství pohromadě. Tak r. 1858 byli mistři z V. Bytyšky, Kuříma, Rozdrojovic, Brna (4), Bosonoh, Bystrce, Malostovic, Kartouz, Přibislavic (u V. Byteše), Vinohrádků, Kyniček, Zbraslavi, Ivančic, Vostopovic, Střelic, Herotic, Německých Kynic, Moravan, (za Brnem), Náměště, Milonic. – V dřívějších letech i jiní z jiných míst přivtěleni byli cechu V.-Bytyšskému.

Taxy za přijetí do cechu platili mistři 6 zl. (některý čas 5 zl.) a 2 libry vosku. Pak skládali quatembru, to jest každého čtvrtroku poplatek na správní výlohy, obyčejně 10 kr. (od r. 1860 171/2 kr. r. č.). I učeníci při přípovědi a když dostali za vyučenou platili taxy. Příjem cechu obnášíval ročně asi 25 zl.

Správní výlohy se řídily podle výše příjmu, tak že nikdy nezbylo mnoho, někdy nic, někdy dluh. Účty celoroční skládaly se o Božím Těle. Vydání bylo: na mši sv. zpívanou 4 zl., kommisaři 1 zl. 10 kr., písaři, poslu, hudebníkům, z hospody cechovní, za svíčky, chudým mistrům a – což bylo hlavní rubrikou – za oběd, to jest co zbylo, obyčejně se obětovalo na oběd.

Jako zvláštnosť uvádíme toto rozhodnutí cechovní z roku asi 1774, v rejstříku zaznamenané: „My starší cechmistři a spolumistři uradili jsme se, že za jejich výstupek, to jest Josefa Diviše, jeho bratra Antoše a Fracne, při našem cechu poctivém žádného učiti nebudeme, kdežto jsme se podepsali všichni vlastníma rukama“. Podepsáni jsou jen tři.

2. Cech mlynářsko-stolařsko-pekařský1)

zachoval si téměř tak bohatý archiv jako cech řeznický, s nímž, jak jsme seznali, závodil z počátku svého trvání i o přednosť.

Úhrnem tedy má archiv 289 čísel.2)

O založení cechu mlynářsko-stolařského již r. 1733 někteří mistři „s nemalou prací a nákladem“ zasazovati se počali, uplynulo však 8 let, než jim byl povolen „takový chvalitebný cech a pořádek vroucně vyhledávaný, který by jim, též jejich dětem, následovně i jejich potomkům a postupníkům k obecnému dobru sloužiti mohl“.

Cech se pak ustavil „za panování hraběte Prospera Sinzendorfa, dědičného pána na hradě Veveří, atd., také za Jana Eliáše Winklera, hejtmana Vev.-Řičanského, jakožto představeného

Původně byl cech „mlynářsko-truhlářským“ (bez pekařů), protože z pekařů nikdo se o jeho založení nestaral. I pečeť jeho nese odznaky pouze mlynářů – kolo a nad ním kružidlo s úhlem a nápis: „P. Czechu mlinarzskyho a stolarzskyho mies. Bitissky“. Pekaři se k němu připojili, jeden hned r. 1741.

Při svém ustavení usnesl se cech, aby, jak to bylo už zvykem, i v budoucích časích z matky pokladnice dáváno bylo na mše sv. za živé i zemřelé členy cechu, „aby nejen tělu nýbrž také duši nějaký znamenitý užitek se získal“.

Za celou dobu trvání cechu bylo přijato mistů mlynářských nejméně 71, stolařských 41, pekařských 15; je však pozoruhodno, že v cechu mlynářů ubývalo a stolařů přibývalo. Tovaryšů vyučeno úhrnem 248.

Na počátku čítal cech 14 mlynář., 3 stolařské a 1 pekařského mistra, roku 1806 „ „ 16 „ 7 „ „ 4 „ „

Roku 1786 přistoupil k cechu cízí nekatolík, stolařský mistr Josef Kuchynka. Stolař V.-Bytyšský Ondřej Witchen (Vítek) proti jeho přijetí protestoval, řka že jako protestant nemůže býti mistrem v Rakousku a že vůbec není řemeslu stolařskému vyučen. Kuchynka však dokázal, že za vyučenou dostal a že mistrem dle patentu z r. 1781 stal se, obdržev k tomu dispens. Úřad Kuchynkovi k jeho právu dopomohl, tak že ve V.-Byt. cechu byl přivtělen.

Jako doplněk k dějinám cechu mlynářů mějtež zde svou historii i

Mlýny Veversko-Bytyšské

Živnosť mlynářská mívala zlaté dno a mlynáři počítáni bývali mezi honoraci místní. Ve V. Bytyšce jsou tři mlýny, „horní“ a „dolní“ na Švarcavě, „mlýnek“ na Bílém potoku čili na Bytyšce.

Již r. 1521, když král uherský a český, Ludvík, udělil Bytyšským právo dvou výročních trhů a osvobození od daní, mluví o mlynářích k městečku příslušných. Byli tedy aspoň dva a výslovně prohlášeni jsou spolu se sousedy za prázdné berní královských a dávek zemských.

S tím souhlasí zprávní listina Zikmunda z Ludanic, pána na Veveří a majitele Bytyšky v níž praví r. 1524: „Rozdal jsem Bytyšským pod plat... jedny luky nad Kumpanovským stavem podle Švarcavy na horu... čtvrté louky a role okolo mlejna Vondrovského, který jsem já tu koupil u Bytešky“. – Kumpanovský byl „dolní“, Vondrovský „horní“.

O mlýnku první výslovná zmínka se činí teprv v XVII. století, z čehož však nenásledujeme, že nemohl státi už dříve.

Pojednáme o každém mlýně a jeho majitelích zvláště.

I. Dolní mlýn č. 135.

Asi kilometr před městysem malebně se vyjímá pod strmou skalnatou strání, lesem nejvíce bukovým porostlou budova jeho dvoupatrová, uprostřed zahrad stojící, nenepodobná tovární. Za ní most pne se přes Švarcavu k Chudčicím, aby přístup zjednal mlečům z té a jiných dědin, jako Čebína, Mor. Kynic atd. Mohutný stav sráží vodu ke struze vrbovím vroubené. S prvního poschodí lze přehlednouti rovinu až do městečka, tak že na ní neujde sebe menší hnutí. Přijde-li velká voda a zaplaví-li pole a louky okolní, dělí se před mlýnem ve dvě strany a dům jako by na ostrově státi nechává.

Jak asi vypadal r. 1521 a 1524, kdy o něm listiny svrchu uvedené mluví, nevíme, byl však ještě stavením přízemním. Slul Kumpanovským a nebyl majetkem pánů Veverských.

Roku 1616 dlužil dolní mlynář Ivančickému měšťanu Matouši Hubkovi 40 zl. r.1) Slul Turek.

Teprv r. 1649, tedy po 30leté válce, jak zaznamenáno od faráře v „knize farního chrámu“ str. 461., koupil Zikmund z Teuffenbachu, pán na Veveří, dolní mlýn od Bořity z Budče. Od té doby měla vrchnosť na dolním mlýně nájemníky, kteří panskými mlynáři dolními sluli. R. 1657 byl nájemcem Petr Markův.2) Dle matrik lze nám mnohé zjistiti. Roku 1674 uveden

Jiří Pavlásek na mlýně pobyl si až do své smrti, do r. 1732. Vdova přežila jej o 28 let. Jejich dcery vzali si: jednu Jakub Dufek z Chudčic r. 1730, druhou Jan Bešter, soused vdovec z Vev. Byt., r. 1741 a Jan Wagner z Nov. Města 1758.

Po Pavláskovi vystřídali se v krátkém čase Jiří Dubský, Bernard Höl či Hejl († 1734 teprv 36letý), Václ. Procházka.

Od roku 1737 převzal ho Václav Svoboda a zůstal na něm až do roku 1749. V. Svoboda byl součinným při založení cechu. Koupil si v tom čase grunt v Bytyšce „za devadesáte rýnských hotových peněz v dobré jdoucí minci“. R. 1750 Josef Fiala z Přerova vzal si jeho dceru Kateřinu. Po něm přišel na mlýn Václav Fiala, jenž byl dříve tovaryšem na mlýně horním, a vdovu po horním mlynáři Václ. Veselém si byl vzal a s ní dostal grunt. O Fialovi a jeho manželce můžeme tu zvláštnosť uvésti, že oba byli pochováni ve farním kostele sv. Jakuba (on r. 1763, ona 1778), což bylo vyznamenání, jehož účastni bývali jen nejvážnější farníci. Za jeho doby platilo se vrchnosti z dolního mlýna ročně 235 zl. a vykrmené prase v ceně 15 zl. (Dle účtů panství Veverského.)

Od 1763 hospodařil Havel Svoboda, jenž byl také zvolen za mladšího cechmistra, až do r. 1788, kdy zemřel na zápal plic

S těmi Svobody bezmála byl spřízněn Václav Svoboda, majitel „Lampelmühle“ u Brna, pod nynějším Františkovem, jenž r. 1784 k V.-Bytyšskému kostelu založil 50 zlatými na 31/2% mešní nadaci za sebe a manželku Rosalii.

R. 1798 držel mlýn František Šponar. R. 1805 měl ho Jiří Horáček. Od Horáčka, který si koupil mlýn někde u Podivína, převzal 1. dubna 1805 dolní u V. Bytyšky Maxmilian Knirsch za 5000 zl.1); nemoha však dodržeti lhůty platební, uvedl do nemalých rozpaků a škod i Horáčka, který nejsa sto dostáti slovu v Podivíně danému, pro hanbu netroufal si ani tam ukázati se.

R. 1806 uvádí se na doln. mlýně Tomáš Mann, jenž ho od Knirsche převzal; po něm Frant. Bohuňovský, který mlýn prodal 1. ledna r. 1812 Janu Šimčíkovi. Mlynáři od Šponara do Šimčíka nebyli členy cechu Vev.- Byt. Jan Mann mu od r. 1806-8 byl přivtělen, odešel však do cechu Brněnského.

O vánocích roku 18142) Šimčík šel na Kobylský mlýn u Pavlovic, přenechav mlýn dolní Woodwardovi, jenž narodil se v Derby-Shire (Dorbešairu) u Madlocku v hrabství Derby v Anglii, 190 angl. mil za Londýnem; manželka jeho Marta pocházela z Oxfordu.

Woodward zařídil si v něm dílnu na stroje hlavně přádelné a vozil je do skladiště, které měl ve svém domě v Brně č. 29 na Velké Nové ulici.

Když 29. prosince 1817 Woodward 61letý ve V. Bytyšce zemřel, uvalen byl na jeho jmění konkurs. Dům v Brně vyceněn na 33.000 zl. v. v., mobilie v něm na 1954 zl. 39 kr. při čemž cenitelem strojů byl Karel Alex. Offermann. Mlýn koupil 1820 William Baildon, podílník Štěpánovských hutí, při dražbě za 6725 zl. a prodal ho hned na to Josefu Čermákovi, majiteli Lampelmühle v Brně o 275 zl. dráže. Celkem pozbylo se při tom konkursu 36.852 zl. 14 kr., které kryty byly pouze 40 zlat., tak že dostali věřitelé na 1 zl. šestnáctinu krejcaru. Největších ztrát utrpěl Baildon, pak Štěpánovské hamry a jakýsi Heinrich. Vdova Marta před vyřízením pozůstalosti dostala na cestu do Anglie 1000 zl. a dorazivše tam šťastně k dceři Hanně, která byla vdaná za Šimona Tingela, rolníka a nájemníka hospodářství v Egenfieldu, hr. Geork-Shire, psala odtud, že se těší ještě na značný podíl z massy manželovy!1)

Čermákovi mlýn nezůstal. Koupil ho lacino a proto vrchnosť použivši práva předkupu, zaplatila 6725 a 275 zl. a nechala si ho pro sebe.

Po některých nájemnících převzal ho, r. 1824 dal se zapsati do cechu a konečně 28. prosince 1825 zakoupil mlýn od vrchnosti Josef Kottowitz, bývalý mydlář, s manželkou Marií za 7000 zl. a uvolil se platiti dědičnou roční činži 510 zl. 59 kr. víd. val. (dokud by v. v. trvala, později 400 zl. knv. m.), pak 20 mír přední pšenice, 50 mír žita, převzal daně a menší jiné závazky ohledně mletí a šrotování pro vrchnosť, panský pivovar a deputátníky; začež mu vrchnosť navzájem slíbila dříví na opravy potřebného krychlový střevíc: bukového nebo habrového po 5 kr., dubového po 4 a měkkého po 3 kr. – Kottowitz a jeho manželka Marie, zámožná vdova z V. Bytyšky, svou přičinlivostí mlýn zvelebili. Velikou pozornosť věnovali bystré Švarcavě, aby si neprobrala nad stavem nové řečiště; za tou příčinou naváželi, kdy nebylo polní práce pilné, mohutné náspy po levém břehu. Kottowitz stal se také starším cechmistrem. Josef, syn Josefa Kottowitze, oženil se r. 1834 s Josefou, dcerou Matěje Kováře, souseda V.-Bytyšského, byl do cechu r. 1837 přijat jako mistr a jelikož mu otec mlýnu neodstoupil, najal si mlýn v Židenicích, pak v Pouzdřanech a konečně koupil v Cacovicích u Obřan. – R. 1850 vykoupili si staří mlýn z dávek panských, tak že stali se neobmezenými jeho majiteli. Starý Kottowitz zemřel roku 1862, zachladiv se při jarní povodni, stár jsa 79 let. Založil fundaci mešní za sebe, manželku Marii a † syna Ondřeje. Fundaci složením 200 zl. uskutečnil syn Josef, majitel mlýnu v Cacovicích a dědic V.-Bytyšského mlýna, který svěřil nájemníkům.

R. 1870 koupil mlýn asi za 26.000 zl. od Kottowitze Jan Krejčí, měšťan Velko-Meziříčský a bývalý poslanec zemský; jemu štěstí nepřálo. Značnými opravami uvnitř budovy a stavěním

Konkursem naň uvaleným pozbyli různí věřitelé značnou sumu, a mlýn obdržel za 18.000 zl. stavitel Brněnský Eduard Svoboda. U mlýnu zůstalo asi 35 mír polí. Ostatních asi 40 bylo odprodáno jiným kupitelům. Krejčí raněn byv následkem toho mrtvicí zemřel po půl roce (1883). Svoboda zacpav novou strž stavem druhým prodal mlýn Steindlovi ze Židlochovic a ten opraviv ho nákladem asi 1000 zl. r. 1884 Janu Tejkalovi, uvědomělému národovci, který všemi silami o další zvelebení krásného mlýna pracuje.

II. Horní mlýn č. 77.

Původně horní mlýn, jenž hnán je jako dolní vodou Švarcavy, nestál nad Vev. Bytyškou, kde je nyní, nýbrž pod městečkem „u Bubíků“, na konci nynější „nové ulice“. Příkopa, která k němu vedla, je docela zanešena. Tam hledati sluší mlýn Vodrovského, o němž praví r. 1524 Zikmund z Ludanic, pán na Veveří, že ho koupil a že rozdal louky a pole kolem něho ležící sousedům Bytyšským, tam stál mlýn s chmelnicí a se zahradou, který r. 1572 koupil s panstvím Znata z Lomnice a jeho manželka Magdalena z Mírova.2)

Ještě v XVII. století je řeč o tom mlýně; sluje však už jen antiquum molendinum to jest, starý nebo bývalý mlýn. Ve knize farního kostela na str. 9., kde popisuje farář (dle starších ze 17. století pocházejících zpráv) zahrady, které kostelu patřily, praví: „první zahrada leží směrem k bývalému mlýnu Mikuláše Mlynáře“. Zahrada ta, vlastbě pole, podnes zádušní se nazývající, leží směrem k nové ulici. Trať pak polí pod novou ulicí podél Švarcavy se táhnoucí, zachovala jmeno „na mlejnisku“.3) O onom Mikuláši Mlynáři vypravují, jak jsme seznali, knihy památní právní, že byl r. 1636, 1637, pak 1641 a 1643 primatorem, tedy první osobou ve městečku, a že r. 1641 odprositi musil před úřadem jistý Ondřej Zandálek jej, manželku a dceru jeho, jimž byl lživě mluvě dlouhý čas na cti utrhal. V pozdější době o mlýně tom známky není. Zanikl a vrchnosť na pozemcích jeho rozkouskovanýchdovolila vystavěti několik chalup, z čehož povstala „nová ulice“ asi v druhé polovici 17. století.

Mlýn nový vystavěla nad městysem, kde dosud stojí. Není nepodstatna domněnka, že na tom místě býval panský pivovar, který Znata z Lomnice r. 1572 s panstvím koupil a časem zajíti nechal, protože už měl jiný pivovar v Řičanech. Vodu ke mlýnu

O horních mlynářích v 18. a 19. století víme málo více než jmena jejich dle matrik. Roku 1674 a v následujících letech Tomáš Rejholec jinak Pexa; 1683 Jiří Svoboda Tomšů (r. 1702 provdal dceru za Víta Svobodu, mlynáře z Kyniček), 1707 Jan Veselý (1708 vdova provdala se za V. Strachoně, souseda Bystrckého); 1716 Petr Srnec` t0 doby, r. 1716, stavěn byl nový stav; r. 1723 voda nad horním mlýnem byla srážkou zachycena; 1732? Tomáš Kořínek; 1733 a násl. Václav Höl (Hejl); 1736–45 Václav Veselý, jenž byl sousedem Vev. Bytyšským, r. 1742–43 i primatorem; založil 50 zlatými na 3% mešní fundaci za sebe, a když 25. února 1745 zemřel, pochován ve farním kostele sv. Jakuba před oltářem Spasitele našeho J. kr.; Václav Fiala, tovaryš, vzal si vdovu po V. Veselém a šel s ní na grunt a později na dolní mlýn; 1748 Václav Jelínek; 1749–1755 Pavel Chalupa; té doby platilo se z horního mlýna vrchnosti ročně 205 zl. a vykrmené prase v ceně 15 zl.; vdovu Viktorii po něm vzal si vdovec Bart. Baurek z Velké Meziříče; 1760 Jan Kartaš; 1768 Jan Entner; 1769 Vavřinec Klein; 1781 Martin Tkaný, starší cechmistr, jenž měl dceru dolního mlynáře Havla Svobody; odstěhoval se později do Velké Meziříče. R. 1784 podepsán je ještě jako starší cechmistr na vysvědčení za vyučenou.

Teprv od té doby, co vrchnosť horní mlýn zaprodala, máme o něm hojnější zprávy.

Dne 3. srpna 1790 koupil Josef Vávra z Tišnova horní mlýn od Prospera hraběte Sinzendorfa. Hrabě vyhradil si roční dávku 30 dobrých mír pšenice, 60 mír žita, laudemium při každé změně majitele 3 krejcary z 1 zl. kupní nebo odhadní ceny; mlynář převzal povinnosť: mlýn se vším i se stavem v pořádku udržovati, struhu čistiti, panskému pivovaru ječmen potřebný sladovati a dle transaktu ze dne 14. listopadu 1808 platiti také přirážky a obnos daní převyšující řádnou daň roku 1808, kterou i nadále odváděti měla vrchnosť. Mlynář však stavební dříví a otesky měl dostávati z Veverských lesů, oloupané z kůry a zbavené vršků a větví (které zdarma dostal), za 5 kr. krychlovou stopu bukového nebo habrového, za 4 kr. dubového, za 3 kr. smrkového nebo jedlového; a od každých 44 m. sladování 20 kr.

Mlýn tehdy vyšacován na 8260 zl., v tom je ökonomie čítána obnosem 1420 zl. a mlynářského zařízení 1640 zl.1)

Vávra požíval v Bytyšce velké vážnosti. Od r. 1807–1809 byl starším cechmistrem. Pečeť jeho ukazuje 2 lvy držící kolo, nad ním úhel a kružítko, obvyklý to znak mlynářský.

Vávra časem zhrdl; neboť když dle nařízení vyššího na něm žádali V.-Byt. rychtář Filip Císař a purkmistr Martin Pachovský, aby jim představil a oznámil veškeru chasu a čeleď, ktrou ve mlýně zaměstnává, nejen že neslušně resoniroval, nýbrž s úřadem se i křičel a vyjádřil se, že mu Byt. úřad nemá

Roku 1817 koupili od Josefa a Josefy Vávrových, kteří se odstěhovali do Brna, mlýn manželé Vodičkovi, ale zůstali naň dlužni 12.150 zl. Vodička měl dříve mlýn v Šavikovicích u Tikovic, ceněný na 10.540 zl. a když se r. 1813 oženil s Barborou, dcerou Matěje Vinky z Drnoholce, dostal s ní pře tři tisíce zl. Dítek neměli. Václav Vodička zemřel bez testamentu již r. 1819 na břišní vodnatelnosť, ktero uzajisté neulovil si z pití vody, an nedlouho před svou smrtí upomínán byl od sládka Řičanského, Ant. Hanuše, o 227 zl. za pivo. Pozůstalosť po něm vypadala smutně. Mlýn měl tehdy 4 složení na mletí, 1 kašník, přes cestu konírnu a kravárnu; řeka udělala si nedbalostí mlynářovou potok souběžný se Švarcavou a bylo se obávati, aby mlýnský potok neztratil všechnu vodu (které už měl méně); k mlýnu patřily 3 menší zahrádky, pak na 2 jitra 1305[]° velká zahrada, v níž měla vrchnosť dvě bývalé chmelnice na 868[]°.

Inventurou zjištěna activa na 8737 zl. 47 kr., passiva na 24.070 a ještě jiných požadavků na 2500 zl. Mezi věřiteli na prvním místě stál baron Jan Forgač s 12.159 zl., a Jos. Biber, řezník z Brna, s 9500 zl. Věřitelé naléhali na prodej pozůstalých věcí. Kupci podávali jen něco málo přes odhadní cenu. Vdova prosila, aby ji nechali na mlýně, že se vynasnaží platiti úroky, a mlýn snad že časem větší ceny nabude. Ana však úroků neplatila, mlýn prodán a sice 16. dubna 1821 za 13.000 zl. Janu Špinarovi, obchodníku moukou z Brna. Vdova Vodičková odešla s prázdnýma rukama, věřitelé pozbyli hotových 11.266 zl.

Jan Špinar byl od r. 1829–1832 starším cechmistrem, na mlýně zůstal až do r. 1840, kdy jej prodal za 12.000 zl. kon. m. Josefu Vlasákovi z Drásova. Za Vlasáka r. 1845 oblevou sněhu a hnutím ledu stav většinou odnešen a strž, kterou ucpáno bylo nové rameno Švarcavy (za Vodičky povstalé) poškozena; i prosil vrchnosť o značnou čásť dříví na opravy, jelikož prý je na mlýn mnoho dlužen, peněz nemá, a vrchnosti odvádí mnoho obilí.

Po r. 1848 zastavil Vlasák dávky obilí vrchnosti povinné (ročně 30 mír pšenice a 60 mír žita), domnívaje se snad. že ho svoboda toho závazku zbavila. Byv žalován, prohrál. Tehdy bydlil v Řičanech a na mlýně měl nájemníka.

Od Vlasáka koupil mlýn Josef Zemánek, člověk nespořádaný a pití kořalky oddaný.1) R. 1861 mu byl mlýn exekučně prodán a obdržel ho z druhé ruky Dominik Kovář. Jeho syn Jan

Mlýn v nynější podobě je velkolepá budova o dvou patrech s balkony v průčelí a s věží na vytahování a spouštění obilí a mouky se strany opačné. V předu jsou upraveny letní byty a je z nich vyhlídka na městečko a malebné okolí. Park zvyšuje krásu mlýna, z jehož oken milovník rybolovu přímo ve struze mlýnské může udicí lapati blyskavé bělice, jelce, hrouzky, mnohdy i parmy a jiné ušlechtilejší obyvatele vodní.

III. Mlýnek č. 89.

Dnes jmeno „mlýnek“ nehodí se nikterak na rozsáhlé budovy, které jeho místo zaujímají. Na úpatí strmé stráně „pod Babkama“ (to jest pod zakrnělým lesem), kde na nepatrné struze, do níž „stávkem“ vodní síla poměrně slabá a nestálá z Bytyšky, čili Bílého potoku od Byteše tekoucího je svedena, mlýnek s pilou stával, vyveden jest po r. 1884 umělostrojný mlýn nejnovější soustavy, spojený s třemi pilami (jednou na klady sebe delší), se stolárnou, se stroji na hoblování, vrtání, řezání, s cirkulárkami a parostrojem o 50 koňských silách, jehož komínem jest krytá stoka šikmo skrze stráň vedená a nahoře jen několikametrovým dymníkem kolmým opatřená. Obrázek jeho viz na str. 233.

Mlýnek býval u porovnání s horním a dolním mlýnem na stálé vodě Švarcavy, jen „škobrtálkem“, ale přes to majitelé jeho hráli v Bytyšce vážnější úlohu, protože byli spolusousedy, kdežto na panských mlýnech až do konce XVIII. století seděli jen odvislí nájemníci, a ti mnohými platy stísnění.

Nejstarší bezpečnou zprávu o mlýnku zachovaly nám „knihy památní právní“ (v ob. archivě), kde k r. 1635 čteme, že Jiří Svoboda prodal Matěji Nechutovi kopaninu ležící „nad Jana Kotka mlýnem“ a k r. 1643 je řeč o poli na Bytyšce „proti mlýnu Kotkovu“ u bránky.

Mlýn tehdy slul dle majitele Kotkův; přezván pak dle nového majitele Matouše Tučného na Matouškův; kteráž přezdívka mu zůstala ještě aspoň 25 let po smrti Matoušově. Tučný r. 1664 pojal za manželku Dorotu Nechmačovu z Javůrka; přijav ji svatebními smluvami za plnomocnou hospodyni, obdržel od ní pouze naději na dědictví po jejích rodičích či vlastně nic. Bylť tehdy už 70letý stařec! Jan Kotek, mlynář bývalý, soused a radní, koupil si r. 1665 v Bytyšce Vev. velký grunt za 250 zl. s pěknou klisenkou za 20 zl. a jeho žena Běta měla na mlýnku upsanou krávu, 4 ovce a 10 zl. rýnských, které si mohla požádati od Tučného kdykoliv.

„Matoušek“ poručiv v poslední vůli „své milé manželce“ Dorotě mlýn se vším, co k němu patřilo, i se všemi případnostmi ještě možnými, zemřel 19. dubna 1692, stár jsa k devadesáti letům a pochován jest v kostele sv. Jakuba, kde i napotom většina majitelů mlýnka k poslednímu odpočinku byla uložena. Z čehož je patrno vynikající postavení jejich v obci. Cti té dostávalo se jen zřídka kdy komu.

Sotva čtyry měsíce po smrti Tučného uplynuly, už se „milá manželka Dorota“ vdávala. Měla-li prvního muže o 40 let staršího než byla sama, zhlídla se tentokráte, jsouc 49letá, na „poctivého mládence“ 33letého. Šťastný ženich nazýval se Jakub Malíř a byl syn Jiříka Malíře, mlynáře ze Zábřeha města. Jeho bratr Matouš byl mlynářem v Komíně pod Vev. Bytyškou a odtud ta známosť. Dorota přijala Jakuba do svého mlýna za plnomocného hospodáře nade vším všudy buďtoho málo nebo mnoho, až do smrti a ponechala mu na vůli, aby po její smrti s mlýnem naložil dle své vůle, totiž aby ho poručil buď svým nebo jejím přátelům. Dorota zemřela za půl roku po sdavcích a pochována slavně v kostele sv. Jakuba (1693).

Maje nyní mlýn, vyhlídl si Malíř nevěstu zajisté zámožnou, Dorotu, dceru Jana Niuxy, sládka Tišnovského (Předklášterského), se kterou se přistěhovala její matka, vdova Rosina. Rosina r. 1703 pochována v kostele sv. Jakuba. Na Malíře obec uvalovala velkou kontribuci. Když si na to stěžoval u hejtmana Veverského, vydal hejtman tento rozkaz: „Pane primatore Bytyšský. Matušek mlynář přednáší, že byste na něj ročně kontribuci rovno láníka uvrhovali. To jestli že tak jest, dobře není a člověku křivda se děje. Proukázat jak byste to mohli, rád bych věděl; nebo v lánském spisování nic nenacházím. Na budoucí časy uznávám, aby jenom za půl lánu on kontribuoval; tak to při vás nařizuji, ačkolivěk jeden mlýn i za lán počten by mohl býti, však takový, ze kterého milostivá vrchnosť ničeho nemá. Pročež v tom rozsudku při tom své místo mé poručení míti má. Na Veveří, dne 4. oktobra 1697. J. J. Stigelmajer, hejtman.1)

Z listu je patrno, že mlýnek vrchnosti něčím byl poplaten.

Malíř stal se r. 1700, 1705 a 1707 také primatorem.

Mlýnek dostal při rozměřování polí r. 1715–1717 pozemků za čtvrtlán.

Malíř, zanechav četnou rodinu, zemřel v prosinci r. 1730, 70 let starý a pochován v kostele sv. Jakuba. Mlýn nechal vdově.

Jelikož vdova Dorota netroufala si sama hospodařiti, svěřila správu mlýna zeťovi Matouši Strachoňovi z Bystrce a manželce Alžbětě, dceři své, a dle toho také sestavila svůj testament dto. 12./XI. 1741. Obsah jeho je: Zeť Matouš Strachoň s mou dcerou Alžbětou bude hospodářem mlejnka a gruntu až do smrti své, protože mlýn sešlý na svůj vlastní náklad zase vyzdvihl a vystavěl; po jeho smrti připadne to jeho dětem. Strachoň však vyplatí tyto odkazy mým dětem: Pavlíně, Františku a Šimonovi, na které už byl velký náklad veden, každému 50 zl.;

Brzy po napsání té poslední vůle (r. 1742) zemřel Matouš Strachoň a pochován v kostele sv. Jakuba. Vdova Alžběta nevěděla si rady jiné, než že se 1743 provdala a sice za Jana Tkaného, syna Matěje Tkaného, mlynáře z panství Náměšťského. Tkaný dle svatebních smluv byl z vůle staré mlynářky Doroty přijat za hospodáře do své smrti a po něm měly nastoupiti 3 dítky Strachoňovy v majetek: Kateřina, Márinka a František. Do cechu mlynářského byl Tkaný přijat r. 1744 a zastával i úřad mladšího cechmistra. Stará Dorota založivši mešní fundaci za sebe a manžela Jakuba Malíře 50 zl. a\ 6%1), r. 1744 zemřela 14 dní po těch sdavkách náhle, 66letá a pochována jest v kostele sv. Jakuba.

Tkaný r. 1745 stěžoval si u hraběte Prospera Sinzedorfa, pána Veverského, že na mlýnek sousedé mladší uvalují roboty, kterým prý nikdy nebyl podroben; hrabě rozhodl, že mlýnek jako majitel sousedské usedlosti je k robotám zavázán, ač jakub Malíř pro své zásluhy o obec jako primator a také vdova po něm jich byli sproštěni.2) – Vrchnosti odváděl 30 m. žitné mouky ročně.

Studujícímu Jakubovi vskutku bylo dopřáno vychování na kněze. R. 1744 v únoru už zapsán je v matrikách Bytyšských jako kaplan Chvalkovický. Později dostal se do Králic u Prostějova. Zachoval se od něho list, v němž vypisuje, co v Králicích vystál při vpádu Prušáků r. 1758. List poslal faráři Wolfovi do Vev. Bytyšky 31. července 1758. Obsah jeho pro všeobecnou jeho zajímavosť tuto uvádíme:

Téhož roku 1758 ještě před vpádem Prušáků zemřela 49letá mlynářka Alžběta a pochována v kostele sv. Jakuba. Vdovec Tkaný, s nímž Alžběta měla dítky čtyřy, směl až do své smrti na mlýnku hospodařiti. Jelikož však už dorůstal syn František po Strachoňovi a Tkaný na mlýnku opravami nějaký podíl si byl získal, vyjednal 21. července 1759 k zamezení možných sporů Pater Jakub se Tkaným, že se vzdává proti náhradě 520 zl. a 15 zl. všech nároků na mlýnek a hned mu 185 zl. hotových vyplatil.1) Asi za rok po tom Tkaný zemřel a i on u sv. jakuba pochován.

Pater Jakub zemřel asi r. 1763 jako kaplan králický a zanechal V.-Byt. kostelu 100 zl. a\ 5 % na mešní fundace za † rodiče Jakuba a Dorotu Malířovy a celou zemřelou přízeň.2)

Zatím dorostl František Strachoň, že mohl r. 1763 převzíti sám řízení mlýnu a hospodářství, při čemž zavázal se, že dá vlastním sestrám Kateřině a Marianně po 80 zl., nevlastním bratřím Janu, Martinu, Vavřinci a nevl. sestře Anně po 30 zl. dědičného podílu a výpravu. Což mohl snadno splniti; dostalť s nevěstou Mariannou, dcerou „slovutného muže“ mlynáře Františka Svobody z Kyniček, hotových 500 zl., 3 kusy hovězího a 10 kusů škopového dobytka.3) Nevěsta přes svou zámožnosť psáti neuměla.

František Strachoň byl velkým dobrodincem chrámu Páně. Založil 50 zlatými fundaci na 2 roční mše sv. za dceru Terezii, provdanou Bešterovou, zemřelou r. 1807, dvakráte po 50 zl. dal na stavbu nového hlavního oltáře a 40 zl. pro jiné potřeby kostelní věnoval. – Jako živnostník požíval důvěru cechu mlynářsko- stolařsko-pekařského, a byl od r. 1786 až do r. 1806 starším cechmistrem a před tím několikráte mladším.

V rodině kalil jeho štěstí nejstarší syn Tomáš. Již r. 1790 dal mu otec připsati mlýnek i s gruntem, ponechav si rozhodnutí co do podílů ostatních dítek do poslední vůle. An však Tomáš surovec a pijan dvakráte otce do krve stloukl, poručil Strachoň mlýn mladšímu synu Ignatu. Obsah poslední vůle dto. 2./I. 1808 je:

K poslední vůli přiložil starý mlynář zapečetěné vyjádření, proč Tomáši mlýn bere a nařídil, aby mu to vyjádření u ouřadu bylo přečteno. Což se také stalo, a Tomáš ohromený dojmem a snad i pitím otupělý, na vše svolil.

Při likvidaci mlýnek o 2 složeních s kašníkem a pilou odhadnut na 10.000 zl., polnosti na 1200 zl., jiné věci na 300 zl.

Ignat Strachoň, aby s Tomášem měl pokoj, odstoupil mu svůj mlýn Chroustovský od r. 1809. Tomáš se na něm neudržel. Zemřel ve V. Bytyšce 1823; při své smrti měl ještě domek a 300 zl. v sirotčí kase, což poručil manželce a 3 synům.

U Ignata hlásili se r. 1709 o podíl také dědici po Tkaném, kteří vypátrali, že r. 1759 od vp. Jakuba Malíře Janu Tkanému bylo za odstoupení nároků na mlýnek slíbeno 520 zl. Spokojili se s 300 zl., jelikož dítky Tkaného už 135 zl. byly obdržely.1)

Ignat Strachoň s manželkou Kateřinou hospodařili na mlýnku samostatně až do r. 1832, kdy v lednu odevzdali ho i s hospodářstvím synu Janovi s tou výhradou, že oni zůstanou až do smrti své hospodáři, že Jan ho nesmí zadlužiti ani prodati, že kdyby Jan dříve umřel než oni, vše připadne zase jim, rodičům. Majetek byl tehdy vyceněn na 4000 zl., vězelo však na něm 240 zl. k. m. dluhů, 4 bratřím a 2 sestrám 2100 zl. výplaty, výbavy svateb a velký výměnek rodičů.

Jan r. 1835 vskutku zemřel za živobytí rodičů a mlýnek jim zase připadl. Přijali ho se všemi závazky i s odkazem 400 zl., který Jan si vyprosil v poslední vůli přídavku na podíly bratří a sester, nejmladší dvojnásobnou čásť, protože jej v nemoci obsluhovala.

Otec tehdy, (r. 1835) byl stár 66 let, matka 59, sestra provdaná Brychtová č. 123 ve Vev. Bytyšce 44; bratr Havel, domkař ženatý 41; Antonín, ženatý v Lažánkách 39; Ignat a František 26 a 21 let; svobodní doma; a nejmladší Marianka 19 let.

Starý Ignat Strachoň žil do r. 1840; sklátila jej mrtvice starce již 71letého. Vdova přežila jej o 9 let a dosáhla 81 roků.

Po Ignatu Strachoni mlýnek dostal třetíjeho syn Ignat; měl dávat matce výměnu, a bratřím a sestrám vyplatit podíly. Jelikož mu dělali překážky při volbě nevěsty, slíbil jim mnohem značnější podíly – čímž se však vykrvácel.

V r. 1846 v exekuční dražbě mlýnek i s hospodářstvím prodán a koupil vše Dominik Kovář, soused a kupec V.-Byt. za 11.461 zl.

Slavná druhdy ve Vev. Bytyšce jmena Malířů a Strachoňů vymřením vyhynula. Jen fundacemi zádušními jejich paměť u potomstva se udržuje.

Syn Dominika Kováře, Jan, na svůj náklad zveleboval mlýnek od r. 1880 tak, že nabyl tvářnosti a velikosti nynější. Jan stal se tak spolumajitelem jeho. Od r. 1888 je jeho pánem neobmezeným. Značné zásoby dříví, jež se v něm každoročně pořežou a obilí, jež se zemele, jsou svědky výnosnosti „mlýnku“.

3. Cech zedníků, tesařů, hrnčířů a sklenářů.

Požárem dne 9. června 1841 zničena jest matka pokladnice cechu se všemi knihami a spisy. Přes to však cech má značný počet listin ovšem novějších, neboť bylo zedníků a tesařů při něm velmi četně. Zachovaly se tyto spisy:

Jelikož mistři zedničtí tesařští zaměstnávali každý mnoho tovaryšů a učeníků, požívali veliké vážnosti v cechu jako zaměstnavatelé čili chlebodárcové. Jako stavitelé zanechali po sobě mnohou památku. Proto stůjtež zde jejich jmena.

Mistry zednickými cechu byli přivtěleni r. 1766 Václav Warhann, r. 1767 Tomáš Hakula z V. Bytyšky, 1790 Jakub Hašek z Náměště, 1794 Václav Malý z Nové ulice u Brna, 1795 Fr. Hakula z V. Bytyšky, r. 1729 jeho syn František, 1850 Fr. Křikava z Předklášteří u Tišnova, 1856 Eduard Svoboda z V. Byt., 1870 Fr. Svoboda z Tišnova a Jan Krejčí z V. Byt., jenž býval stavitelem ve Velké Meziříči a pak dolním mlynářem ve V. Bytyšce. Učeníků, po případě tovaryšů zednických zapsáno je v cechovní knize r. 1765–1872 386.

Za mistry tesařské do cechu byli přijati r. 1740 Mikuláš Tischler z V. Byt., 1743 Jiří Žaloudek z Javůrka, 1745 Pavel Tischler z V. Byt., 1753 Ondřej Peterka z Rosic, 1763 Ignat Tischler, 1770 Ondřej Kovář, 1771 Jan Michal Schmied, všichni tři z V. Byt., 1773 Tomáš Blecha z Javůrka, 1784 Jan Šanca z Řičan, 1786 Matěj Šanca z Troubska, 1822 Fr. Laudil, 1842 Fr. Hamža.

Učeníků zapsáno od r. 1740–1881 208.

Slabi poměrně byli hrnčíři, čítající od r. 1749–1860 15 mistrů, 9 učeníků čili tovaryšů, a sklenáři, vykazujíce 1822–54 pouze 2 mistry a 3 učeníky.

Cech zedníků a tesařů byl jediný, při němž tovaryši skládali poplatky (Auflage) a volili ze svého středu také starší tovaryše, jednoho zedníka, jednoho tesaře, jejichž povinností bylo „pány tovaryše do cechovního shromáždění sezvati a pánům cechmistrům za včas oznámiti, kdy schůze bude“. Měli také svou zvláštní pokladnu, jak tomu nasvědčuje vyjádření podepsané 20. června 1867 od 13. členů, toho obsahu, že „tovaryšská společnosť cechu spojeného (Reihenzunft) se usnesla, ponechati svůj majetek 65 zl. v matce pokladnici a volně s ním později naložiti“. Tovaryši zedničtí a tesařští měli také účasť na cechovních hodech.

Nedivme se, že pro tak mnohé se mnoho spotřebovalo. Účty zachované od r. 1841–1856 toho podávají četné doklady. Prohlédněme si hned první, z r. 1841.

Co před ohněm bylo přichystáno, a čehož se neužilo: 8 liber svíček k průvodu o Božím Těle, 2 bečky piva i s dovozem, kus ušipaného se zabitím, zelí, příprava = 116 zl. 55 kr. Ta příprava byla požárem celá v nic uvedena. Po 14 dnech schystáno na hostinu znovu: 3 vědra piva, 30 liber hovězího, 25 liber telecího, 16 liber vepřového masa; chleba a žemliček za 16 zl. 48 kr.!; zelí za 5 zl.; 21/2 mázů sádla; koření a soli za 7 zl. 15 kr.!; kuchařce a za dříví dáno 81/2 zl.; 2 děvečkám 21/2 zl.; od hospody cechovní 10 zl.; dále koupeny 2 tucty talířů zelených, 5 mís a 12 párů nožů, dáno na mše sv., poslu cechovnímu, právnímu, cechmistrům, komisaři, písaři = 352 zl. 16 kr. vid. valuty čili asi 140 zl. konv. měny. – Dle toho vydání byl také příjem, r. 1841 351 zl. 29 kr., ač tovaryši toho roku pro oheň ničím nepřispěli, r. 1842 293 zl. 381/2 kr., r. 1843 194 zl. 39 kr., 1844 244 zl. 51 kr. víd. val.; r. 1849–1854 vykázán průměrný příjem 82 zl. 6 kr. k. m. (vskutku byl vyšší) r. 1856 ještě se sešlo 104 zl. 16 kr. konv. m.

Kapitálů cech neměl. Nemocné a nuzné členy podporoval dobrovolnými sbírkami.

R. 1845 čítal 9 mistrů, 61 tovaryšů. – R. 1853 dle zprávy podané obchodní a průmyslové komoře patřili k cechu

zedníků 2 mistři, 20 tovaryšů, 10 učedníků,

tesařů 1 „ 8 „ 4 „

hrnčířů 2 „ 1 „ – „

sklenářů 1 „ – „ 1 „

Roku 1851 domníval se cech, že má příčinu stěžovati si, že Ostrovačičtí řemeslníci odbývají nedovolená shromáždění a osobují si při nich práv jen cechům příslušných. Podkrajský c. k. úřad odvětil na to, že dovolil jim schůze, nikoli cechovní, nýbrž aby pod dohlídkou obecního představeného jednali o záležitostech, které „vedou k prospěšnosti náboženství a dobročinnosti,“ a že proti nim zakročí, jakmile se přesvědčí, že přestoupili meze své dovolené činnosti.

4. Cech kovářů, bednářů (bečvářů), kolářů, zámečníků

má tyto listiny v matce pokladnici:

Ač cech povolen byl roku 1740, přece v archivě svém nezachoval písmených památek leč až z r. 1774, kdy založena nová kniha mistrovská a počato ukládati do pokladny spisy cechovní. Přes to však v ní statná řada mistrů a tovaryšů (učňů) nejvíce z panství Veverského, avšak i odjinud pocházejících, zapsána jest. Mistrů kovářských 78, bečvářských 17, kolářských 23, zámečnických 7. Připočteme-li k nim 11 mistrů, jejichž řemeslo písař zapomněl udati, máme jich úhrnem 136. Tovaryšů a učňů 347, nečítaje učně od r. 1740–1773. Hlavní kniha Veverská však zachovala jmena mistrů od r. 1740–1864; bylo jich 121 kovářských, 50 bednářských, 40 kolářských, 6 zámečnických, úhrnem tedy 217.

Příjmy cechu byly nestejny – někdy až 50 zl. ročně; jindy asi 5 zl. Vydání jak u jiných cechů.

Pečeť cechovní rozdělena je na 4 pole. Na hoře v levo je podkova s hřebíkem, v pravo dva klíče, dole v levo kolo, v pravo bečka. Písmeny M na levé straně pečetě a B na pravé snad znamenají „Meister-Brief“.

Dva listy na mistrovství z r. 1808 uvádějí mistrovská díla, která od tovaryšů kovářských byla provedena: „na 4 nochy konia ukovat“, a „konie 18 žyl poštiel“.

5. Cech krejčovský a soukenický.

byl z nejsilnějších. Původně založen byl pro krejčí, tkalce a mezuláníky (tkalce mezulánu) r. 1740. Jeho zakladateli dle staré cechovní knihy v poladně tkalcovského cechu chované byli Jiří Kotek, Bartoloměj Svoboda, Martin Klimeš, Tomáš Slavíček, mistři krejčovští, Jakub Novotný, Jan Juran, Tomáš Novotný, Petr Soukup (Saukopf z Řičan), tkalcovští. Ti – praví cechovní kniha – „chvalitebným a dobrým předsevzetím neproměnitelně setrvali“. S povolením gubernia ze dne 20. listopadu 1806 bylo řemeslo tkalcovské od krejčovského odděleno tak, že krejčíři sami tvořili cech a tkalci sestoupili se ve zvláštní nový cech. Knihy cechovní staré tehdy byly dodány na zámek a dle nich založeny pro obojí cech nové knihy; o ostatní spisy oba cechy se rozdělily, pokud se toho či onoho týkaly. Odloučení provedeno 4. února 1808 na radnici ve V. Bytyšce. Tehdy také odložena stará pečeť, která nesla kolem okraje nápis: „Pečzeť po. ce. řzemesla Kre. a Kalc. W. BI. 1743“ a uprostřed vyobrazení nůžek a jehly (pro krejčí), 3 člunků (pro tkalce); a pořízena pro krejčí nová s nápisem: „Pečeť. počest. cechu krejčířského městečka Veverské Bytyšky 1807“ a s jehlou, nůžkama, cihličkou, loktem ve znaku korunovaném a ode 2 lvů neseném. – Ku krejčím přidali se časem nečetní soukenníci.

Počet mistrů býval přes čtyřicet. Tak na př. roku 1831 skládalo quatembrový poplatek 30, r. 1834 38, r. 1840 34 mistrů, ovšem někteří se nedostavili. R. 1850 na zvací listině uvedeno je 39, r. 1854 40 přespolních mistrů.

Příjmy cechu bývaly značny. Zachovalo se na 18 výročních účtů z doby od r. 1831–1859 a dle nich činil nový příjem r. 1831 89 zl., 36 kr., r. 1833 40 zl., r. 1834 92 zl. 6 kr., pak pořád méně, r. 1850 ještě 40 zl., r. 1854 však jen 24 zl., r. 1857 dokonce 10 zl. 891/2 kr. Příčina malých příjmů těch byla nedbalosť mistrů v placení, obzvláště kvatembrových poplatků. Od příspěvků těch osvobozeni byli: starší a mladší cechmistři [oba dle rozhodnutí cechu o Božím Těle r. 1745]1), pak cechovní písař, cechovní mladší t. j. nejmladší mistr, který obsluhoval při hostinách, ač nevyplatil-li se z toho „mládkovství“; cechovní pantáta, u něhož cech měl hospodu; onen mistr, který při průvodu o Božím Těle fánu (prapor) nesl.

Dle příjmů řídily se výdaje, to jest po zapravení stálých tax – komisaři, cechmistrům, poslu, písaři a na mše sv. atd., – zbytek byl prohodován. Bylo-li peněz dosti, vystrojen menší oběd při quartalní schůzi po sv. Václavu a po sv. Třech králích, a veliký o Božím Těle; nebylo-li dosti, dány jen „svačiny“. V posledních letech podobné výdaje zakázány naprosto; v dřívějších ovšem nebyly schvalovány, komisaři však přimhouřili k nim oči. – R. 1841, co se na oběd o Božím Těle pro celé shromáždění chystalo, když vypukl oheň, všechno shořelo, v ceně 22 zl. 30 kr. – Dne 15. listopadu 1843 sesazen starší cechmistr Ondřej Klimeš od vrchního Veverského Matieky, protože jmění cechovní špatně spravoval, je skoro celé hostinami cechovními promrhával a vlastního majetku neměl, jímž by zabezpečil cechu náhrady naporučené mu od úřadu. – Nemysleme si však, že cechmistr po něm zvolený Jan Janke ze Hvozdce hostin strojiti nedovolil. Bylyť zvykem všeobecně zakořeněným. Cech krejčovský měl k nim i své stolní náčiní. Inventář (bez datum) uvádí 2 cínové konve, 28 bílých hlíněných talířů, 28 lžic plechových, 25 vidliček, 21 dlouhých nožů.

Z vnitřního života cechu ještě uvésti můžeme, že r. 1808 byl z cechovního seznamu vymazán Bernard Šorš, krejčí z Brna, „pro své chování a vzdorovitosť“, ač k cechu už 22 let byl přivtělen.

Roku 1819 podal cech stížnosť na Matěje Hlusku a Martina Odehnala, mistry z Kuříma, že nezaplatili za mistrovství, onen r. 1803, tento r. 1802 po 4 zl. 30 kr., a od roku 1810 jsou dlužni také čtvrtroční povinnosť po 12 kr., k cechu se nepřihlašují (do schůzí nechodí) a mistrovské listy pro vysvobození od vojny vyzdvihli a jich pak už nevrátili. Kuřímský vrchní Fr. Skoták stížnosti vyhověl a oněm mistrům pokutami pohrozil, pro případ, že by neučinili zadost povinnostem svým. Hrozby nepomohly a musily ještě r. 1824 býti opakovány.

Z těchže asi příčin r. 1824 zapovězeno mistrovské provozování krejčoviny Beránku i synu jeho v Lažánkách.

6. Cech obuvníků, sedlářů, řemenářů, kožešníků a punčochářů.

Cech býval silný, čítaje od r. 1844–1852 okolo 70 pánů bratrů mistrů. Když byly hostiny při schůzích zakázány, skládal cech dvojí účty, jedny pro komisaře bez vydání na hostiny, jiné pro mistry svydáním na pokrmy a nápoje. Takové dvojí účty zachovaly se z r. 1859: komisaři vykázáno vydání 35 zl. 90 kr., mistrům 45 zl. 42 kr., z nichž použito 16 zl. 2 kr.

Hlavní kniha Veverská vykazuje obuvnických mistrů 174, učňů 245 od r. 1740 do r. 1864; punčochářských mistrů 5 do r. 1809, učňů 5 od roku 1835–1862; kožešnických mistrů 6, učňů 5 od roku 1740–1855; sedlářského mistra jednoho (Hahnenkampfa z Veveří) r. 1847, 7 učňů od r. 1842–1859; řemenářských mistrů 6, učňů 6 od počátku do r. 1855.

Jako u cechu krejčovského bylo i u tohoto zavedeno „mládkovství“, to jest nejmladší mistr při hostinách posluhoval aneb za to zaplatil taxu 2 zl.

7. Cech tkalcovský (a provaznický).

Při cechu krejčovském jsme již vyložili, že bývali tkalci s ním spojeni od r. 1739 do r. 1808, kdy 4. února úředně jsou odloučeni.

Tkalci utvořili pak cech zvláštní a dostali svou cechovní knihu a artikule. Zdá se však, že hned po ustavení se cechu představení se vzdali svých úřadů a cech vůbec se nikdy nescházel. Nenalezameť v jeho listinách žádné stopy o jeho pracích od r. 1808–1826. Dne 20. května 1826 Veverský úředník Urbálek nevázanosti té učinil konec, poslav nejstarším tkalcům Václavu Laskavému a Ignatu Valentinovi přípis toho obsahu:

„Úřad Veverský dozvěděl se, že tkalcovští mistři našeho panství po několik let neodbývají schůzi, že se jejich představení poděkovali a že nyní tkalci neudržují spojení ani mezi sebou, ani s cizími cechy. Jelikož odporuje nejvyšším patentům, aby cechovní živnosti bez cechů byly provozovány, nařizuji vám jako nejstarším mistrům, abyste shromáždili dne 21. května mistry panství nebo cechovního obvodu a jim oznámili, že se mají v cech zase ustaviti a představené ze svého středu zvoliti, anebo k některému cechu V.-Bytyšskému se přivtěliti, a že již letos zcela jistě při průvodu s Nejsvětějším o Božím Těle mají se seřaditi k ostatním cechům. Dne 22. května se na Veveří vykážete, co jste pořídili.“

Rozkazu tak rozhodnému bylo vyhověno a cech se o Božím Těle, dne 4. června 1826 znovu utvořil. Mistrů, kteří už bývali k němu přivtěleni, vynašlo se 11 tkalcovských a jeden sklenářský, a k nim nově přihlásilo se 17 mistrů, tak že ihned čítal cech 29 mistrů.

Máme-li zodpovídati otázku, proč asi se cech tkalcovský po r. 1808 rozešel, nelze nám podati zprávy určité, zdá se však, že jest následující: Když si krejčí vymohli utvoření zvláštního cechu, stal se cech tkalcovský cechem posledním a v průvodech prvním. Tkalci, než aby té hanby na sobě nechali, raději rozbili cech a na průvody nechodili – až rozkaz úřední a také hojící čas učinil jejich vzdorům konec.

dle účtů tu i tam achovaných míval cech příjmy velmi nestejné, průměrně obnášely assi 16 zl. – Zdá se však, že by se měl činiti rozdíl mezi účty úředními a soukromými; tak na př. v úředních účtech z r. 1831 příjem udán na 9 zl. 34 kr., vydání na 11 zl. 8 kr., v soukromých, které skládali mistři mezi sebou, příjem starý 52 zl. 30 kr., nový na 52 zl., vydání 18 zl. 53 kr., tak že zbylo 70 zl. 36 kr. na hotovosti a 15 zl. na dluhách a v účtech úředních z r. 1857 udán příjem na 10 zl. 04 kr., vydání na 18 zl. 46 kr., soukromých vydání o Božím Těle na 51 zl. 58 kr. Z tohoto počtu také vysvítá, že strojíval cech hostiny nejen při kvatembrových schůzích, nýbrž i při pohřbech členů cechovních a jich přízně, pro súčastnivší se pohřbu mistry.

Dovolení zvláštní pečetě a svých dvou podstavníků použil cech. Na pečeti má kolem 3 člunků tkalcovských a 2 háků nápis německý!: Weberzunft Mark Eichhorn-Bitischka. – Podstavníky dal udělati teprv r. 1832. –

Přes zákaz, že kromě tkalců nesmí býti přijat žádný jiný řemeslník, inkorporováni při znovuzřízení cechu r. 1826 sklenář (jenž přešel brzy k tesařům) a později také provazníci, tak že cech pak slul tkalcovsko-provaznickým.

R. 1839 dal cech potrestati tkalcovského tovaryše Jana Weigla, že bez dovolení provozoval mistrovství, tkal totiž osnovu koikeré barvy, dlouhou 68 loket na dva kusy.

Zbývá nám ještě podati seznam cechmistrů.

Na jednom listě za vyučenou ze dne 16. června 1787 připsáno: „Pro stáří tohoto listu s velkým potěšením se zde podepsali cechmistři tohoto řemesla dne 11. června 1852 Fr. Filla starší, Petr Kašpárek, ml. cechmistr.“ A v zadu: „Všech našich nástupců snažně žádáme, aby tento list pro jeho stáří na delší čas zachvoali.“ Kdyby byli lépe prohlédli spisy, byli by našli starší skoro o půl století!

25. Vpád Prušáků na Moravu r. 1742.

Pruský král táhne Vev. Bytyškou. Veveří vyloupeno. Cholera. Obecní úřad. Primator Václav Veselý. Votivní obraz v chrámě Řičanském 1744.

I Veverská Bytyška měla česť viděti tehdy královského nepřítele ve svém středu. V knize farního kostela1) je o tom zapsáno: „Roku 1742 dne 11. února dorazili sem vojáci pruští, avšak obyvatelům ne mnoho nepřátelští a po několik následujících dní táhlo jich s králem mnoho tisíců k Velké Byteši“. –

Prušáci s sebou vlekli probošta kláštera panenského z Předklášteří u Tišnova, rutta, jako rukojmí, jelikož jim klášter nemohl zaplatiti velikou válečnou kontribuci. Vniknuvše do hradu Veveřího, vyplenili ho nadobro, Rutta tam uvrhli do vězení a pak ho dodali do Olomouce, odkud se vrátil teprve po roce do svého kláštera.

Mezi tím už od 9. února obklíčeno bylo nepřítelem Brno.

„Dne 25. března“, praví kniha farn. kost., „přišli do V. Bytyšky vojáci Saští. V týdnu pašiovém tak bylo vše popletené, že nebylo možno konati ani svatých obřadů v posledních třech dnech posvátného týdne, ani slaviti Božího hodu Velikonočního. Po čtrnáct dní vojáci Saští jedni odcházeli, jiní přicházeli, naposledy nemocní, z nichž sedmadvacet, pokud se ví, za málo dní zemřelých sem tam pochováno jest an zahradách, podél cesty, několik u kříže před domkem ranlékařovým u velkého mostu. Po jich odchodu touže nemocí nakažlivou zachváceni domácí a pomřelo jich za několik měsíců přes 150.“

Byl to odchod Sasů od Brna, jež Prušáci přestali obléhati 5. dubna, Sasi o dva dny později, nevniknuvše do pevnosti.2)

Těžké měli postavení zástupci obce, jimž starati se bylo o různé potřeby cizího vojska a zároveň chrániti spolusousedy před škodami. V čele obce stál v lednu 1741: primator Václav Veselý, purkmistr Jan Brychta, rychtář Martin Dundáček (později Mikuláš Tišler), pak konšelé: Jakub Loukotka, Jakub Dundáček, Jan Bešter, Jan Svoboda.

Činnosť jejich co do první části lze poznati arci jen z několika seznamů útrat s nepřítelem spojených.3)

V rejstříkách ovšem není obsaženo všechno, čím obec a jednotlivci byli obtěžováni od vojska nepřátelského; štěstí pro Vev. Bytyšku, že leží stranou a v horské kotlině a proto nehodí se za střed dalekosáhlých operací či podniků válečných. Hůře vedlo se na opačné straně Brna – Židlochovicím, kde pruský král Bedřich II. od 11. března až do začátku dubna měl rozbitý hlavní stan, a okolí silno obsazenému od nepřítele.

Co do cholery, ktrá po Prušácích hody slavila ve V. Bytyšce, je počet 150 zemřelých v městečku přehnaný; zemřeloť za rok 1742 135 osob ve V. Bytyšce, ve Hvozdci a na Veveří. Povážíme-li, že v ostatních normálních letech 1738–1759 umíralo průměrně 34 osob, ztenčí se počet zemřelých na choleru r. 1742 asi na 100 osob. Byla to ostatně první nákaza, která ve farnosti řádila od té doby, co založeny jsou matriky, tedy od r. 1674.

26. Dobrovolnická setnina hraběte Prospera Sinzendorfa na Veveří.

Jak z vypravování našeho na jevo jde, byl roku 1742 hrad Veveří Prušáky vydrancován.3) To asi přimělo hraběte Prospera, že zařídil si setninu dobrovolnickou na ochranu hradu; jejím vůdcem byl hejtman Marcel Ulmayer. Víme o něm a setnině jeho pouze z matrik kostelních a to uvedena jest v matrikách Řičanských křestních k 19. srpnu 1744 Marie Anna manželka Marcella Ulmajera, vojenského hejtmana Veverského, pak ve Vev.-Bytyšských, kde r. 1746 zapsán jest on s manželkou a podobným titulem hejtmana vojenského (campestris), aby se rozeznával od hejtmana hospodářského, kterým toho času byl Jan Eliáš Winckler. R. 1747 má titul: hejtman nad dobrovolnickou setninou

Po té nečiní se o té setnině zmínky. Byla zajisté rozpuštěna. Na Veveří zůstali pouze dva mušketýři čili hejduci.

27. Ochrana lesů a zvěře na panství Veverském r. 1743–44.

K rozkazu hraběte Prospera zaslal Vev. hejtman Jan Eliáš Winckler 20. ledna 1743 úřadu Vev.-Bytyšskému a zajisté i jiným obcím přípis s přísnými pravidly na ochranu zvěře a lesů.

„Ať se žádný poddaný s nějakou střelnou zbrojí v lese nebo na poli neobjevuje; ať nikdo nepřechovává pytláky, nýbrž ať je hejtmanu na zámek dodá; ať si žádný sedlák při vožení dříví zespod na vůz neklade stromečky z lesa, nýbrž ať si bere své desky hned z domu; ať se žádný zloděj dříví neopováží zprotiviti myslivci nebo hajnému.

Kdo by proti tomu jednal, byť by i byl třeba hospodářem a ženatým, odveden bude za rekruta anebo dokonce odsouzen až do smrti na galeje.“

Po roce, 22. května 1744, vydal Winckler jmenem hraběte ještě jiný zákaz svědčící poddaným celého panství: aby totiž nikdo se neopovážil nejmenšího z mladé zvěře, buď telátko, nebo srnče, koroptve, zajíce, jeřábky nebo cokoliv jiného mladého, v lese nebo na poli chytati, pod trestem tříleté těžké práce v železích na Špilberku; kdo škůdce udá, dostane dobré zpropitné. Zákaz musil býti přečten shromážděným obcím, i podruhům, obzvláště pak pastýřům.

28. Vojsko a kontribuce. 1743–1755.

29. Obecní úřad V.-Byt. 1743–45. Primatoři Václav Veselý; Ludvík Vencelides.

Jeremiáš Hofmann a Václ. Veselý †. Rodina a mešní nadace Veselého.

V čele obce stáli ještě roku 1743 27. července: primator Václav Veselý, purkmistr Ludvík Vencelides, rychtář Mikuláš Tišler. R. 1743 skládali sousedé příspěvky na cestu královny M. Terezie ke korunovaci do Prahy. – Václav Veselý byl poněkud váhavý a tak stalo se, že zůstali mnozí do obecní kasy dlužni. Musil pak dluhy, když už byl zvolen nový primator, vyupomínat sám. 1744 7. dubna byl primatorem Ludvík Vencelides, pkm. Jan Svoboda, rychtářem Mikuláš Tišler; konsortové konšelští: Jakub Dundáček, Jan Bešter, Bartoň Rozkošný, Jiří Koryčan.

30. Mešní (V.) nadace Josefa Grosse r. 1745.